O sexu nelidském

O sexu nelidském

Kopulace, soulož, pohlavní styk; či naprosto bez afinací řečeno – šukání. Akt, který je znám po dlouhá tisíciletí, čin, který oplývá bohatou faunou i flórou různorodých pověstí, pomluv, zážitků, klamných emocí, rozličných asymetrií, nahodilostí a svou vlastní sexuální entropií. Fyzického quo nekonečného propojení dvou těl, též známých jako bytosti chtivé a lačné, ryze pudově orientované. Nebo tomu není tak? Není to jen o pudu? Hraje důležitou roli ta abstraktní, nedostižitelná, nezměrná či rozměrná láska? Ostentativně podbízím ty ony pudy – věrtel nepochopených matematických premis a dekodérů; ach, i ty Freude jsi dosáhl jen na dosažitelné a nedosažitelné jsi laskavě zahrnul pod své hlubiny falocentrismu a netlící ostatky mužské dominance a superiority; které nečítají zcela záměrně oblasti nelidské. Ostatním skupinám je neznám pocit slasti? Těm odlišným je upřen rozkošný pocit průniku a pocitům nám známým? Pro chápání nelidskosti užijeme úzkou množinu, kterou rozumíme lidi, jakožto tvory vyvinuté, darwinismus slouží této problematice jako slunce, ozařující následujíc kapitoly.

Teze uvedené níže se týkají pouze a jen osob heterogenního páru. Na páru klasickém se mi můj záměr vyjeví nejčistěji a nejpochopitelněji; toť jest má honosná vstupní brána do problematiky O sexu nelidském.

Otázka slasti boží – Boží.

Začněme tedy na půdě, jež se snadno obdělává, jež je ochotná nám nabídnou bezrozměrné množství možného vyprodukovatelného bohatství, tou půdou jest křesťanství. Pojďme tedy následovat myšlenky víry od šestého tisíciletí před Ježíšem Kristem (to jest přibližný letopočet stvoření Adama a následně jeho družky Evy). První plodný průnik křesťanské víry je v Bibli zaznamenán následovně, „I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina… – Gn 4:1“. Interpersonální styk mezi Adamem a Evou je shrnut do poznání a otěhotnění; vycházíme-li z faktu, že před stykem pozřeli Adam a Eva jablko ze stromu poznání, jsme si jistí, že věděli, jak provozovat sex. Nebo nejsme? Věděl Adam, že musí proniknout do Evy a vyvrcholit při pobytu v Evě? Věděla Eva, která dutina je ta pravá pro množení? (Zde nesmím opomenout zmínit Boží trest za neposlušnost, „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout. – Gn 3:16“ Bůh nám tedy vyjevuje, že žena bude dychtit po svém muži, ale co muž po žene? Není zmíněno, že muž bude dychtit či toužit po ženě.)
Už takto dost nejistá oblast (tím myšleny skutečnosti z Genesis) nám dává prostor pro fabulaci; věčnou, nekonečnou, roztomilou fabulaci – domýšlení. Mysleme si, že věděli, jak správně provozovat sex, aby z něj vzešlo dítě. A vycházíme-li z informace o dychtivosti – bylo první dítě plodem dychtivosti? nebo chtěli mít Adam a Eva dítě? (v dnešním slova smyslu, že se narodí malý uzel čehosi, křičící, kálející, spící?) To dozajisté nemohli vědět! Adam je z hlíny; jeho družka z žebra; oni se nenarodili, nikdy dítě neviděli, nevěděli, co to je? Jak to je? Proč to je? Dal jim tedy Bůh možnost být bohy pro sebe sami? Není to pojídání vlastního ocasu nadmutosti, Bože? Tys dle Bible věčný a všemohoucí, životodárný a bytí plodící. Dal jsi jim do vínku možnost poprvé stvořit, co jsi ty nezvládl, neudělal, udělat nemohl? Další pochyba může dozajisté plynout z toho, že Eva věděla o svých možných utrpeních a bolestech plynoucích z porodu. Proč byla Eva z ničeho nic přesvědčena vše překonat a rodit; byl to bovarysmus? prosté pseudohrdinství? Žádný ryze křesťanský pud neexistuje, u nich to platí o to více. Byli prvními, žádné obsese týkající se množení neexistovali, dokonce se jich ani netýká Boží tlak vyřknutý Noemu, kterému mocně kázal, aby znovu osídlil Zemi. Co je to tedy popadlo? Když vyběhli z bran Edenu, tam kdesi v Indii, pozval Adam Evu do honosné restaurace s koncepcí restaurační? Dali si laškovní přípitek pramenité vody a pod tíhou tohoto tekutého bohatství otevřela Eva Adamovi klín? Víme, že první hřích si připsal Kain, tudíž lze logicky a analogicky odvodit, že Adam se Evy nezmocnil; (mohli bychom květnatě polemizovat, jestli ten první bídník, ta hříšná hrouda byla Eva, protože utrhla ono jablko poznání; ale zde jsou nám vsugerovány jasné zákonitosti – její prohřešek nebyl hřích, ale neposlušnost vůči Bohu).

Děti se rodily. Děti Adama a Evy měly děti. „žil Adam ještě osm set let a zplodil syny a dcery – Gn 5:4“ Touto prazvláštní frází je popsán proces propojení až k porodu. Odbytou a nudnou frází /ten, či onen měl syny a dcery/. Nedozvídáme se blíže nic o procesu plození, o možné potěše z procesu plození ani o plozením samotném. Zmíněno je pouze okrajově v části Bible, kde se dostáváme do Sodomy a Gomory. Prostí obcovači. A jak dopadli? Zničil je. Aplikujme tedy tuto tezi na celou problematiku úzkého výseku křesťanského pojetí sexu. Styk jen pro radost a potěchu, opakovaný do nekonečných elips s různými partnery a s různými prostředky – zakázáno, potlačeno, nežádáno. Takové konání zasluhuje zničení a odsouzení.
Dle mého nemá cenu poodkrývat plášť víry dnešních křesťanů, jejich víra byla otřesena a nehmotný útvar – to jediné, co v člověku existuje jako spekulativní náboženství – je postupně sekularizováno.

Průnik dvou předlidí

Druhý pohled a zároveň rozličnější se skrývá v stručně nahozeném popisu kopulace předlidí nestvořených, nýbrž vyvinutých.
Sáhneme pouze k primátům – antropoidům (vyšší primáti), nebudeme se zaobírat dlouhým vývojem z jednobuněčného organismu, který dospěl množením až k našim opičím předkům – toto rozmnožování má se sexem pramálo společného a mne otázka, jestli jednobuněčný organismus zažívá nám zatím neznámé potěšení z rozštěpení do dceřiných či klonových buněčných útvarů, nezajímá. (Kdyby náhodou chtěl můj laskavý čtenář vznést námitku, že jednobuněčný organismus se v mnohobuněčný přetvoří principem dělení, nikoliv sexem – stykem. A to proto, že nemají ani jednu z primárních genitálií, nemohou tedy provozovat sex; množí se dělení. Výsostná možnost provozovat to divné, savčí pronikání; tu slastnou symfonii mokrého tření genitálů, náleží pouze savcům. Jak jsem zmínil výše, prostor pro fabulaci je velkorysý, mohl bych konspirovat a tvořit dosud nepoznané; přiřknul bych jednobuněčným to, co pravděpodobně nemají, neznají, nepoznají a byla by to jen má namyšlenost a zpupnost; kterou ovšem provozovat mohu, ale nechci, nemám o ní zájem, strhnul jsem jí z myšlenkové mapy problematiky O sexu nelidském.)

Gorily. Zde vcelku jednoduše narazíme na pohlavní styk, který slouží čistě a jen pro účel stvoření. V gorilích tlupách panuje klasický poměr alfa samec – samičky. To platí pouze v tlupě, v případech fragmentovaného existování volných samiček, má výsadní právo na volbu partnera samička. Je to nadřazenost samic vůči samcům – geneticky je tato varianta zakódovaná navěky v společném genetickém dědictví. Představme si myšlenou gorilu – samici, která se volně pohybuje a před ní předstoupí pět gorilích samců; její povinností je přijmout v sobě toho nejlepšího, toho nejvýkonnějšího, nejsilnějšího. To je mocný imperativ přírody. Kazuistika, kterou nelze vyvrátit (bavíme-li se tedy o zvířatech). Jak jsem zmínil výše; v tlupě si alfa bere kteroukoliv samici, téměř kdykoli a dle potřeby. Není evidován případ oboupohlavního orgasmu, má se za to, že samice orgasmus neprožívá – v tomto případě máme nedostatečné faktické zdroje. Samec prožívá orgasmus vyvrcholení neboli vpravením semene do samice. Jedinou nešedou stránkou řešené problematiky u goril bude dozajisté sex “tváří v tvář“ (který dokážeme my lidé, gorily a šimpanz bonobo). Bez větších výhrad smeteme tuto kategorii sexuálních prožitků ze stolu, neboť nenacházíme víc než jen udržitelnost rodu a povinnost. Nebo ne? Je tomu snad tak, že si gorilák pomyslí; Ta gorilice má velmi svůdné křivky a ta její tmavá kůže. S ní se dnes spářím? Takové otázky dávají znovu prostor pro domýšlení a dle mého navíc nepřesnému vůči pevně vymezené dráze textu, obohatili bychom gorilu o myšlení a uvažovaní. Zvažování jednotlivých situací. V tomto případě se tedy skutečně nejedná o otázku relevantní.

(Podotknul jsem, že samice má výhradní právo na volbu partnera. Nejsou evidovány případy sexuálního násilí; pouze u orangutanů se dá polemizovat o určitém násilí ve věcech sexuálních, ale nemůžeme komplexně mluvit o problému znásilnění orangutanky orangutanem nebo orangutana orangutankou.)

Sex jako komodita zábavy dostupná v každé správné opičí tlupě? Zajímavější pohled na problematiku sexu nám poskytne tlupa šimpanzů. Konkrétně pojednám o Šimpanzi Bonobo. V tlupě Bonobů panuje matriarchát – skupina je vedena, manipulována, ovládána samicí, která svoji pochvu využívá jako mocenský nástroj. Obecně je u Bonobů prokázána všeobecná a všesahající promiskuita. Samci se samci, samice se samicemi a samci se samicemi. Pohlavní styk je pro ně součástí sociálního vyžití, platidlo, pozdrav nebo omluva. Praktikují nadále i techniku francouzského polibku, vzájemnou masturbaci, také orální sex. Jak zvláštní je, co má pro lidi morální či etické hodnoty užívají ti nevyvinutí savci? Nebo ne, máme to tak jako oni? Chová se lidská rasa jako banda uřvaných a uvřískaných opic? Začínají se generace mladší a mladší chovat jen jako bezbožné a nechutné zpodobeniny primátů nižších, než je lidská rasa? Bonboni provozují sex až čtyřicetkrát denně. U Šimpanzů tedy můžeme jasně prokázat tzv. cynický sex; bez hodnoty. (Tím ovšem nechci říci, že sexuální vyžití jakéhokoliv vyššího primáta vyjma nás obnáší známky vášně, romantiky a podobných ryze lidských vlastností.) Jejich sex je odlišný, stal se denním zbožím. Styk je provozován vně i uvnitř rodiny. Anebo ne? Jsou to Italové opičí říše? Nechal bych se až příliš unést myšlenkami uzavřenými a nehleděl bych za horizont. Jejich styk, jejich soulož, jejich častý průnik musí mít své kouzlo, svoji rozkoš, svůj univerzální pocit potěchy, rozkoše? Co když je Bonbonský orgasmus orgasmusem časté soulože? Může být sex z nudy dovolenou odchylkou od plození? Jak by se zachovali tyto nymfomanky a tito erotomani, kdyby se k nim dostala antikoncepce? Přestal by jejich sex mít váhu? Zintenzivnil by se? Přestal by?
 
Podle těchto pojednání o primátech před-člověčích bychom mohli jednoznačně vyloučit jakoukoliv afinitu mezi námi (lidmi) a lidoopi, mezi naším sexuálním životem a jejich. Ale takové příkré a hraniční rozhodnutí by bylo nesmyslné. Neexistuje dostatek studií, sociosexuálních podkladů a studií hormonů lidoopů a je jen otázka času, kdy se probouráme skrze mohutné zdi nepoznaného až do chámu přímé souvislosti mezi námi a lidoopi. Jistou věcí může být, že sexualita současných lidoopů rozhodně není archetypem sexuality lidské. Proč jsme si tak jisti? Vycházíme z vzorku tak malého, tak neobsáhlého; ale možná definitivního. Co když se jen bojíme, štítíme, straníme myšlenky, či jen úvahy o tom, že jsme tak lacině orientovaní, jako opičáci. Člověčí rasa má nemoc zákeřnou a pučící jako plevel a tou je malichernost; jsme snad natolik malicherní, že bychom se stranili předků a jejich způsobu, vedení a častosti pohlavního styku? Lidská sexualita má dozajisté společné aspekty s tou opičí, tyto znaky si neseme každý v sobě.