Orbis Pictus

Pobuda domuprostý,

jehož nika pozadí hostí,

dlaní v hrdle lahev svírá,

pach pudí odpor i ta nouze syrá,

jak bezmocně po naději tápe

družně jen s kaluží svého blití.


A s hrudami psího trusu

od vořecha pochybného vkusu,

jak vedle obskakuje harou fenku,

slintá na průchozí dětskou školku,

bez studu a bez okolků.

I na davy divých támhle v parku,


domáhající se čehosi jako respekt,

asi myšlenkový defekt.

V kočárku tu vříská i nemluvně,

beze slov ba výmluvně,

nad bolestí bytí úpí tak,

by si strhal uši každý protijdoucí


kráčí proti též stařena,

demence ta je za dveřma,

soužená mdlá tvář prosící

o poslední polibek na líci

před provedením eutanazie.


Vůkol pubertální poluce

na fasádách domů i víku popelnice

v barvách bez fantazie,

kol špačci a smetí, kulturní odkaz žije

a před krčmou kolotavě vrávorav

opilec jde spát, než přijde další šichta.


A smažky tam před stanicí dráhy se dělí

o poslední, co ještě nepozbývá váhy,

o poslední co jim zbylo z vínku,

dávku, jehlu a žloutenku

halekaje na lehkou dívčinu,

jež kolem spěchá.


Lidé naň civí skrze prsty,

brzy počíná její směna,

však není rozdílu

v penězích od semena.


A stín kráčející světem,

ujmut každým tím obrazem,

zří a v sobě si dume – jaký to nádherný den.