Roztoužená

Srdce jí bije v klíně
vlasy sčesané tváří
se provinile.
Rozevlátý by chtěli být
kapkou něhy oživit.

Oči tmavé, ruce hravé
laskali své tělo nahé.
Žít tak, jak duše by vždy chtěla
více lásky by míti měla.

Slastí nikdy nepřejí se
na vrcholu vždy udrží se
něha dlouho v ní doznívá
lotos hladinu čeří
zasněně ona se usmívá
když sní krásný sen nad večeří.

Proč jen sny má ona mít
za svým srdcem by měla jít.
Utopit touhy musí v tůni
nebránit vstupu do laguny.
Zdá se jí, že nepotkává
však v mříže zamyká se sama.

Svého hladu se bojí
jen představou tělo neukojí.
Slaví v sobě ženu v břišních tancích
však dluží duši těla něhu, smích
jejím teplem taje sníh.
Láska patří do koloběhu.

To Ona dobře ví
proto odložit je třeba hněvu
až hlava se jí zatočí
z klece vyjde v ten čas ven
a dá sobě starý sen.
Kytky pokvetou a ptáci budou znít.

To vše je možné mít.
Já ze srdce přeju
Vaší duši něhu.