V cele

Zachmuřeně, znechuceně a odsouzeně seděl na rozviklané židli a čekal. Stín mříží mu kreslil tmavou mozaiku na bledou tvář, černé oči zapadlé do důlků, zahalené stínem nespavosti a pláče. Ano, on, odporný a bezpáteřní vrah, odpad společnosti, zbytečné zvíře s tělem člověka, plakal. Nechtěl umřít. Nechtěl ale ani žít. Nechtěl nic. Chtěl jen smutně existovat v tomto světě, klidně i za těmito mřížemi. Bylo mu tu dobře. Tady byl v bezpečí, chráněn před příbuznými svých obětí i před svými bývalými spolupracovníky, které prásknul. Trpce se pousmál. Kdo by to byl čekal, že ve vězení bude nejbezpečnější? Po třech měsících beze spánku nebo s přerušovaným blouzněním, plným nočních můr, konečně klidně spal... KONEČNĚ. Plné dvě hodiny nádherného, osvěžujícího spánku. Zavřel oči, když oknem dovnitř proniklo sluneční světlo. Něžně mu leželo na řasách a lechtalo ho na nose. Pootevřel popraskané rty a vdechoval prach cely. Bylo to tak příjemné. Tak krásné a dotýkající se. Zvedl vyhublou ruku s dlouhými prsty, svou kostru paže namočenou ve žlutém vosku kůže, roztřesenou a chladně vlhkou. Opatrně, trochu váhavě se dotkl své naprosto vyholené hlavy, čísla na pravém spánku, které mu vyrazili, když nastoupil k odpykání trestu. Pohladil si lebku a zaklonil hlavu. Cítil svěžest a znovuzrození tohoto okamžiku. Všechno se tu dělo mrknutím oka. Slyšel tlukot vlastního srdce v uších, mazlavou kuličku slzavého zalknutí v krku a bolest v konečcích prstů. Bylo tu jen teď a tady. Zítra, zítra, zítra touto dobou už bude mrtev. Asi. Najdou si ho.
A) Třeba dneska půjde do sprch a upadne mu mýdlo. Tak se pro něj skloní a někdo ho praští do zátylku. Padne napůl v bezvědomí na kluzké dlaždice sprchy a ucítí, jak se mu někdo dravě cpe do konečníku. Surově ho znásilní, bude mu oplzle vyprávět, jak se tímhle bude chlubit přátelům U Henryho, až ho pustí, že byl poslední, kdo měl sériového vraha Slepce. A ještě než mu ten muž začne mlátit hlavou o podlahu a nechá ho tam vykrvácet, on bude přemýšlet. Ne o tom, že umře. Ani o tom, že umře hnusně, dokonce ani o tom, jak žil. Ale o tom, že, do prdele, všichni chlapi ve vězení mají na nohou plíseň a on to tu teď olizuje. A bude doufat, že nemůže chytit plíseň do ucha nebo na jazyk.
B) A nebo půjde do vězeňské jídelny, nechá si naložit na tác jídlo, tu hnusnou šlichtu, a půjde si sednout k prvnímu prázdnému stolu. Cestou se nechá poplácat po zadku od hnusáka Joa, obrovské hroudy sádla. A jak bude jíst, na jazyku pachuť míchaných vajíček a brambor, slizkých tak, že je má napůl nalepené na patře, lžíci s dalším soustem akorát mezi zuby a někdo ho nečekaně chytí zezadu za hlavu a praští jeho tváří o stůl. Lžíce se mu zaboří hluboko do krku a udusí ho.
C) A nebo mu nečekaně přijde návštěva, celá v černém se slunečními brýlemi, byť je leden, a z vnitřní kapsy kabátu vytáhne devítku s dlouhým tlumičem, kterou za dvacet dolarů pronesl přes ochranku vězení. Zastaví se u jeho zamřížovaných dveří a hnusně se usměje. Otevře si dveře a vejde. Jako by nic se rozhlédne, přejde až k němu a vecpe mu tlumič do pusy. Vymaluje tyhle nudné stěny jeho mozkem.
D) A nebo to bude úplně jinak.
Ale věděl, že umře. Prostě to věděl. Nikdo ho nezachrání. Něco v něm se zlomilo, když předtím spal, něco ho donutilo na chvilku vyměknout a plakat. Ale teď byl zpět. Stejně bezpáteřní jako kdy dřív. A proč ne? Tak umře. Nechtělo se mu, ale neudělá s tím nic. NIC, NIC, NIC, NIC, NIC... NIC!! Mohl by se zabít dřív, sám. Vzít jim tu radost.
A) Mohl by se tu oběsit na gumě svých trenek. Byly skoro nové, jednou nošené, koupené v 50% slevě v obchůdku na rohu jeho rodné čtvrti. Pevná guma. Vydržela by. Prostě by se teď svléknul a nahý by se tu pověsil do průvanu s jazykem výsměšně vyplazeným.
B) Mohl by si překousnout jazyk a udusit se vlastní krví a tím kouskem svalu. Jen by tu tak seděl a najednou by se mu z úst vyřinula šarlatová krev, stekla by mu po bradě až na podlahu a on by s očima zvrácenýma vzhůru spadl ze židle.
C) Mohl by si nohou téhle židle prorazit levou plíci a srdce. Umřel by brzo.
UMŘEL BY. Ale nějak se mu vážně nechtělo. Ne, neměl výčitky svědomí. Byla to jen práce. Někdo lidi léčil a zachraňoval, někdo je zabíjel. Někdy byla potřeba eliminovat počty. Ne, vážně mu to nebylo líto. Bylo mu líto, že nebyl nikdy v Louveru, že nikdy nenavštívil Dublin, že si nezaletěl do Japonska na saké. Bylo mu líto, že nevrátil v čas půjčená DVD s trilogií X-manů do půjčovny. Mimochodem, byla to sračka. Komix byl lepší. Bylo mu líto, že ukradl ze školní knihovny Bibli. Bylo mu líto, že nepopřál své matce k padesátým třetím narozeninám. Bylo mu líto, že v devíti letech zastřelil tátovou brokovnicí svého psa a pak tvrdil, že utekl. Bylo mu líto, že na střední zmlátil Simona Dunkena, kapitána fotbalistů, jen jednou...
Na chodbě se ozvaly těžké kroky a chřestění klíčů. Zvedl tvář výš a otevřel oči. Osoba ve stínu chodby se zastavila před jeho celou. Usmál se a...

CO TU, KURVA, DĚLÁ TEN KLAVÍR??

P.S.: Tato povídka byla napsaná takhle schválně, není to tak, že jsem nemohla vymyslet konec, tak jsem tam napsala tohle.. Konec naopak vznikl jako první a až pak jsem začala sepisovat předchozí děj. Šlo právě o absurditu..