O smutném králi

Byl jednou jeden princ a ten neměl nikoho rád.
Lidem se vyhýbal a téměř nikdy neopouštěl hrad.
Jednou když se však musel vydat ven,
potkal princeznu tak krásnou, že to musel být sen.
Nic takového nikdy necítil a netušil co dělat má.
Jedno věděl však jistě, a to, že se mu to jen nezdá.
Nemohl na ni přestat myslet a tak ji řekl, že jí má rád.
Že však vše zle dopadne nepřestal se bát.
A tak se i stalo... princezna se mu začala vyhýbat, nechtěla se s ním bavit.
Princ se stále trápil, ale nechtěl se vzdát a chtěl to nějak napravit.
Už netušil jak dál. Ta bolest proměnila jeho život v čiré bláznovství.
Vše bylo o to víc horší, když stala se královnou v jiném království.
Smutný princ se poté cítil uvnitř prázdný.
Nevěřil, že by mohl být ještě někdy šťastný.
Se slzami v očích díval se z oken svého hradu.
Příliš se z nich nakláněl. Nebál se pádu.
Občas si pomyslel, že vyskočí z toho okna ven,
a když dopadne na zem, skončí ten zlý sen.
Srdce zlomené a na duši šrám.
Princ rozhodl se, že nechce zůstat sám.
Potkal jednou jinou princeznu a tu si vzal.
A tak se ze smutného prince stal smutný král.
Už nebyl sám, ale na tu první princeznu nemohl zapomenout.
Stále chtěl být jen s ní. Chtěl ji zase vidět, políbit, obejmout.
Jak roky plynuly, situace se nijak nezměnila.
I jeho královna to vzdala a navždy ho opustila.
A tak zůstal sám ten starý smutný král.
Po celé ty roky se ani trochu neusmál.
Až jednou uslyšel hlas: "Netrap se pro mne už nikdy víc".
Král se ohlížel kolem sebe, ale neviděl nikde nic.
Myslel si, že už přichází o rozum, když slyší ten hlas její.
Vzpomínky na ni mu klid nedopřejí.
Takhle on žil ještě pár let,
než nakonec rozhodl se vypít jed.
Když umíral, viděl ještě zamlženým zrakem, jak jeho láska se nad ním sklání.
"Miluji tě a vždy jsem tě miloval", řekl a až do konce myslel jen na ni.
A tak končí příběh o nešťastné lásce jednoho krále,
který celý život snil o své princezně dokonalé.