Myšlenka a pocit

Propadla jsem v zamyšlení
hloubám o kapkách života ve světové louži
nějak mi nedochází, co se děje kolem mě
a netuším,co ostatní souží
a co souží mě.

Prostě jsem vypnula a dál nic víc
Nevnímám bolest a nevnímám ani strast
nevidím nenávist a nevidím past
jen tak ležím a nevím
co je tohle.

Život plyne
rychle, tak jak má
a já nevím, co dělám, že nic nedělám.

Upsaná v knize melancholických propadů
Nerozhodnost, pro co si v životě jdu
a neschopnost
nedělat to co mám
Raděj se komunikaci vyhýbám a nevytýkám to sobě, ale někomu jinému.
Mému druhému já, jenž si hraje na schovávanou někde v mém těle.

Jednou je v hlavě a nakopává mozek, ať se hne.
Podruhé v srdci, kde tropí neplechu a nebo jen klidně sedí a neříká nic.
Mlčí a nutí srdce aby mlčelo s ním.
Do třetice se lísá o vnitřní stěnu tepny a koketuje s červenými krvinkami.
Tak asi tak.

Polemizovat nad tím, co se to děje, je asi stejně užitečné, jak polemizovat nad tím, co se dít bude.
Kladu otázky a dostávám snadné odpovědi.
A přesto mi nedávají smysl, spíš mi jen dávají prostor pro další otázky, na které mozek stíhá odpovídat dřív, než se vůbec zeptám.
Cyklicky zacyklená mysl se probouzí v toku stejno pádných otazníků, vykřičníků a teček.



Záda opřená o zeď začínají podjíždět a sjíždět k zemi.
Tělo to nevnímá a jen se kolíbá ve vlnách tak vzdáleného moře.
Tělo se položilo.
Nevnímá, je mu jedno, že leží a nepřipouští si svou odloženost.
Jak stará dětská hračka na půdě leží a nechává prostor duši se hýbat.

Chytrá volba. Nezaměstnat mozek a nechat jen tělo ať se pere s myšlenkami.

Započal souboj roku. Srdce nadhazuje mozku a ten odpaluje jeden pocit za druhým daleko za síť do neznáma. Mozek nadhodí myšlenku a srdce už tasí pálku, aby odpálilo tuto zkázonošku co nejdál to jde.

Myšlenka i pocit prolétají obručím a přistávají několik kilometrů od odpaliště v relaxačně vyklidněném prostranství magického nevšedního lesíku. Chytají se za ruce a jdou na dlouhou trať za tělem.
Hlavně se neztratit.
Při ztracenosti se ztrácet je bezvýznamné.


Pocit s myšlenkou cestovali zpět k svému tělu a zamilovali se.
Propadli své neskutečné náklonnosti a neudrželi se svého tradičního nenávistného postoje.
Propadli si a jinak to nemohlo být. Rozpadly se dávné dohody o boji a vznikly nové o příměří.

Cesty skrze Tibetské lesy byli očistným prostorem pro všechny neutuchající duševní stránky.

Vše nekonečné nakonec neskončilo v návratu do těla.
Myšlenka se vrátila do mozku.
Pocit se vrátil do srdce.
A společně nastolili harmonii.
V těle člověka nastala harmonie. Mozek i srdce se propojily. A došlo k znovuzrození ve staré tělesné schránce.