Psychohygiena za zákazu vycházení (7)

V noci na dnešek se mi zdál sen, ve kterém jsem jel/a do zaměstnání tramvají nemajíc roušku, a dělalo mi starosti, že lidé kolem většinou roušku mají, takže jsem si nejdřív zakrýval/a nos a ústa plastovou nákupní taškou (aniž bych se dusil/a) a poté jsem raději zamířil/a zpět domů, abych si roušku vzal/a. Po cestě jsem potkal/a osobu, která měla stejný batoh jako já (fialový) a dělalo mi starosti, že má větší prsy než já.

Když jsem se probudil/a, překvapilo mě, jak moc se můj sen liší od reality, přesněji řečeno, jak moc je zastaralý. Do zaměstnání už víc než měsíc pravidelně nedojíždím a i předtím jsem tam i nazpět dojížděl/a vlakem, ne tramvají. Roušky jsem po venku nosil/a bez přestávky už od března, od září jsem přešel/a na filtrační masky, protože jsem tušil/a, že návrat dětí do škol způsobí katastrofu, a od října dokonce na jednorázové respirátory, protože ta katastrofa už začala být vidět ve statistikách. S tím, že v plastové nákupní tašce se lze udusit, mám také zkušenost, i když už hodně vzdálenou, a fialový batoh jsem nosil/a naposledy před několika lety.

Myslím, že můj sen čerpal z hlubin dlouhodobé paměti, protože od doby mé domácí izolace mi klesly zdroje inspirace a zaujetí. Je pro mě těžší něco smysluplného napsat, protože žiji v sice bezpečném, ale jednotvárném prostředí (a to ve vizuálním i sociálním smyslu). Proto jsem v poslední době většinu své tvůrčí činnosti věnoval/a projektům Prokop z Absurdistánu (satirická parodie na českou politickou reakci na pandemii) a Linux: Kniha kouzel (sbírka krátkých řešených příkladů z prostředí linuxu). Sociální kontakty online vyhledávám stejně, nebo možná dokonce i trochu víc než předtím, bohužel se však setkávám s ještě horším nezájmem a zajímalo by mě, čím to je. Očekával/a bych, že když jsou lidé vystresovaní a nespokojení, je jim špatně a něco je bolí (ať už doslovně nebo v jakémkoliv přeneseném smyslu), budou si chtít postěžovat, uvolnit se, svěřit se, vidět se přes videochat a sdílet pocity. Namísto toho se ale kontaktům se mnou vyhýbají a jako poraněná a vyčerpaná zvířata se stahují do ještě větší izolace.

Já si myslím (částečně přenosem vlastní zkušenosti na představu o druhých), že většinu stresu a strádání si lidé způsobují svojí neznalostí. Třeba když jsem začínal/a nosit roušky, páchly mi, než jsem přišel/a na to, jak je správněji udržovat; nějakou dobu mi „lezly do očí“, než jsem vymyslel/a způsob, jak si je nasadit tak, aby to bylo pohodlné. (K tomu bylo potřeba i zrcadlo a postup platí jen pro jeden konkrétní typ roušky.) Nějakou dobu jsem s rouškou nezvládal/a číst knihy a poslouchat hudbu, ale v průběhu léta se mi podařilo redukovat zamlžování skel brýlí, a tak již obojí celkem zvládám. Bylo by ale mnohem pohodnější, kdybych to vše nemusel/a vymýšlet sám/a a dostal/a na to srozumitelný a přesný návod. Navíc pro lidi s nižší inteligencí je takový návod vyloženě nutnost, protože ti takové postupy sami neobjeví.

Analogická situace nastal/a při dlouhodobé práci z domu s klávesnicí, myší a monitorem. Dlouho jsem hledal/a klávesnici, která by mi vyhovoval/a; klasickou myš jsem kvůli bolestem zápěstí nedávno vyměnil/a za vertikální a s monitory stále ještě nejsem stoprocentně spokojený/á, ačkoliv se zdá, že to možná půjde vyřešit nalezením vhodného nastavení jasu a kontrastu. Jenže všechno to experimentování stojí spoustu peněz a taková rodina, která nedávno věnovala poslední úspory na notebook pro dítě, aby se mohlo učit z domu, nejspíš bude očekávat, že dítě bude psát úkoly na té klávesnici, která na notebooku je, kreslit do výtvarné výchovy touchpadem, sedět u toho na židli, která byla určená k půlhodinovému jídlu u stolu a ne k osmihodinové práci na počítači, a spokojí se s displejem notebooku a s jeho vestavěnými reproduktory. Kdyby něco takového dělal dospělý zaměstnanec, brzy by ho bolela ruka, krk, záda, možná i hlava, oči a některé další části těla. Děti jsou v tomto ohledu podstatně odolnější a mají podstatně menší znalosti a možnosti srovnávání, takže jsou pak vystresované a vinu za to přičítají vládě, protože jen vláda a lékaři něco opravdu dělají a na lékaře je o něco těžší svoje problémy svést.

Mně by k vystresování docela stačilo, kdybych musel/a notebook každých pár hodin nabíjet a věnovat pozornost indikátoru úrovně nabití a různým notifikacím; proto jsem už vyřadil/a bezdrátovou myš a všechno, co jde, mám drátové, protože dráty se sice občas zamotají, ale přesto mám s nimi méně starostí než s bezdrátovými zařízeními jako jsou mobilní telefony či holicí strojky.

Také by mě zajímalo, jaký vliv má na stres používání dotykových displejů. Myslím, že přinejmenším u starší generace to musí být vliv silně negativní, protože se jejich ovládání nezvládají naučit.

Před nějakou dobou jsem si se zaujetím přečetl/a skripta na téma psychohygiena a dodnes mě udivuje, jak obtížné pro mě je se chovat tak, aby s tím moje psychika byla spokojená. Nějakou dobu mě třeba trápila senzorická deprivace. Se sociálními kontakty je zase problém, že si je člověk nedokáže zajistit sám (ledaže má disociativní poruchu identity; chabou náhražku představuje sledování televizních seriálů).

Moje představa, jak se druzí lidé v současné situaci částečného zákazu vycházení mají, není příliš přesná a rád/a bych si ji rozhovorem s některými z nich upřesnil/a. Dělá mi starosti obava, že lidé se možná stahují do „vnitřního světa“, který by u části společnosti mohl přerůst v různé psychické problémy, což by mohlo mít závažné následky v následujících volbách, protože lidé s psychickými problémy nejspíš většinou volí politiky s psychickými problémy a ti pak mohou způsobit značné škody.

Nicméně vzhledem k nedostatku informací z toho nemohu zatím vyvodit žádný závěr.