Mám vám, snad říct pravdu

Dnes potkal jsem Káju/ neviděli jsme se dva měsíce/
a přece si neměli co říct/ děti vyrostli/ už hrají si na dospělé/
každý po svém/ někdo bere/ někdo dává/

někdo přebral/ někdo piko brát přestal/
už znovu budu hostem ve vlastním domě/
v domě mé vlastní rodiny/ znovu budu/ cizincem/gringem/gaidžinem/

ten chlapík v pozadí s mařkou a psem/
nebudu já/ nemám hlad/ přestože jsem toho moc nesnědl/
znovu budu vyprávět svůj příběh nechápavým jedincům/
co jen jim mám říct/ aby na mě nehleděli s opovržením/ či jako na blázna?

Mám snad/ říct vám pravdu?/
že Málem mne tam zabili/ to jste chtěli slyšet?
Že mne málem svými činy k smrti ubili/
tak moc/ že když na ty dny pomyslím a začnu vzpomínat/
když vrátím se do těch dnů/ které pro mne byly věčnou/ totální válkou/

která se znovu odehrává v mé hlavě/ né né/ už nechci vzpomínat/
vzpomínky mohou dokončit to/ co začali oni/
tolik se bojím/ že se jednoho dne probudím/
a přes všechny těžkosti zjistím/ že vše o Praze/

je jen...lhostejný sen...a já se svíjím uprostřed postele/
v pokoji psychiatrické léčebny/ kam přijdou jako první ti/
co mají nejzdravější rozum/

mám na sobě kazajku/ nemůžu se hnout/
cpou do mě další a další prášky/ které jen zhoršují mou agónii/
mou touhu po útěku/ z tohoto lhostejného světa/

když jsi slabý/ dají ti to sežrat/
když jsi zlý/ tak tě potrestají/
když jsi hodný/ tak na to doplatíš/

když jsi dobrý/ časem zvlčíš/
když jsi vlk/ naučí tě zabíjet své vlastní/
než-li se otočíš/ je z tebe nová ovce/ jejich řady jakoby se stále rozrůstali/
jako by nebylo už dost toho marasmu/

i země otáčí kola zpět/ a povolává syny z minulosti/
aby zavrhla to/ co zdá se nevyhnutelné.
Psaní/ umění/ člověka zabíjí/

protože pravdu/ kterou napíše/ musí tisíckrát/
v hlavě přemáchat/
než ji dá uschnout na světlo/

Kdy konečně budu znovu šťastný?/
Až měsíce na obloze/ budou tři/ zdánlivě stát/ a já se znovu/ vrátím do kraje/
o kterém se mi sladký sen/ o životě zdál/
až potkám ženu/
se kterou nás bude pojit láska/
až až až...

Káti se návrat nepodařil/ bojím se téhož u sebe /
s Katarinou neměl jsem si co říct/
ani nepozdravila/ jen zasekla se v hovoru/

proč vždy/ když jsem ve škole/
vypadám spíš jako ježek/ čekající na útok protivníka./
jako by nebylo klidu ani pokoje/
kde bych mohl svou hlavu složit/
aniž bych se nebál/ že o ni přijdu/

až přijdu domů/můj pokoj se změní k nepoznání/
mají to tak všichni spisovatelé/ pošetilé si tak říkat/
když jsem ještě nic nevydal/ věc vkusu/
co by na to řekl Kafka/ co by řekli na ten bordel/
co mám v hlavě/ ten zmatek/ který zdá se jenom VJĚdČÍ/

O čem to svědčí?/
Znovu mé srdce dávají na váhu/
a ptají se: jaké činy jsi vykonal/, že si hrdě říkáš:
Byl jsem člověkem...zatím jsem poznal spíše/ to špatné/ z lidské rasy...

a nevím, kdy poznám to krásné/...skutečně krásné/
co nutí nás/ nevyvraždit planetu/
jediným tlačítkem/ který máme/
přímo tady/ ve svém srdci.