Stendhalův syndrom

Jako živá socha
vytvořena neznámým umělcem
o jehož existenci pochybuji,
kvůli dokonalosti jejího zhotovení.
Jako živá socha,
tak precizní, tak jemná.
Z materiálu, který nedokážu rozpoznat.
Pohybuje s lehkostí všemi údy svého těla.
V prostoru, který svou naprostou přesností proplouvá a krájí.
Přitahuje mě řeč jejího těla.
Jakoby pohltila okolní krásu,
jen proto, aby ji mohla znovu vypustit.
Imploze.
Exploze.
Teď já tu krásu opět vstřebávám.
Ale nemám tak velkou kapacitu,
abych ji zcela absorboval.
Pociťuji tak rychlou kumulaci,
že zvracím všechnu krásu na zem,
kde se vsákne do půdy.
A jinde opět ukáže.
A donutí zvracet někoho jiného.