Historky z podsvětí?

V nábojovém pásu ke kulometu M60 se k sobě tulí 200 patron ráže 7.62mm,jeho konec se mi otírá o kotník jako hladová kočka.
Stojím před dveřmi s velkou pozlacenou klikou, ale v tomhle domě bude pravděpodobně zlatá. Dostat se k těm dveřím bylo snadné a ke všemu jsem pozvaným hostem. Klepat ale nebudu, pozvánku už totiž nemám... Má ji nacpanou v puse jeden z bodyguardů co leží dole vedle kolegy. Ani jeden si už kravatu kolem krku nikdy neuváže.. Díru v hrdle by totiž nezakryl ani windsorský dvojitý uzel.
S cestou ven nepočítám, aspoň ne s takovou o které bych věděl, černou mám rád a tak mi nevadí ani černý pytel. Né že bych nevěděl co na sebe, ale mrtvoly se obvykle takhle vynášejí z místa činu... I moji majitelé, pardon, zaměstnavatelé se rádi oblékají do černého. O tom, že by letos měl začít frčet igelit, ale nemají potuchy.
Je čas vysvětlit jim moderní trendy oblékání.
Těžká bota kopne do prostoru zámku těžkých dveří a souboj v odolnosti vyhrává...na potřetí... tahle mrzutost dává čas budoucím igelitmanůn sáhnout po zbraních a přes mířidla se podívat ke dveřím co se to kurva děje.
Nemám čas tahat velkou třísku z podrážky, musím tisknout spoušť. Nábojový pás se s rachotem řítí vzhůru, náboje se v rychlosti zdraví s úderníkem a kvapně mizí k hlavni. Stejná situace panuje i na druhé straně dveří, ale v hysterii, kterou vyvolává palba z M60 mám ve skóre jasně navrch. Místnost je obložená dřevem a tak mají s třískami brzo problém všichni. Nemám se kde krýt a tak jen klekám na koleno a snažím se zemřít v co nejdůstojnější pozici. Igelitmani mi to ale jaksi kazí a střílí jako zamilovaný ňoumové na pouťové střelnici. Poslední hlouček se klišoidně kryje za převráceným stolem, ti co neměli tu kliku, si už dávají high five s Belzebubem.
V sedajícím prachu toho asi moc nevidí ale já vidět nemusím, stačí sypat žhavé projektily z leva do prava a drkotat zubama, kulomet ze mě třese duši ale ta je stále na svém místě, něco je špatně! Poslední náboj je pryč, kulas letí na zem a já obouruč tahám z podpažních závěsů duo Desert Eaglů v ráži 44.magnum. Krytí je zbytečné... Za stolem je slyšet jen chrchlání krve. Sakra proč tu nejsou všichni, nebo tu byli všichni? Na počítání čerstvých zákazníků pohřební služby není čas, dva chrchlouny střílím do hlavy, třetího do zad, hlavu má totiž schovanou za šuplíkem stolu a snaží se dělat že tam snad jen něco hledá.
Poslední přeživší je celý černý a svítí... Notebook Toshiba beru s sebou a po anglicku prchám oknem.
Zlikvidovat celé vedení mafie by mělo být těžší, jenže tohle místo a čas setkání bylo přísně utajeno. Mělo dojít k převzetí aktivit celého portfolia kšeftů a taky mě.. Nepatřím sobě, patřím Šéfovi.
Vybírám si, jak jinak než černý mercedes a v klidu odjíždím... Kamkoliv, hlavně pryč, hudbu z audiosystému Boss mi kazí policejní siréna. Co nevidět dorazí kolona pohřebáků... V autě je vstupní karta,už vím kam pojedu...

Vjezd do bývalého protiatomového krytu je dobře maskovaný okolním terénem a nikdo o něm nemá tušení, Šéf ho koupil brzy po uvolnění celého újezdu veřejnosti a armáda ho nikdy neměla na žádné mapě, hned po koupi byl vyškrtnut ze seznamu jako deaktivovaný a srovnán se zemí. No on je vlastně celý pod zemí..
Vjezd ovládají servomotory a dovnitř vyjíždím jako do garáže. Tiché bouchnutí a jsem sám a v bezpečí.. O tomhle místě věděli jen nejvěrnější a ti právě absolvují kostýmovou zkoušku v černých pytlech se zipem.
Tisíce kubíků betonu byly proměnné na útulný ukrýt s vlastní mikroventilací, zásobárnou vody a vším potřebným včetně generátoru..
Ještě než jsem se osprchoval stačil jsem zbohatnout o pět miliard korun. A pak že co nestihnete do pětadvaceti.......
Na Toschibě totiž svítilo dialogové okno s převodem peněz za aktiva všech našich podniků na území ČR. Stačilo změnit cílový účet...
Dnes jsem měl být mrtvý a jsem živý a bohatý.. Příjemná změna plánu. Neměl jsem na výběr. Ráno hned po emailu s místem a časem kam se mám dostavit, dorazil druhý od neznámého odesílatele s varováním že na mafiomeetingu mám být v tichosti odstraněn na důkaz důvěry. Rumunům, kteří hodlali odkoupit Šéfovi společnosti jsem kdysi na jeho příkaz slušně zatopil a tak jako symbol zakopání válečné sekery měla moje hlava padnout do klína rumunského bosse.
Nežli jít jako ovce na porážku, šel jsem na porážku raději jako vlk s předsevzetím nakopat co nejvíc zadků těžkou botou. Nebo postřílet kulometem.. Vem to čert. S tím že bych odtamtud odjel v mercedesu a bez škrábnutí jsem nepočítal. Ráno jsem taky pořádně nevěděl kolik má pět miliard nul...
Pod betonovým stropem se vznášelo to nejdůležitější.... Co teď budu do prdele dělat!?
Ráno se budím tak jak jsem si ustlal, v koženém křesle které sem přitáhnul do zbrojnice a s čerstvým nábojovým pásem v kulometu na klíně, místo nočního stolku posloužila bedna s
archivní single malt whisky a na ní automatická brokovnice. Ani jedno nebylo třeba,nikdo za mnou na návštěvu nepřijel, mohl jsem klidně spát v posteli a objímat polštář namísto odjištěného M60.
Posnídal jsem hlt whisky a cigaretu a vydal se na obhlídku své nové batmanovské jeskyně. Se vším co jsem objevil jsem došel k závěru, že ven nemusím pár let. Ale zkuste se nudit doma, s pěti miliardama.....