Vynucené úsměvy II.

Bylo ráno. Zofia si vařila čaj. Milovala ten pocit, když celá prokřehlá po bezesné noci mohla pít ten horký a voňavý čaj. Jako by s každým douškem nabírala více chuti do života, jako by se její úsměv rozšiřoval. Marcin Zofii požádal o cukřenku, což jí naprosto zkazilo ráno. Těžko říct proč to tak bylo. Bylo to zvláštní, ale Zofii vadilo všechno, co Marcin udělal, nebo řekl. Nejvíce to, že jí zachránil před žitím na ulici. Věděl o ní všechno a ona se ho bála. Podala mu cukřenku. Ještě nikdy nebyl cukr tak hořký.

Byl červen, měsíc který děti milovaly. Bylo léto, všude se prodávala zmrzlina a blížily se prázdniny. A slunce svítilo. A vrhalo stíny. Stíny na duše. Ideály mizely do oblak a naděje odplouvaly jako pramice na jezeře. Na dveře zaklepal starosta města, vážený občan a věčný opilec. Starosta tvrdil, že má divadlo rád. Nikdo mu to nevěřil, ale každý přikyvoval. Ze všech v místnosti se stali pokrytci. Pro jeden příběh a jednu hru se všichni rozhodli lhát. Byla to ušlechtilost, zbabělost i naivita zároveň. Nemělo to hlavu a patu. Život ale mít hlavu a patu nemusí, stačí narození a smrt.

Kolombína tančila po pódiu. Smála se. Harlekýn se nesmál, zato Pantalone se mohl smíchem udusit. Harlekýn a Kolombína měli domluvenou schůzku. Už se smějí oba a drží se za ruce. Přichází Pantalone, v ruce má židli a už se Harlekýn drží za hlavu. Vždyť to znáte. Každý to zná. Je to pořád to samé, pořád ty samé úsměvy a lži. Protože opona spadne, oni uklidí děravou židli, smyjí si úsměv a půjdou spát. Sami, jen s nocí a budit je bude den. Jeden učenec řekl, že tma je spravedlivá. Že zahalí každého a nikdo, nehledě na majetek, jí neunikne. Doba překonala i poslední spravedlnost, kterou lidé měli. A starosta tleská.

V publiku seděla starostova dcera Sofia. Dívala se na Kolombínu s úžasem v očích a když přišla domů namalovala si oči a vzala největší sukni kterou měla. Tančila po pokoji a snila. Nic jí v tom nebránilo. Byla šťastná. Ona se oblékala a Zofia svlékala. Vždy když si svlékala divadelní kostým přemýšlela, jestli je divadlo její vášní, nebo si to pouze namlouvá. Nevěděla co chce a tížilo to její svědomí, protože kdo neví co chce má v životě problém. Výhody a úspěchy se skládají do jedné velké mozaiky, které se říká štěstí. Problémy tvoří katastrofu.

Barvy. Tóny. Vůně. Světlo. Láska. Dotek. Nedokázali popsat proč bez nich nedokážou žít. Neumí to skoro nikdo. Ale všichni si to myslí.