Med a kakao

Ráno, když svět prší,
dávám si dětskou snídani.
A je mi zase šest.
Než poběžíme se sestrou přes zahrady do školy,
naléváme mléko z konvičky do hrnků, co jeví se dnes jako pro panenky.
Mícháme kakao.
A na chleba s máslem kreslíme obrazy, co zdály se nám v noci.
Med teče zvolna, po chlebu, po rukou,
vpíjí se do prostírání - do toho, co nejde utřít.
Ale jinak to nejde. Medu musí být dost. Nejde si dát jen trochu.
A ano, dá to práci,
lepí prsty, lepí vlasy, ale...miluji ho.
Dnes, stejně jako v šesti.

Pít kakao, dokud je horké,
než vytvoří se škraloup vrásčitý,
důsledek našeho meškání.
Ale tenkrát jsme meškaly,
jen klidnou chůzi do školy.

Není čas. A dnes už vím, že není, protože opravdu Není.