Co asi chystá bláznivá Bellatrix?

„J-jistě že ne, jenom hrajeme na schovávanou, tak jsem myslel, že by tu mohli být...” James se neslyšně popadl za hlavu. Lepší výmluvu už dlouho neslyšel. To samé si nejspíš myslel i Filch, protože se na Remuse díval víc než nedůvěřivě.
„Jisstě, ale podívám se sám, když dovolíš,” vysmíval se školník. Než ale stačil cokoliv udělat, zpoza skříně vyběhl velký černý pes. Skoro nabral Remuse, který jen tak tak stačil uskočit.
„A tohle bylo co? Nedovolím, aby se po hradě promenádovala takováhle chlupatá bestie,” hudroval a mumlajíc vyběhl na chodbu. Na Remuse už ani nepomyslel.

„Psst, Jamesi, jsi tu ještě? Už můžeš vylézt, odběhl za Siriusem,” šeptal, hned co slyšel utichnout kroky.
„Haha, jasně že jsem, to bych se docela rád podíval...Siriuse jen tak někdo nechytí.” Dořekl a přes oba přehodil neviditelný plášť.

Sirius, coby „chlupatá bestie” spěchal chodbou a s čenichem přilepeným k zemi hledal Suzanne a Luciuse. To by v tom byl čert, aby nechytil stopu. Je jasný, že jestli cestou najde jediný, blonďatý a nechutně dlouhý vlas, bude patřit právě Malfoyovi. Měl docela štěstí, že tu nikdo nebyl, všichni ještě posedávali ve Velké síni a ládovali se jídlem.

Chvíli bezmyšlenkovitě běžel a poté uviděl, že se na zemi něco leskne. Přesně jak předpokládal - Luciusův vlas.
„Měl by používat lepší šampon,” pomyslel si a s úšklebkem (jak je to jen u psa možné) se vydal po stopě. Nemohl si nevšimnout, že cesta směřuje k chlapeckým ložnicím. Už byl pod schodama, když ho někdo zatahal za ocas. Málem zavyl, jak se leknul.

„Siriusi, jsme tady, za tebou,” šeptal James přikrčený u zdi. Tichošlápek, jelikož ho ani nemohl pojmenovat nějakou „pěknou” přezdívkou, se jen otočil a na znamení lehce zakňučel a potichoučku začal stoupat nahoru, s Jamesem a Remusem v patách. Už byly skoro u dveří, když uslyšeli hluk a hlasy.

„No, Luciusi, a kde si jako myslíš, že to bude? Nechceš snad po mě, abych se tu přehrabovala v jeho věcech, že ne?”
„No, to snad nebude nutné...Accio Kniha Blacků!” Nic se ale nestalo. Teda, skoro nic. Hned jak Sirius uslyšel „Kniha Blacků” neváhal, a vpadnul do ložnice. Přeskočil Jamesovu postel a vrhnul se na Luciuse.

„Au, udělej něco!” Křičel prosebně a snažil se bránit. Suzanne udělala první, co ji napadlo.
„Mdloby na tebe!” Sirius byl ale rychlejší. Kletbě se hravě vyhnul, a dál se věnoval Malfoyovi. Lucius stále křičel a Suzanne se ho pokoušela vymanit ze Siriusova „zajetí”.

„Hej, už ho nech,” chytil psa James. Bylo jedno, že mu spadnul plášť. Důležitější bylo odtrhnout Siriuse, kterej si teď počínal jak smyslu zbavený. Ten ho tedy pustil, ale bylo na něm vidět, že to dělá jen s velkým sebezapřením. Potom se proměnil a stoupnul si proti Luciusovi.Začalo být jasné, o co mu jde. Tahle kniha v sobě totiž ukrývala nejen všechny klíče k trezorům u Gringottových, ale i nespočet rodinných tajemství a vymyšlených kleteb.

„T-to jsi ty?” Divil se Malfoy.
„Ne, to je sám Voldemort, ty idiote!” Odpověděl sarkasticky Sirius.
„K čemu chce Belatrix tu knihu? A co s tím má společného tahle?”
„Tak především, „tahle” s tím nemá nic společného, jasný Blacku? Jen jsem se nechala přemluvit, abych tě odlákala, to je vše.” Ohradila se Suzanne.
„Hmm….tak dobře. A ty už mi to laskavě vysvětli!” Nakázal Luciusovi a položil mu hůlku ke krku.
„A to jako čekáš, že ti tu budu dělat nějakýho rukojmí, nebo co?” Rozčílil se Malfoy a odstrčil hůlku.
„Hele, radil bych ti to vyklopit, jasný? Nebo budeš mít problémy. A nejen ty.” Vložil se do toho James. Lucius si oba přejel nedůvěřivým pohledem, ale jelikož byli tak o hlavu větší než on, rozhodl se jim říct alespoň něco.
„Dobrá. Ale Suzanne ať odejde. No tak, dělej a nečum tak blbě, zaplatil jsem ti, tak nevim co tu ještě děláš.” Rozkřikl se, když se k ničemu neměla.
„Tss. Ale to se dalo čekat, že? Luciusi, ty jsi byl vždycky známý psí čumák, a koukám, že ti to zůstalo, co?” Dořekla, otočila se na podpatku a odešla.
„Takhle s ní mluvit nebudeš, rozumíš?” Sirius mu opět přiložil hůlku na krk. Lucius se na něj jen hnusně podíval, ale radši nic nedělal. Byl si dost dobře vědom, že by to pro něj nemuselo skončit dobře.
„Tak a teď konečně začni mluvit.”
„No…nevím toho o moc víc než vy, ale mluvila o té knize v souvislosti s černou magií, nejspíš něco chystá.”
„To si nám fakt pomohl, Siriusova sestřenka mluví jenom o černé magii,” setřel ho James.
„Nic jinýho vážně nevim.”
„Hm…dobře. Pro dnešek tě necháme. Ale jestli ještě jednou uděláš něco podobnýho….” Pohrozil mu výhružně hůlkou.
„No jasně, tak snad abych šel.” Řekl, a s úsměvem odešel.


„To je ale namyšlenej ignorant,” ulevil si Sirius a začal ze země sbírat věci, které tu rozhrabal Malfoy.
„Hmm, ale stejně musíme zjistit, proč chce Bellatrix tu knihu. Jakto, že se vlastně nepovedlo přivolat ji normálně?”
„Nevím, skoro sem se do ní nedíval, nejspíš máminopočínání,” odpověděl mu Sirius.
„Měli bychom jít do Společenky a říct to Remusovi, třeba něco zjistí. Kamarádí se s Lily, mohla by nám pomoct.” Zvedal se James.
„No jo, uklidim to pak.”

Hned jak vešli, Remus se k nim přihnal.
„Ahoj, proč tu před chvílí prošel ten Snobáckej náfuka? Nemá tady co dělat, ne?” Spustil na ně.
„No to teda fakt nemá, vysvětlíme ti to.”


„No to je teda blb…a ta tvoje sestřenice…,” Nevěřil Remus, ani když mu to říkali po druhé. Jak mu mohla Suzanne dovolit, aby s ní šel až k ložnicím? Zmijozel v nebelvírské koleji…To nezní moc dobře.
„Hele, teď mě poslouchej,” naklonil se k němu James „potřebuju, abys poprosil Lily, jestli by nám s tím trochu nepíchla, jo?”
„No jasně, zeptám se jí. Nejspíš bude schovaná za tou hradbou knih v rohu, tak moment,” řekl a šel za Lily.


Lily zrovna psala esej pro Snapea, a vůbec si jeho přítomnosti nevšimla.Až když jí Remus zavřel neskutečně tlustou knihu, vzhlédla.
„Hej, co to má… jo, to jsi ty. Potřebuješ něco?” Zeptala se trochu nevrlým tónem.

Remus jí všechno řekl, a Lily to nestačila vstřebávat.

„Cože? On byl až u vás v ložnici? T-To je snad 10 překročení školního řádu najednou… měli byste to říct Profesorce.”
„Blázníš? Když jí to řekneme, nikdy se nedozvíme, co Lestrangeová zamýšlí….proto jsem za tebou vlastně zaskočil.”
„A tomu mám rozumnět jak? Mám se za ní snad plížit, nebo co? A Pospěš si trochu, nemám čas si tu s tebou povídat, musím dokončit tu esej o Veritaséru.”
„Jo, jasně, promiň, akorát jsem myslel, že bys jí mohla občas sledovat, jako kam jde, co dělá, a tak víš..”
„No…a nebo bych se mohla zeptat Severuse, koneckonců jsou ve společné koleji.”
„Srá – Severuse? To ne, ten není moc důvěryhodný…”(ještě že to s ní domlouvá Remus, bůh ví jak by ho nazvali Sirius s Jamesem)
„To si teda nemyslím, Severus je dobrý přítel, ale když nechceš… pokusím se teda sama, ale ať si Potter nemyslí, že to dělám i kvůli němu, dělám to jen kvůli tobě. Jo a vyřiď mu, ať na mě přestane tak upřeně zírat. Je mi to nepříjemný.”
„Jo, jasně, a díky,” Stiskl Lily s úsměvem ruku a vracel se k Pobertům.
„Tak co? Klaplo to?” Vyptával se dychtivě James. Remus se na něj s úšklebkem podíval, a neřekl nic víc, než: „Mám ti vyřídit, abys na ni tolik nezíral. Je jí to nepříjemný.”