Holub

Dnes je slunečný únorový den a oproti předchozím týdnům i výrazně hřejivější. Po pár minutách na slunci mám nutkání sundat si mikinu, to ale nakonec neudělám, protože v batohu nemám místo a musela bych ji nosit v ruce. Jen sedím na pláži na Náplavce a sleduji prolétající hejna racků, holubů a labutí.

Je jich tu tolik, že lákají lidi z okolí. Každý má u sebe kus pečiva a snaží se nakrmit labutě okolo sebe. Jsou již zvyklé na přítomnost lidí, proto zobou pečivo přímo z jejich ruky. Krmení labutí je očividně veliká atrakce, krmičů se zde nastřádalo víc než dost. Sem tam se objeví i nutrie, která je oproti kachnám a holubům asi stejně tak oblíbená jako labuť.

Přemýšlím nad tím, proč tomu tak je. Chápu, holubů a kachen je všude dost, není to prostě nic zajímavého. Je to ale důvod k jejich ignoraci? Asi ano, jsou přeci přemnožení, všem nám škodí, ničí památky a celkově obtěžují lidstvo svou existencí. Nejvhodnější je tyto létající parazity prostě vystřílet. Je to dost brutální, jenže tento názor je velmi častý. Sleduji řeku, ptáky odpočívající na kusech dřeva plovoucích po hladině Vltavy a zas si říkám, jak je život nefér.

V tu chvíli si všimnu bezvládně ležícího holuba nedaleko ode mne na jednom z těch kusů dřeva. Pluje přibližně tři metry od břehu a vypadá, že je již mrtvý. Je mi holuba líto, jen tam tak leží mezi ostatními a žádný z dalších ptáků ani lidí si ho nevšímá. Sleduji prkno s holubím tělem možná deset minut, kouřím cigaretu a snažím se vžít do pocitů těchto zvířat. Když zemře člověk, lidé mu uspořádají pohřeb, oplakávají ho. Když zemře labuť, jsou přivoláni profesionálové k důstojnému odklízení jejího těla, ale holub? Kdybych do jeho mrtvoly kopla a svalila ji do řeky, nikoho by to nepohoršilo.

Rozhořčená nad tím vším sundavám boty, ponožky a vyhrnuji si nohavice. Lidé se začínají dívat, ale už dávno nedbám na názory ostatních, ať se dívají. Beru do ruky šátek a pomalu našlapuji do ledové řeky. Momentálně jsem zaujala pozornost většiny přítomných.

Krůček po krůčku postupuji až k prknu. Mám vodu po kolena, což se dá přežít i bez namočení vyhrnutých nohavic. Rozevírám šátek a opatrně do něj nabírám holubovo bezvládné tělo. Souběžně s tím cítím pohoršení až znechucení lidí okolo. Holub - zvíře co přenáší nemoce, které chcíplo možná na ptačí chřipku a já ho beru do ruky, byť přes šátek. Mám pocit, že si mě dokonce někdo fotí, přesto osazenstvo pláže dál ignoruji.

Vracím se zpátky, pokládám tělo na nejbližší kámen a z batohu vyndám bundu. Dnes ji zřejmě nebudu potřebovat, proto si do ní utírám mokré nohy a obouvám se. Co teď? Rozhlížím se po pláži a hledám vhodné místo. Holuba balím celého do šátku, pokládám do jedné z děr v písku a na jeho tělo naskládám několik kamenů. Nemám ze sebe díky tomu dobrý pocit, jen se mi na malou chvíli podařilo zmírnit to znechucení ze života.

Holub možná nebyl pro nikoho důležitý, ale pro mě je výjimečnější než spousta všech těch arogantních ignorantů, kteří doopravdy zamořují náš svět.