Kapka v bouři

Kapka v bouři

Ten večer nebylo v místní hospodě příliš živo. U stolu vedle vchodu seděli pod pohasínající lampou dva ošuntělí sedláci a v notně opilém stavu vykřikovali a prozpěvovali oplzlé písně o vnadách jejich žen. Hliněnými korbely od piva při tom rytmicky bušili do dubového stolu. S každým úderem po nich hostinský vrhal nevraživý pohled. Už takhle musí každou chvíli kupovat nové nádobí. Ale nijak nezakročil, byl rád alespoň za tyto dva veselé hosty, kteří našli dost odvahy se takhle po setmění vydat ven, za zábavou. Třetího, tichého, společníka jim dělal záhadný muž sedící na opačném konci místnosti, úplně v rohu. Oděn v černé kápi, vyhýbaje se lucernám rozvěšeným po hostinci, mlčky seděl s propletenými prsty položenými na stole a sledoval své okolí.

Hostinský zdlouhavě vydechl, otřel do bílé zástěry poslední z umytých korbelů a vydal se směrem k záhadnému cizinci. Nervózně vykračoval a začal se drbat na zátylku. To neušlo ani dvěma zpěvákům, kteří zpozorněli a napůl zavřenýma, krví podlitýma, očima sledovali, co se bude dít. Utišili při tom svůj hlasitý projev. Hostinský usadil svou velkou zadnici přímo naproti cizinci, až se pod ním lavice u stolu prohnula. Pak smeknul svou zelenou pokrývku hlavy, utřel si s ní zpocený obličej a nejistě spustil:

„Ehm… no… milej pane, hrozně moc si toho vážíme, že jste se tady zastavil a přislíbil nám pomoc. Ale víte… říkali jsme si…“

„Co jste si říkali?“ přerušil ho klidným hlasem muž v kápi, kterému stále nebylo pořádně vidět do obličeje. „A nemusíš se mě bát, já tě neukousnu.“

„Jo, pardon… no říkali jsme si,“ zněl stále nejistě hostinský, „jakou máme záruku, že vy nám opravdu pomůžete? Už několik vandráků se nám tu pokoušelo vypařit se s nabízenou odměnou, jistě že bez práce. Taky jsme je hnali, verbež jednu.“

„Záruku, že tu práci zvládnu a pomůžu vám? Tu samozřejmě slíbit nemohu, sám nevím, do čeho se to mám pustit, s čím budu mít tu čest. Pokud ale neskončím jako ti chudáci, o kterých jste mi vyprávěli, udělám všechno, co bude v mých silách.“

„Moc si vaší slíbené pomoci vážíme, ale víte… nějakej odznak cechu, nebo tak něco…?“

„Budiž,“ uvolil se cizinec a sundali si kápi z hlavy. Hostinskému, který ten pohyb nečekal, se naježil knír a celý sebou cukl. Mladý muž z pod kapuce si rukou usměrnil černé, mírně kudrnaté vlasy sahající až po ramena a promnul si tvář porostlou strništěm. Jeho hnědé oči stále sledovaly hostinského. Pak si na prsou rozepnul knoflík pláště a z kapsy vytáhl malou schránku. Z ní si na dlaň vysypal kruhový kovový předmět. „Tady, tak se podívejte,“ podal jej hostinskému.

Kníratý muž uchopil kulatý předmět a důkladně si jej prohlížel. Kovová značka cechu Vymítačů znázorňovala planoucí pochodeň v uzavřeném kruhu, pod kterou byly dvě zkřížené dýky. Odtušil, že tohle žádný blaf nebude, ač vlastně sám nevěděl, co chtěl po cizinci vidět. „To je ono, děkuji, mistře. Tady, prosím,“ vrátil předmět zpět černovlasému.

„Výborně, takže jsme domluveni. Odměnu si vyberu po vykonané práci, nemusíte se obávat, že by bylo třeba mne přes pole nahánět. Zítra se do toho pustím.“

„Zítra?“ podivil se krčmář. „Nemůže bejt tou dobou už pozdě? Víte, milej pane, je to noc co noc horší. Ten démon tam venku, asi neustále sílí.“

Cizinec s odznakem se napřímil a zamyslel se. „Dobrá, do úplného zatmění máme ještě nějaký čas. Pak už ale nebude rozumné potulovat se venku, což už ale určitě víte.“ Postavil se na nohy, připraven vyrazit. „Takže, krčmáři, ukaž mi některá ta místa, kde došlo k těm posledním napadením.“

„Já?“ zhrozil se hostinský. „No víte… milej pane… vždyť já se tu musím starat o kšeft, nemůžu teď jen tak odejít,“ rozhlížel se těkavě po prázdné hospodě, jako by hledal někoho, kdo mu dá za pravdu. Pak mu utkvěl zrak na jediné dvojici dnešních hostů. „Ale tady Joska Kozák… to je ten správný člověk!“ rozzářil se nadějí, že nebude muset jít ven sám s tím cizincem a riskovat svůj krk. „Sám při tom řádění přišel o dva bratrance, tak je jasný, že tomu bude chtít co nejdřív učinit přítrž. Pojďte, mistře, domluvíme mu, on Vás tam zavede.“

Tajemný muž kývl. Bylo mu jedno, kdo ho tu provede. Pomalu se vydali hospodou ke stolu u východu. Ještě před chvílí jásající dvojice utichla a se zmateným výrazem je pozorovala. Pak se jim v očích objevilo napětí a strach. Odložili korbely. Už je chtěl krčmář oslovit, ale náhle se vidlák, sedící čelem k nim, neohrabaně vytáhl z poza stolu a rychlostí blesku vyletěl ven z hospody. V jeho podnapilém stavu při tom stihl převrátit několik židlí a málem si rozbít nos o dveře. Než si zmatený Joska uvědomil, co se děje, byli krčmář i s cizincem u něj. Stejně jako jeho kamarád se pokusil vytáhnout se z lavice u stolu, ale hostinský ho rázně zarazil zpět: „Nikam nejdeš ti říkám, Josko. Sedni!“ Zkroušený sedlák se zarazil zpět ke stolu. „Tady ctihodný pán si s tebou chce promluvit, tak koukej spolupracovat. Když to bude bez keců, je dnešní útrata na účet podniku.“

Joska se zmohl jen na kývání a tupě zíral na černovlasého cizince. Hostinský se mezi tím nenápadně vytratil zpět za bar a tvářil se, jako kdyby se tohle všechno nikdy nestalo. Kapucín promluvil: „Prý víš, kde se tady staly ty útoky. Jestli vám mám pomoct, potřebuji to místo vidět. Doveď mě tam a já pak pomstím tvou rodinu.“

„No bodejť bych nevěděl, kde se to stalo,“ vyhrkl ustrašeně sedlák, „vždyť tam zařvali Even a Marin,“ odplivl si na zem. „Byli to hrozný parchanti, ale víš jak… rodina je rodina.“

„To je mi líto,“ snažil se ho uklidnit. „Musíme se tam ale jít znovu podívat. Kdy přesně se to stalo?“

„Kdy? Já nevím… včera? Nebo předevčírem? Co je dneska za den? Bylo to někdy v noci. Se starou už jsme dávno leželi, když v tom ten hroznej křik. Vylítli jsme jako zplašený slepice a šli se podívat. Stalo se to o tři baráky vedle nás, zrovna asi táhli domů z hospody. Ale takovej hnus, to ti povím, to jsem jaktěživ neviděl. Byl to masakr. Ženský ječely, slabejm povahám se hned udělalo na blití. Krve bylo všude jako na jatkách, střeva a vnitřnosti rozházený po okolí. Když jsme se po chvíli konečně odvážili přijít blíž, hned bylo jasný, která bije. Zlo si nás našlo. Až na rozříznutý panděra byly ty těla vcelku, ale když se člověk podíval líp – vždyť jim, do prdele, chyběly kosti! Zbyly z nich jen hnusný krvavý obálky, jenom nafouklá kůže. Tohle už z hlavy nevymaže ani ta nejlepší pálenka v zemi.“

„Hmm…,“ zamyslel se černovlasý, „tohle vypadá na sběrače. Už se tu nějaké podivné příhody staly i v minulosti?“

„Sběrače?“ nechápal rozčilený vesničan. „Divný věci se tu dějou pořád. Támhle bába řve, že je uhranutá, tady se záhadně ztrácí nářadí z dílny, loni byla úroda tak mizerná, že jsme začali shánět věštce, aby nám přičaroval lepší časy…“

„Měl jsem spíš na mysli divné věci spojené s mizením obyvatel, jejich divné chování a tak podobně,“ přerušil trpělivě vyprávění.

„Jo, jasně,“ dlouze a hlasitě si říhnul, až se tomu musel zasmát, „určitě už víš, co tu před pár týdny začalo. Několik lidí během posledního měsíce záhadně zmizelo, nikdo je nikdy nenašel. Tuhle se ztratila sousedovic děvečka, pak zmizeli nějaký usoplenci od košíkáře, dvě ženský se nevrátily od rybníka… Nebylo to úplně neobvyklý, sem tam se prostě někdo ztratí. Děvečka zdrhne s nějakým vobšourníkem, děcka si hrajou, kde nemají, a sežere je nějaká divá zvěř. Ale už se to dělo moc často. A když do toho před týdnem přibyly ty mordy, masakry, bylo jasný, že je něco hodně zle.“

„Máte štěstí, že jsem zrovna projížděl poblíž. Ještě další týden, dva, a nemusel by v té vaší malebné vesničce zůstat jediný živáček. Vymítači mají poslední dobou opravdu hodně práce, nečeká nás asi nic dobrého. Ale zpět k věci – opravdu se na počátku toho všeho nestal žádný divný úkaz? Než se všechny ty záhadné zmizení začaly dít? Tomu se mi nechce věřit, podle toho, co popisuješ.“

„Máš pravdu,“ vzpomněl si se svraštěným čelem Joska. „Jako první ze vsi zmizel místní kněz, Jerom. Takovej malej holohlavej všivák. Víš, nejsou tu všichni úplně pobožný a nikdo nebyl obzvlášť nadšenej z těch keců, co hlásal zrovna on. Prej že se řítí apokalypsa, že nás pohltí Zlo. Nikdo to nechtěl poslouchat a nikdo k němu kvůli tomu nebyl moc milej, takže není divu, že brzy zmizel.“ Joska se napřímil a několikrát si škytnul. „Pár dní po tom někdo přitáhl do vsi zvěsti, že v tý dávno opuštěný kapli kus odsud straší. Říkali, že tam v noci viděli divný světla a nějaký duchy. Většina se tomu jenom vysmála, ale nikdo neměl koule na to se tam jít fakt podívat. Ani se nedivím, po těch báchorkách, co se o tý kapli tradujou. Sám bych tam nešel ani za dvě prasnice. Možná ani za tři!“

„Konečně jsme se k něčemu dostali,“ poplácal Josku po rameni, který se díky tomu zatvářil pyšně, jako by právě sám svým vyprávěním zachránil vesnici. „Teď se půjdeme podívat na ty vraždy, vezmi louči. Povedeš mě, jen si dojdu nahoru pro batoh.“

---

Vesnička nebyla příliš velká, mohlo ji obývat tak osmdesát až sto obyvatel. Joska vedl záhadného muže od hostince, směrem ze středu vesnice, na její kraj. Byla už černo černá noc, jen díky louči viděli, kam našlapovat. V žádném z malých dřevěných domků se nesvítilo, pravděpodobně už všichni dávno spali. Jen z jednoho stavení se ozýval křik, hádka. Pravděpodobně tam uprchl Joskův kamarád z hospody a teď dostával za vyučenou od své manželky. Okna příbytků byly zatlučené prkny, všechny dveře pevně zatarasené petlicemi. Nikdo nechtěl dobrovolně riskovat, že si ho Zlo najde v noci, ve spánku, nepřipraveného. Alespoň přes den strach opadal, protože každý přeci ví, že Zlo se na denním světle nepohybuje.

Joska se zastavil, byli na místě. Celou cestu se neustále rozhlížel na všechny strany a byl silně nervózní, byl na něm znát čím dál tím větší strach. Ozval se slabým hlasem: „Tak jsme tady. Támhle mezi domy se stal ten poslední mord,“ ukázal loučí na vyšlapanou cestičku mezi dvěma chatrčemi. „Radši bych odsaď už zmizel. Není to dobrej nápad, potulovat se tu takhle v noci. Nerad bych dopadnul, jako ti dva parchanti tady.“

„Budiž, děkuji ti za doprovod. Ale poslední věc – obávám se, že stejně budu muset navštívit tu starou kapli, o které ses zmínil…“

„Tfuj, tak to ani náhodou,“ vyvalil Joska oči a začal se třást, „tam nejdu, to ať radši na místě zkamením.“

„Jen klid, pro obyčejného člověka by to byla stejně nejspíš smrtelná procházka,“ uklidnil ho. „Jen potřebuji nasměrovat, určitě tam vede z vesnice cesta.“

„Pravdu máš, vede, a rovnou za nosem. Přesně tady ta cestička, na které se stala ta ohavnost, ta tě tam dovede. Není to víc než půl hodina cesty, nemůžeš to minout, žádná bludná cesta tam není. V půli cesty mineš Strom oběšenců, podle něj si budeš jistej, že jdeš správně.“

„Výborně, porozhlédnu se tady a vydám se tím směrem. Ty se běž schovat domů a až do rozbřesku nikdo nevystrkujte nos ze dveří, jasné?“

„Spolehni se, ani mě nenapadne dávat všanc svůj rypák. Hodně štěstí s těmi pekelníky.“

„Ještě tu louč,“ převzal od Josky pochodeň. Ten poté rychle pelášil zpět cestičkou, kudy přišli. Mohl se tak nerušeně pustit do práce. Naprostý noční klid mu vyhovoval, nikdo ho tu nerušil a nerozptyloval. Dokonce ani žádní psi ve vsi nebyli slyšet, moc dobře cítili přítomnost něčeho velmi špatného.

Postoupil kousek vpřed, do míst, které Joska označil. Pouhým okem zde nebylo vidět nic neobvyklého, vesničané místo hrůzné události dobře vyklidili. Tím ale rovněž zametli možné stopy a vodítka. Bylo načase vytáhnout nástroje, které získá každý nový adept v cechu. Chvíli se přehraboval v batohu, než vytáhl malé zavírací pouzdro. Z něj opatrně vytáhl podivné mosazné brýle. Byly velmi tenké, až na zesílené nožičky přímo u obrouček, vypadaly docela křehce. V jejich kulatých obroučkách byly osazeny dvě zvláštní sklíčka, každé jiné barvy, oranžové a tyrkysové. Odhrnul si vlasy z čela a nasadil si je.

Okolní svět se náhle projasnil, jako by se jeho pochodeň, zabodnutá v zemi kousek od něj, právě několikanásobně více rozhořela. Všechny barevné odstíny však zmizely a skrze brýle nyní pozoroval svět v šedivých odstínech s nádechem do zelena. Konečně se mohl zaměřit na místo, kde sběrači pozřeli dvě nevinné duše.

Nemýlil se. Skrze brýle šlo zřetelně rozeznat světle červené pozůstatky krve rozstříkané všude po okolí. Okolní stavení, záhonky s květinami i zeleninou a hlavně cesta, stopy byly naprosto všude. Podle dvou větších skvrn šlo dobře rozeznat, kde nakonec skončila zohyzděná těla mužů. A právě v jejich okolí uviděl to, co hledal. Modrý opar ve vzduchu, jež odhalily brýle, se vznášel nad místem, kde té noci napadení muži naposledy vydechli. Přesně tam extrahovali přívrženci Zla duše jejich obětí. Oblak se, dle předpokladů, táhl do dáli, mezi domky, za vesnici. Tím směrem, kde se nacházela stará kaple. Tam se nyní musel vydat, aby učinil přítrž všemu Zlu, které odtamtud pramení. Přesně k takovým úkolům byl tak dlouho, tvrdě a bolestivě, cvičen v cechu.

Z batohu vytáhl lehkou koženou helmu, kterou si nasadil a do připravených úchytů zacvakl brýle, které mu poskytovaly potřebný pohled na svět Zla. Pak si batoh přehodil přes rameno a se syčením vytáhl z pochvy u pasu meč, který celou dobu skrýval pod dlouhým černým pláštěm. Bylo na něm znát, že již několik šarvátek ustál, ale jako vždy, byl i teď dokonale vyčištěn a nabroušen, připraven posílat zplozence Zla zpět do podsvětí, kam patří.

---

Joska měl pravdu, nebylo to daleko. Šel svižným tempem, aby se zahřál a zároveň příliš neunavil. Cestou minul obrovský dub hned vedle cesty, z kterého trčelo dolů, ze vzrostlých větví, několik provazů se smyčkou. Strom oběšenců se opravdu nedal jen tak přehlédnout. Obzvláště v takové temné noci, za aktuálních okolností, působil velmi strašidelně, jako by z něj Zlo samo vyzařovalo. Avšak speciální brýle neodhalily nic, byl to jen obyčejný strom se špatným osudem.

Čím více se však blížil staré kapli, tím větší auru zplozenců pekla viděl. Úzká cestička, kterou chodili jen ti nejodvážnější, byla lemována rozpadlou kamennou zídkou porostlou mechem. Ve vzduchu se začal vznášet smrad hniloby a rozkládajících se těl. Okolní porost houstl, trnité keře a staré zkřivené stromy se pomalu měnily v temnou hradbu. V té však náhle spatřil světlo. Přikrčil se a sundal si brýle, byl na místě.

V dáli, napravo od cesty bylo jasně vidět menší starou budovu s kulatou věžičkou, z jejíchž oken vyzařovalo nepřirozené nazelenalé světlo. Hřbitov přilepený hned vedle, kdysi dávno, svatého místa dodával celé scenérii dokonale děsivou atmosféru. Ač byla kaple umístěna u lesa, nebylo tu slyšet jediný zvuk. Snad jen sova občas někde v dáli zahoukala. Najednou, jako by z oken budovy vyšlehly plameny a tmavě zelený hustý mrak kouře začal stoupat k nebesům. Musí tam provádět nějaký rituál, domyslel si okamžitě. Na nic nečekal.

Brýle sbalil zpět do pouzdra a hodil do batohu. Naopak z něj vytáhl krátkou poloautomatickou kuši. Tuhle novou vychytávku inženýrů z cechu si okamžitě oblíbil. Zbraň, kterou si řemenem připnul na vrchní stranu předloktí, byla schopná pouhým stisknutím spouště vystřelit několik šipek rychle za sebou, bez nutnosti přebíjet po každém výstřelu. Zásobník na deset střel bylo něco naprosto nevídaného. Dlouhý černý plášť shodil z ramen na zem a odhalil tak své kožené brnění. Na důležitých místech bylo pevně vyztuženo speciálním materiálem, další z tajných receptur cechu. I přes svou pevnost a neprůbojnost však zůstával pancíř velmi lehký a ohebný. Bylo na něm však znát, že několik tvrdých střetnutí už zažil. Tlusté kožené kalhoty se šněrovačkami po stranách byly v boji stejně praktické. Pás, který mu vedl šikmo přes prsa, držel několik malých podlouhlých lahviček s podivnou, různě barevnou tekutinou. Zhluboka se nadechl a s mečem v ruce se vydal směrem k polorozpadlé kapli.

Blížil se pomalu a obezřetně, pochodní kolem sebe vytvářel jen malý kruh světla. Než se dostal až k obvodovým zdím hřbitova, rozzářil se vnitřek kaple ještě několikrát, stále vydávaje syčící zvuky a kouřové efekty. Z blízka už šlo snadno rozpoznat, že jde o opravdu starou budovu. Střecha na budově sotva držela, byla celá pokroucená a děravá. Ve zdech chyběly kusy kamení a vše bylo prorostlé křovím a mechem. Kovová vstupní brána na hřbitov byla vyvrácená a celá zkroucená pod spadlým stromem. Vyhoupl se na kmen a skočil dovnitř.

Tamní atmosféra naháněla strach. Většina hrobů byla znesvěcena. Vyhrabané, rozpadlé rakve vykukovaly ze země, stejně tak jako nespočet ostatků rozházených po okolí. Neudržovaná místa posledního odpočinku byla zničená, kamenné náhrobky silně poznamenal zub času. Panoval tu zatuchlý puch staroby a hniloby. Musel si přetáhnout kus látky, připevněný na levém nárameníku, přes obličej. Zelené záblesky rituálu odrážející se na starých popraskaných kostech a rozšklebených lebkách jen umocňovaly pocit odpornosti a strachu z tohoto místa. Cesta do kaple však vedla pouze skrze tuto nesvatou spoušť. Než si však rozmyslel další postup, stalo se náhle něco neočekávaného.

Přímo u jeho nohou se zezadu ozval krvelačný řev. Někdo, nebo něco, mu podrazilo nohy a zaskočen náhlým útokem ztratil rovnováhu a upadl dozadu. Pochodeň odletěla několik metrů do strany a on upadl zátylkem na kmen, z kterého sem seskočil. Útočník musel být schovaný pod ním. Náraz ho skoro omráčil, ale naštěstí se udržel při vědomí a rychle se zorientoval. Byl to jeden z vykopaných nebožtíků, kdo na něj zaútočil. Kostra bez jedné ruky obalená cáry oblečení se válela jen metr od něj a snažila se postavit na nohy. Její lebka bez spodní čelisti vydávala, kdo ví jakým způsobem, chrčivé zvuky ve snaze nabrat rovnováhu. Z celého hřbitova se teď začaly ozývat podobné skřeky. Musel je probudit ten výkřik.

Vyšvihl se na nohy a instinktivně sáhl k pásu na hrudi. Proti nemrtvým bytostem bude potřebovat víc než jen ostrý meč. Rychle odzátkoval jednu z lahviček a její obsah, slabě růžovou, ve tmě svítící, tekutinu vylil na připravenou zbraň. Ač ztratil pochodeň, odlesky rituálu uvnitř kaple mu naštěstí poskytovaly dost světla, aby viděl, proti čemu teď stojí. Několik desítek oživlých nebožtíků se pomalu probouzelo k životu a otáčelo jeho směrem. Kostry s lesknoucími se kostmi, postavy s prohnilým odpadajícím masem, vnitřnostmi vylézajícími z otevřených ran plných červů, v napůl rozervaných šatech či zcela odhalené. Všechny ty odporné bytosti momentálně trýznil sžírající hlad, který mohly uspokojit jen jeho masem a krví.

Neváhal a rozmáchl se mečem. Kostlivec vedle něj, který se sotva vysápal na nohy, se rozpadl na kousky a s úpěním padl k zemi. Z rány, která vedla shora šikmo přes hrudník, se kouřilo. Obláčky nafialovělého dýmu vycházely přesně z míst, kudy postupoval meč. Na chvíli se rozprostřelo ticho. Všechny mrtvé oči na hřbitově se upřeně dívaly přímo na něj. V tom se z kaple ozval křik. Někdo křičel podivná slova, která nedávala vůbec smysl. Pro oživlé mrtvé to ale očividně bylo znamení. Prázdné oční důlky a mrtvolné oči se rudě rozzářily a všechny ty bestie začaly zuřivě řvát. Pak se jako jeden muž rozběhly přímo proti vymítači.

Napřáhl pravou paži proti nejbližší zrůdě a aktivoval táhlo. Z automatické kuše vyšlehl malý plamen a směrem ke svému cíli se vydala zapálená šipka. Neomylně zasáhla svůj cíl. Bledý nebožtík ve svátečním oděvu byl zasažen přímo do hlavy. Hrot šipky se při zásahu navíc roztříštil a olej, který obsahoval, se rozprskl po celé hlavě a horní části těla. Oživlá mrtvola okamžitě vzplála a svalila se na zem. S úpěním se držela za hlavu a marně se snažila oheň uhasit, dokud z ní již podruhé nevyšel zbytek života. Nyní snad již nadobro. Pak vyletěla z kuše druhá šipka. A další. Čtvrtá. Všechny s naprostou přesností našly svůj cíl a hned tak bylo o několik odporných protivníků méně. Zbytek nemrtvé hordy se však i přes ztráty dokázal přiblížit až příliš. Opět sáhl po meči, který stále slabě fialově fosforeskoval.

Sněhově bílá postava, která se přihnala jako první, přišla okamžitě o ruku a následný kopanec do kolene ji s křikem srazil k zemi. Další nemrtvý, natahujíc své pařáty, byl okamžitě prošpikován mečem, přímo do míst, kde by mělo být srdce. Čepel projela shnilým masem naprosto hladce. Odpor těla byl dokonce tak malý, že se nemrtvý navalil přímo na tělo obránce a vydechl mu do obličeje nechutný puch z prohnilé pusy. Okamžitě odhodil tělo stranou a opět se nachystal do obrany proti dalším útokům. Bledé a kostnaté ruce se na něj draly ze všech stran, snažily se ho nějak chytit, strhnout na zem, rozsápat a udělat si z něj svačinu. Byl však rychlejší, obratnější. Dokázal uskakovat ze strany na stranu, dělat otočky a výpady, odvracet údery, rukou i mečem. Několik ran však schytal. Potrhané oblečení na rukou a zádech, poškrábané brnění od ostrých kostěných prstů. Jeden z drápů, který se mu zaryl do zad, kde zanechal dlouhou krvavou stopu.

Ač se krvelační nemrtví snažili naplnit svůj účel, pro který byli oživeni, postupně v boji odpadávali. Byl jim příliš silným a zkušeným protivníkem. Tupá horda s cílem zabíjet neobstála. Polámané lebky, oddělené končetiny a znovu nehybné kusy těl se v polokruhu válely rozesety před ním. Opět se na hřbitově rozhostilo hrobové ticho, které narušovalo jen slabé mumlání zaříkadel z kaple.

Na chvíli se zastavil, aby si vydechl a zkontroloval škody na brnění a utržené rány. Ta na zádech krvácela poměrně dost. Mohl by ztratit příliš krve, než by tu stihl dokončit to, proč sem přišel. Sáhl proto pro další ceněnou lahvičku. Tentokrát tu, která obsahovala jemný červený prášek. Před očima ji protřepal, otevřel a trochu prášku si rozsypal do dlaně. Potom ho, jak nejlépe dosáhl, aplikoval přímo na ránu. Bolestí zatnul zuby a zkřivil obličej. Z postižené části začal stoupat obláček dýmu a za slabého syčení se rána prakticky hned začala zacelovat. Krev přestala téct a stopu po boji teď značila jen dlouhá tenká jizva. Nabil a znovu natáhl kuši na zápěstí, narovnal pancéřování a opatrným krokem se vydal přímo k hlavním dveřím kaple. Kosti a ztuhlá těla mu při tom chroupala pod nohami. S dalším zeleným zábleskem zevnitř rozrazil dveře.

Uvnitř byla stará budova snad v ještě horším stavu, než se zdálo zvenčí. Nevelký modlitební prostor byl plný sutě a malých stromků, které sem navál vítr rozbitými okny a děravou střechou. Dřevěné lavice byly naházeny u stěn, kde pomalu trouchnivěly. Kamenný oltář byl prasklý na dva kusy a po různých skromných dekoracích či obrazech už nebylo ani památky, ty dávno vyrabovali nějací raubíři. Uprostřed toho všeho nepořádku na zemi klečel skrčený malý muž oděný v podivném, červeno-zlatém rouchu.

„Je konec, Jerome. Vzdej se a přísahám, že se ti pokusím pomoci,“ rozkřikl se s ozvěnou po místnosti. Stál však ve střehu a plně soustředěn na okolí, mohl očekávat naprosto cokoliv. Tušil, že jeho požadavek nebude přijat kladně.

„Hehehe,“ zasmál se dlouze, zastřeným hlasem, kněz. Stále klečel na zemi, zády ke vchodu. „Nabízíš pomoc, říkáš? A co si mám pod tou tvou pomocí představit?“

„Udělám vše, co bude v mých silách, abych tě zbavil Zla a ochránil tě před ním. Otoč se na mě, a žádné hlouposti.“

„Nesmysl!“ vykřikl Jerom. „Nikoho nemůžeš ochránit před Zlem. Pojď blíž a ukážu ti celou pravdu, co celé všivé lidstvo čeká a nemine… Už je příliš pozdě na to, napravovat naše dávné chyby.“

„Nikdy není pozdě na to bojovat se Zlem. Vyhráli jsme již mnoho bitev, krok po kroku ho zatlačíme tam, odkud přišlo a kam patří!“

Kněz se v pokleku pomalu otočil a pohlédli si do očí. Jeho tvář byla celá posetá jizvami a puchýři, červená jako zralé rajče. Oči podlité krví jiskřily zlobou a touhou ničit a zabíjet. „Dosud lidstvo nepoznalo opravdovou sílu Zla. Těch pár pohůnků, kteří tu rozsévají strach, byl jen drobný průzkum. Jen příprava půdy pro Pána Zla, kterého už nikdo nezastaví… dokud nesklidí všechny duše lidstva.“

„Myslel jsem, že nejvyšší představitelé Zla se živí jen vybranými dušemi. Jak do toho zapadají zpustošené vesnice a podřadní chovatelé prasat?“

„Myslíš tu chásku tady v Kozoryjích? Ti si zaslouží chcípnout do jednoho, bezvěrci a prasata. Jejich duše poslouží skvěle jako úplatky pro pár důstojníků. Snažil jsem se je přivést na správnou víru, ale nedali si říct. Vrátily se mi od nich jen nadávky a bití. Nic moc lepšího nesvedou. Věděl jsi, že tamní takzvaný starosta klátí doma ve sklepení dečka a drží je tam pod zámkem? A že hostinský, který vypsal tu odměnu, že ten moc rád nejen své hosty okrádá – to dělá snad každý – ale že je i moc rád ve spánku zamorduje a hromadí si jejich cennosti? Taková chátra si nezaslouží žít. Když se mi pak jedné noci ve snu zjevilo Zlo, hned jsem měl jasno, jak s takovými lidmi naložit. K ničemu lepšímu jejich duše nejsou. Jako potrava alespoň někomu dobře poslouží.“

Začalo mu být jasné, že Jeromovi už opravdu není pomoci. Byl v kontaktu se Zlem příliš dlouho na to, aby se dal zachránit z jeho spárů. Bude muset provést, co je nezbytné. Pokusil se alespoň získat nějaké další informace: „Kolik vás tu operuje v okolí? Co jsi myslel tím průzkumem?“

Kněz se zašklebil a ukázal tak své shnilé křivé žluté zuby: „V okolí? Tady to nestojí moc za řeč, to bylo svěřeno jen mě. Těch pár sedláků a vesniček brzo lehne popelem, jen co pochytám všechny vhodné duše.“ Konečně se postavil, přímo proti vymítači. Hleděli na sebe ze vzdálenosti několika metrů. „Ale jak jsem říkal, tohle je jen kapka v moři. Království budou padat, králové a císaři se pokloní před Pánem Zla – než si vezme i jejich duše. Nebude trvat příliš dlouho a invaze bude zahájena.“ Napřáhl ruku, s otevřenou dlaní vzhůru, před sebe: „Přidej se k nám a budeš ušetřen. Člověk tvých kvalit se nám zajisté bude hodit. S tou plesnivou chátrou venku sis poradil hravě, to dozajista některý z našich důstojníků ocení.“

„Myslím, že budu muset odmítnout,“ odvětil suše s malým úšklebkem, „má pracovní úmluva mi bohužel nedovolí začít pracovat pro druhou stranu. To by ze mě mistři v cechu neměli radost.“

Jerom roztáhl škodolibý úsměv od ucha k uchu: „Budiž, tušil jsem to. Pak se obávám, že tuhle místnost opustí jen jeden z nás. Dopřeji ti pomalou a bolestivou smrt. A cítím, že tvá duše bude stát za to. Tak pojď, zatancujeme si!“

Jen co dořekl poslední slovo, pozvedl ruku, ve které se zhmotnila průhledná zakřivená dýka. Vypadala, jakoby byla celá vyrobená z kostí. Z hrotu dýky okamžitě vyšlehl slabý záblesk zeleného světla a podlaha pod lovcem v kruhu popraskala. Podcenil soupeře. Než stihl jakkoliv zareagovat, vyrazily vzhůru z popraskané země velké kostěné pařáty. Připomínaly spíše obří žebra a okamžitě ho sevřely mezi sebou na místě. Ocitl se v kostěném vězení. Teď už věděl, že v obyčejném knězi se probudila silná, temná magie. Musel se vysvobodit dřív, než bude pozdě. Z pouzdra u boty vytáhl krátkou zubatou dýku a vší silou ji zarazil do kosti před sebou.

Jerom vycenil shnilé zuby radostí, když uviděl, jak snadno se mu podařilo protivníka zneškodnit. Výhled na něj měl zakrytý tlustou kostí, ale věděl, že se odtamtud nemá šanci dostat. „Máš tam pohodlí, zmetku?“ utrousil vítězoslavně směrem k vězení. Na odpověď nečekal. Pozvedl ruku s dýkou a zamířil směrem před sebe. Začal vyvolávat další kouzlo. Nad žebry, ve kterých byl jeho vězeň, se začaly ve vzduchu zhmotňovat malé špičaté úlomky kostí. Připomínaly ostré dýky či šipky. Směřovaly do otvorů kostěné zdi. Mávl rukou a úlomky se obří rychlostí rozletěly směrem do kostěného vězení.

To náhle prasklo. Kus velké kosti se rozštěpil a střípky kostí létaly všude okolo. Z pozůstatků svírajících žeber se vykutálel černovlasý muž, přímo k Jeromovým nohám. Těsně za jeho zády, do bortícího se vězení, cinkaly o zem přízračné šipky a tříštily se na padrť. Svůj cíl nenašly.

Lovec se okamžitě zorientoval a ještě ze země sekl mečem po knězi. Ten však ránu pohotově vykryl dýkou a uskočil stranou. Kultista byl opět v převaze, protože se jeho protivník musel postavit na nohy. Bez váhání si znovu vypomohl magií. Staré ztrouchnivělé lavice, nahrnuté po stranách místnosti, se daly do pohybu. Vzduchem byly vrženy přímo na vymítače. Ten byl sotva v pokleku, když ho staré dřevo srazilo zpátky na zem. Rána naštěstí nebyla příliš silná, shnilé dřevo se rozpadalo jako papír. Rychle se vyšvihl na nohy a kuší na zápěstí zamířil na kněze. Během mžiku vyšlo několik ran.

Zástupce Zla mávl dýkou, tentokrát zleva doprava. Přímo před ním se ve vzduchu objevil průzračný štít, opět tvořený kostmi. Všechny šipky vymítače se o něj se zábleskem a zášlehem ohně zastavily a spadly na zem. Jerom se s divným skřekem uchechtl. Věděl, že má jasně navrch, Zlo mu propůjčilo obrovskou moc. Vyvolal další kouzlo. Oknem z venku přiletěla průzračná postava. Byl to pravděpodobně duch některého z nebožtíků ze hřbitova. Holohlavý muž v potrhaných šatech chvíli poletoval po místnosti, kterou ozařoval modrou barvou. Udělal pár otoček, přičemž celou dobu sledoval svůj cíl, černě oděného muže. Náhle nabral rychlost a rozletěl se přímo na něj, ruce natažené před sebou.

Jen těsně stihl vymítač uskočit stranou. Duše narazila do země a explodovala. Silný výbuch otřásl místností tak, že popadaly kusy kamenů a střechy. Tlaková vlna odhodila lovce Zla na stěnu a vyrazila mu dech. Chvíli zůstal bezvládně sedět pod oknem.

Kněze už začal souboj unavovat a nudit. Pohlédl na ochromeného lovce a opět mávl kostěnou dýkou. Další dvě průzračné duše vpluly do místnosti a sledovaly svou oběť sedící u zdi.

Vymítači zbyla poslední možnost. Byl výbuchem celý otřesený, všechno ho bolelo, pravděpodobně měl naražená žebra. Ale nevzdával se. Z opasku vytáhl podlouhlou kovovou nádobu a udeřil s ní o zem. Z jejího ústí vyšlehl plamen a okamžitě se z ní začal šířit hustý bílý dým, který velmi rychle zaplnil většinu místnosti. Zmatené duše poletovaly kouřem a marně teď hledaly svůj cíl. Jejich modrá záře vytvářela v kouři úchvatné světelné efekty. Po pár vteřinách však pohasly a s hlasitým prasknutím splynuly s bílo-šedivým oblakem.

Jerom už toho měl plné zuby, takhle se zbytečně nechat zdržovat od rituálů a sběru duší. Nyní však mohl pouze hledět do hustého kouře a doufat, že jeho protivník je natolik zraněn, že neuteče příliš daleko. Po výbuchu duší měl zalehlé uši, proto si teď sotva všiml nějakého předmětu, co mu přistál u nohou. Železná koule, tak akorát do dlaně, se pod ním otáčela a jela jeho směrem. Sunula se po malých ostnech, které z ní trčely na všechny strany. Na sobě měla namalovaný znak cechu Vymítačů. Okamžitě se otočil a uskočil stranou. Příliš pozdě. Byl sotva metr daleko, když nastala exploze. Granát se s rachotem roztříštil a na všechny strany rozmetal kovové ostny a střepiny z jeho útrob. Před tímto útokem se kněz již zaklít nestačil.

Dopadl na zem, na svůj roztrhaný plášť, a marně se pokoušel se zvednout zpět na nohy. Opustily ho všechny síly a končetiny mu po podlaze klouzaly a neposlouchaly ho. Začal chroptit a z pusy mu vytryskla krev. Doplazil se ke stěně a s vypětím všech sil se o ni zády opřel. „Vylez z těch stínů,“ pronesl dlouze a pomalu do tiché kaple, „neschovávej se… pojď na férový souboj!“

Z rozplývajícího kouře se vynořila postava v černém. Krví smáčené vlasy se mu lepily na obličej, šel pomalu, belhal na jednu nohu a držel se za břicho. Brnění měl celé potrhané, některé kusy chyběly úplně. Opatrně z poza opasku vytáhl lahvičku s červeným obsahem a celou ji do sebe vyprázdnil. Přiblížil se až ke sluhovi Zla.

„Poražen prašivým smrtelníkem,“ odfrknul si Jerom a s úsilím vykouzlil na tváři krvavý úšklebek, „teď sis podepsal ortel, brachu.“ Dýchal ztěžka a sotva dokázal udržet pohled do hnědých očí svého oponenta. „Jak ti říkají? Jaké jméno se teď bude v říši Zla hojně skloňovat?“

„Edwin. Edwin z Longwicku, prozradil své jméno zraněný vymítač. Pak s obtížemi pozvedl svůj meč směrem ke kězi.

„Zanedlouho se setkáme na druhé straně, Edwine z Longwicku.“ Meč jím tiše projel, Jerom naposledy vydechl.

---

Edwin se pomalu dobelhal ke Stromu oběšenců, síly ho už opouštěly, musel si odpočinout. Shodil z ramene svůj cestovní vak a sesunul se o kmen stromu na zem. Naklonil se k pytli a vytáhl z něj malou dřevěnou krabičku. Ta měla v přední části, která byla tvarována do špičky, maličkou uzavírací schránku. Ze spodu krabičky odmotal kousek pergamenu, který byl navinut na tyčce. Přiloženým uhlem pak napsal krátký vzkaz:

Svolej ostatní, blíží se něco velkého. Sběrači už se pustili i do obyčejného lidu. Jeden nekromant mi před smrtí vyprávěl o invazi Zla. Musíme se připravit. Sejdeme se za dva měsíce v Baště.

Edwin

Vzkaz pak vložil zpět do spodku dřevěné krabičky a z batohu vytáhl malou schránku. Průhledné pouzdro žlutě světélkovalo, nacházel se v něm jakýsi zlatavý písek. Nebylo ho však mnoho. Opatrně vytáhl jedno miniaturní zrnéčko a vložil ho do předního otvoru dřevěné krabičky se vzkazem. Pečlivě jamku uzavřel. Krabička se náhle dala do pohybu. Zadní část se rozevřela, z boků krabičky se vysunula jakási křídla a pomalu se celá transformovala do podoby malého dřevěného ptáčka. Zatřepetal křídly potaženými látkou a neohrabaně se vznesl do vzduchu. Během chvilky však již vyletěl do výšky a v mžiku, s velkou rychlostí, zmizel na noční obloze.

Edwin ještě chvíli pozoroval světélkující hvězdy, než vyčerpáním z boje upadl ve spánek. Měl však neblahé tušení, že dnešní souboj byla jen maličká kapka v bouři, která se na celý známý svět žene.