Tajuplná kniha rodiny Blacků (2. kapitola)

„Něco ti řeknu. Proč se ti líbí zrovna Suzanne? Koukni se třeba támhle na Ally. No není to rozdíl?” Rozmlouval se Siriem James. Šli právě ze snídaně a chystali se na první hodinu.
„Jo, možná že je hezčí, ale není tak… tak jiná.” James mu moc nerozuměl. Bylo obecně známo, že jak Sirius, tak James dával většinou přednost kvantitě před kvalitou.
„No, myslím, že bychom už měli jít. Prýtová nemá ráda pozdní příchody. Slyšel jsem, že ty její nové potvůrky umí pěkně škrtit.” Ozval se Remus.
„Tak jděte napřed, skočím probudit Petera. Doženu vás.”


Sirius se dal do mírného běhu. Měl co dělat, aby to na hodinu bylinkářství stihnul. Prýtovou moc v lásce neměl a ona jeho podle všeho také ne. Od té doby, co jednou „omylem” usekl krk jedné „kytičce”, ho nechává dělat všechny nebezpečné pokusy. Taky už má rozdrápané ruce od shora dolů.
Sotva ale zaběhl za roh Velké síně, uslyšel z povzdálí šeptající hlas. Zpomalil, a co nejtišeji se vyklonil do chodby.
„Ale Luciusi, tak pochop to přece! To já nemůžu udělat!”
„Sakra Suz, proč ne? Prostě mu pošli vzkaz, něco si vymysli, co já vim! Musíš ho odtamtud nějak dostat! Nechci Bellu zklamat.”
„Ale je to Black! Chápeš to? Nesnáším ho a on mě také ne! Víš co se stane až se to dozví?”

Sirius nic nechápal. Proč mluví o něm? To bude zas něco moc hezkýho, má v tom přece prsty i jeho „drahá” sestřenka Bellatrix. Ale taky nevěděl, proč by si o něm Dagová myslela, že ji nesnáší.
I když už měl velké zpoždění, ani ho nenapadlo odejít. Stále se krčil u ledové kamenné stěny a poslouchal.

„Poslyš, jak Blacka znám, ani si toho nevšimne. Prostě ho odlákáš a vezmeš to. Ta věc je pro mne opravdu důležitá.”
„Pro tebe jo? Spíš pro tvoji milovanou Bellatrix. Proč vlastně ona nemůže zvednout to svoje ctěné pozadí a vyřídít si to s ním sama? Je to jeho sestřenice, co já vím, ne?”
„To máš pravdu, ale Bella má zítra školní trest. Prostě nemůže. Prosím, udělej to, zaplatím ti.”
„Nevím. Ještě si to rozmyslím.”
„Dobře, ale dej mi vědět. A hlavně o tom nikomu neříkej. Byl by to průšvih.” Oba se na sebe ještě krátce podívali a poté odešli každý na opačnou stranu. Sirius ještě zaslechl, jak si Lucius tiše hvízdá, ale díky nepatrnému výklenku ho nezaregistroval, a bez povšimnutí kolem něj prošel. Když Sirius vylezl ze svého úkrytu, viděl už jen kousek vlnícího se hábitu.


Na prosklené dveře se ozvalo zaklepání.
„Vstupte, prosím!” Vyzvala klepající osobu profesorka Prýtová. Dotyčný vstoupil a ani nedovřel dveře, když….
„Blacku! Kolikrát vám mám říkat, že výuka začíná v osm hodin, ne kdy se Vám zachce přijít!” Běsnila profesorka. Sirius se letmo rozhlídl po místnosti a hned zpozoroval, že se mu Zmijozelští pochechtávají.
„Eh, promiňte, já jsem šel vzbudit Petera, on….on zaspal,” snažil se uhájit, ale profesorka byla všímavější, než by si kdo pomyslel.
„Ano? Opravdu? A proč tu tedy není Pan Pettigrew s vámi?” No, tak na to trošku zapomněl. Malý detail. Zase mu ale přišlo nefér, že profesorka nadává jenom jemu, když Lucius se Suzanne tu taky nejsou. Radši ještě jednou přejel přítomné očima. Aha, tak proto. Dvou postav přesazující Kropenatku si předtím nevšiml. Nejspíš přišli o trochu dříve než on. Z úvah ho ale dostal tolik nenáviděný hlas.
„Takže, buďte teď tak laskavý a přesuňte se za svými přáteli dozadu,” poručila mu Prýtová. Sirius poslechl a pomalým krokem se vydal do zadní čísti místnosti. Vzal si ochranné brýle a poklekl vedle Suzanne a Luciuse. Jen to Suzanne zaregistrovala, spustila:
„Ahoj, Siriusi!” Lucius se po ní vděčně podíval. Jelikož Sirius na takové milé přivítání nebyl zvyklý, jenom o ní zavadil pohledem a začal přesazovat. Rozhodl se, že radši bude opatrný. Snažil to dodělat co nejdříve. Společnost Suzanne by si líbit nechal, ale jestli tu má být i s tím idiotem Malfoyem, radši si pospíší. Také ho štvalo, že po něm pořád kouká. Na chvíli se otočil ke svým přátelům, aby viděl, co dělají. Všechno bylo v pohodě. James otravoval Lily a ta mu nadávala, a Rem se soustředěně díval na profesorku. Takže oni s tím nebudou mít nic společného.

„CRRR!” Konečně zazvonilo. Sirius popadl svoji brašnu a hnal se ke kamarádům. Ani k nim nedošel, a už měli plno otázek.
„Nazdar, kde ses flákal? A proč přišli pozdě Dagová s Malfoyem?” Sirius jim všechno pověděl. Chvíli jen tak přemýšleli a pak se James zeptal na to, na co se v duchu Sirius ptal celou dobu.
„A co s tím chceš dělat? Co podnikneš?”
„Nevím.”


„Evansová, byla bys tak hodná, a přihrála mi sem tu mísu?” James s Remem a Siriusem byli právě na obědě. James si schválně sedl přesně napříč Lily, a teď se ji celou dobu snažil za občasných úšklebků Siria okouzlit.
„Ani mě nenapadne, Pottere. Doufám, že tolik síly na to, aby sis podal mísu, která je půl metru od tebe, ještě máš. A buď od té dobroty a přestaň mě pořád obtěžovat, ano?” Tyhle řeči však nemohly Jamese odradit. Byl na ně už natolik zvyklý, že mu nedělalo problém je okázale ignorovat.
„No tak, Lil, přece bys na mě nebyla tak zlá a nenatáhla se půl metru,” dopověděl a prosebně se jí zadíval do očí.
„Víš co? Nebudeš tomu věřit, ale byla. Pojď Ally, půjdeme,” vyzvala svoji pohlednou kamarádku a společně se zvedaly k odchodu.
„No, myslím, že z tohohle pokusu nic nebude,” poškleboval se Sirius, ale vzápětí mu ztuhl úsměv na rtech. Zahlédl Suzanne, jak se u zmijozelského stolu baví s Mafoyem a dost živě při tom gestikuluje.
„Co je?” ptal se James, který dvojici ještě nezahlédl.
„Tohle,” řekl naštvaně Sirius a nenápadně ukázal směrem k Malfoyovi.
„Aha…počkej, už odchází. Siriusi?”


„Jau! Prosím tě, dej si tu ruku jinam, jo?” Jamese napadlo, že by je mohli sledovat, aby se dozvěděli, co na Siriuse chystají. A teď byli schovaní pod neviditelným pláštěm a čekali, až se objeví Lucius se Suzanne. Remus zatím hlídkoval.

„Hej, už jdou!” A opravdu. Neubylo ani deset vteřin a pár se objevil na chodbě. Sirius s Jamesem, přestože nebyli vidět, se raději schovali za dveře opuštěné učebny.

„Dělej, nesmí nás nikdo vidět!”
„No jo, a co to je vůbec za věc, co mám….co mám ukrást?” Suzanne tohle slovo nešlo na jazyk. Nechtěla, aby ji někdo měl za zlodějku, a kdyby ji za to Lucius nezaplatil, nikdy by to neudělala.
„Nevím co to je, to mi Bella taky nechtěla prozradit,” odpověděl naštvaně Lucius.
„Ale měla by to být nějaká kniha. Je prý z černé kůže a na předních deskách je zlaté B.”
„Och, jak stylové,” podotkla ironicky Suzanne. Už se skoro blížili k místu, kde se ukrýval Tichošlápek s Dvanácterákem.
„A co je na té knize tak zajímavého, že si o ni nemůže prostě říct?”
„Nevím! A neptej se mě už!” Lucius chytil Suzanne surově za ruku a táhl ji co nejrychleji dál.
„Au, to bolí! Pusť mě, slyšíš? Nemusím tu vůbec být!”
Sirius sebou nepatrně trhnul. Nemohl se dívat, jak se k ní Malfoy chová. Jenomže na chodbě bylo ticho, takže i sebemenší zvuk byl slyšet poměrně hlasitě. Sirius při trhnutí omylem zavadil o dveře, které zavrzaly.
„Sakra, pojď tamhle,” zaklel James a ukázal na velkou skříň, kde byly vystavěny všemožné trofeje ze školních soutěží. Rychle se za ní přesunuli a sledovali, co se bude dít. Po chvíli se rozrazily dveře a v nich stál školník Filch. Nedůvěřivě místnost doslova skenoval očima.
„Hmm, tak vylezte, vy neřádi! Však já vás jednou dostanu,” mumlal si pro sebe.
Bohužel tohle nedorozumění znamenalo, že jejich „objekty” se stále více vzdalují. Museli něco udělat. Vzpomněli si na Remuse, jenomže tu byl další problém. On nevěděl, že za dveřma čmuchá Filch. Bezradně se krčili za skříní a přemýšleli. Najednou se ozvalo další zavrzání.
„Kluci, jst…” Byl to Remus. Než ale stačil položit otázku, narazil na Filche.
„ÁÁÁ, smrad Lupin, co? Jaký kluky si měl na mysli? Chceš mi snad říct, že tu je ještě někdo jiný, než ty a já?”