Vynucené úsměvy I.

Marcinovi rodiče doufali, že se jejich syn stane právníkem. Tomaszovi rodiče věřili, že bude šťastným člověkem. Zofiiny si zase přáli, aby se dcera dobře vdala. Jak už to bývá, zklamaní byli všichni. Spíše byli by zklamaní, kdyby tušili co se s jejich dětmi stalo. Přání je něco, co nás drží nad vodou i v těch nejtěžších chvílích. Problém nastává, když se přání, nebo chcete-li touhy, různí. Jedno slovo může dokonale zničit to jediné, co nám zůstalo. To co přežilo i smrt, dokáže zabít pět písmen. Život má rád překvapení.

Marcin se narodil ve Lodži, v rodině která přežila všechny režimy a všechny problémy překonala jakoby mimochodem. Dětství nenáviděl, doplácel na to, na čem rodina stála. Nesměl si hrát s ostatními dětmi, nesměl chodit do divadel a celé dny se musel učit. Rodiče nenáviděl a ti ho zase milovali. Maminka ho krmila cukrovím, které nesnášel a usmívala se. Byla nešťastná, ale stále se usmívala. Marcin nenáviděl, když se někdo smál, představoval si matku. Ve škole měl vždy samé jedničky a byl vzorným studentem. V den svých osmnáctých narozenin utekl. Nevěděl kam chce jít a co chce dělat. Ale šel. Své rodiče již nikdy neviděl.

Tomasz se narodil v Katovicích, v chudé, ale šťastné rodině. Oba dva rodiče pracovali v místní knihovně. Svého syna vychovávali s láskou, kterou jim vřele opětoval. Měl ještě dva sourozence, s kterými hrál na náměstí na schovávanou. Tomasz měl dobré srdce a hlavu plnou ideálů. V sedmnácti letech zjistil, že jeho nejlepší přítel podvádí svou dívku. Bylo to pro něj obrovské zklamání. Po dlouhé hádce a krátké bitce Tomasz svého přítele zabil. Utekl a nikdy si to neodpustil. Své rodiče již nikdy neviděl.

Zofia se narodila ve Varšavě. Vyrůstala sama s matkou, kterou otec opustil. Celý život snila o tom, že Zofii provdá za bohatého a vlivného muže. Zofia to nechápala. Milovala romantické příběhy, kde si krásné dívky braly krásné chlapce z čisté lásky, láska z rozumu v těchto historkách neměla místo. V osmnácti letech Zofia došla k názoru, že nemá místo ani v jejím životě. Utekla se svým milovaným romantickým hrdinou z Varšavy a doufala, že bude šťastná. Chlapec jí opustil v první vesnici, kvůli krásné dceři hospodského. Zofia proplakala několik nocí a šla dál. Svou matku již nikdy neviděla.

Všichni se setkali v jednom malém městě. Marcin, jako jediný z nich měl peníze a kus života za sebou. Bylo mu něco málo přes třicet, zatímco Zofii a Tomaszovi nebylo ještě ani dvacet. Padli si do oka a rozhodli se pro společnou cestu. Založili divadelní společnost, za pár zlotých koupili staré kostýmy a paruky a začali hrát na náměstích veselé scénky. Později začali cestovat z města do města a hrát v místních divadlech stále stejné komediální scény. Přespávali v šatně a neměli ani zlotý navíc. Na jejich komedie del´arte chodilo jenom několik lidí, které nalákali na představení po celodenní snaze přilákat publikum. Příběhy o zhrzeném Pierotovi, koketní Kolombíně a Arogantním Pantalonovi už zkrátka a dobře publikum nezajímali.

Každý z nich byl jiný, každý měl jiné sny. Snili ale všichni. Připadalo jim to ale nemístné a tak si to nepřipouštěli. Marcin vedl tuto divadelní společnost a toužil po světě velkého umění. Vzpomínal na domov plný nádherných obrazů a soch. Vzpomínal na to, jak mu rodiče zakazovali návštěvy divadel a na to, jak věřil, že divadlo je nejkrásnějším lidským projevem. Mluvil rozvážně a měřil každé slovo, šetřil kde mohl a celé noci vymýšlel jednotlivé scény. Tomasze a Zofii se ujal jako otec, přítel a bratr. Byl jejich poslední záchranou, možná proto ho tolik nenáviděli. Neviděli co pro ně dělá, viděli pouze vlastní smutek. Celé dny trávili nacvičováním divadla a sháněním obecenstva. Pro divadlo obětovali svou duši i energii. Byla to jediná jistota jakou měli, určitý životní cíl-hrát stále stejné, již dávnou zapomenuté, veselé pohyby a ještě se u toho smát. A pak rychle usnout. Hlavně na nic nemyslet, s myšlenkami přichází chmury.

V den Zofiiných osmnáctých narozenin šel Marcin zařídit nájem divadla a Tomasz se rozhodl udělat pro ní překvapení. Natrhal jí květiny a zahrál k tomu na klavír jedinou melodii, kterou si pamatoval. Seděla na klavíru s květinami v ruce a bylo jí po dlouhé době konečně příjemně. Uslyšeli, že přichází Marcin a oba sebou polekaně trhli. Podívali se na sebe - proč to udělali? Copak je radost něčím špatným? Něčím zakázaným? Věděli, že teď je čas pro smích. Smazal by všechny problémy, padli by si okolo krku a byli svoji. Marcin by to nevěděl, nebo možná věděl a nemohl s tím nic dělat. Byli by jako v divadelní hře. Proč to neudělali? Možná se báli. Nebo o to nestáli. Proč by měli být jako oni? Chtěli vlastní život. I za cenu méně veselého žánru.

"Můžeme zůstat ještě dva týdny" řekl Marcin. Všichni se objali a usmáli. Jen Tomaszovi se po obličeji kutálelo několik slz.