Pocit

Jak je možné žít s člověkem v jednom bytě, dokonce ve stejném pokoji a cítit takovou nenávist? Vidět ho každý den, poslouchat jeho slova, která ubližují víc než si všichni myslí…Mám pocit, že to nevydržím už ani vteřinu, jako bych musela někam utéct, zavřít se do nejbližší skříně a už nevylézt. Jak se mám k němu chovat slušně, když to nedokáže on? Zkoušela jsem to, ale jeho slova byla tak silná, že jsem to vzdala…A nemůžu se tvářit jako by se nic nestalo, nedokážu to. Potřebuju aspoň trochu cítit, že mě tady někdo chápe, že stojí někdo při mně. Ale čím déle to trvá, tím víc chci pryč…Sbalit si věci a odejít co nejdál.
Jak to mám vysvětlit ostatním, aby mi uvěřili a aby s tím něco udělali? Neudělají…Vím to, žiju tady dost dlouho na to, abych tohle věděla. Jsem nucena dělat to, co nechci…tvářit se jako by se nic nestalo, usmívat se jeho vtipům, blahopřát k úspěchům. A přesně tohle je mi proti srsti, nechci to dělat a přesto je to mou jakousi povinností. Dívat se na něho, když usíná, kdy vypadá jako andílek a přesto vědět, jaký ďábel se v něm skrývá, mi nahání husí kůži. Každou chvíli mám pocit, že už to nevydržím a vybuchnu zlostí…tak ráda bych to vykřičela, ale pochopí mě vůbec někdo? Potřebovala bych jistotu, že mě pochopí hlavně ti, od kterých to nejvíce potřebuju, ti, kteří žijí se mnou, vidí mě každý den, mluví se mnou, společně se mnou sedí večer u televize…rodiče.
Lidé, kteří by mě měli chápat ze všeho nejvíce a přesto to tak není…nechápou mě, nepomohou mi a nic s tím neudělají. Kdybych byla schopna to někomu říct z očí do očí, tak to udělám, ale tohle nedokážu. Ani přátelům nejsem schopna to říct takhle, jak to tady píšu…snad proto, že mají své starosti nebo snad dokonce proto, že se před nimi stydím za svoje myšlenky, za to, že se sama neumím obránit.
Vím, že někdo se má ještě hůř než já, ale já na to prostě nejsem stavěná…tvářit se přede všemi, že jsem silná, vždy optimistka mě někdy ubíjí, protože ve skutečnosti taková vůbec nejsem. Připadám si někdy úplně psychicky na dně…ale co mám dělat? Mám probrečet polštář, aby mě všichni okolo litovali a on by se mi pak vysmíval? Bylo by to jako přilít olej do ohně, zase by tady byli ty slova a já bych to už nemusela vydržet. Tak strašně bych mu to chtěla oplatit, aby měl takový sžíravý pocit jako já, aby věděl, jak hodně to působí a jak se pak člověk cítí mizerně.

Ano, cítím se mizerně…