Třetí ze čtyř

Obloha šedne, kapky se snášejí k zemi a skrývají pláč dětí i dospělých. Padají a berou sebou barevné listí stromů, které se připravují k zimnímu spánku. Kromě dubu, ten nechodí spát.
Kaluže na zemi zrcadlí svět nad nimi, dokud je děti nerozvíří při skákání v gumácích. Dělá to ještě někdo?
Lidé na ulicích svádí svůj boj o chodník. Někteří muži si gentlemansky uhýbají deštníky, zatímco některé dámy bojují o svá postavení, díky čemuž mají jen mokrá ramena. Přitom někteří stačí hledět do chytrých obdélníčků a vrážet do lidí, jako by ani neviděli. Když pak vstoupí do kaluže, zastaví se a zaklejí, že jim to zničí „najky“. A pak ale dále pokračují, nevidí dál než za roh.
Ptáci se shromažďují na drátech, chystají se za lepším, za teplem. Lidé se zastavují, hledí na ně a sní, jak by odletěli s nimi. Od problémů za svými sny. Místo plnění ale vytáhnou telefony, hodí foto o snění na insta a pokračují v cestě na šaliny.
V domovech se mění výzdoba, lidé v reklamách pijí kakao a sedí v teplých dekách na sedačce. Každý to chce zkusit, ale zjistí, že to tak v životě není. A tak místo knihy zapne televizi a dá si další malou.
Za oknem se ozve třískot nádobí, ale to po sobě jen sousedé hází talíře z IKEA při boji o to, kdo umyje nádobí. A když žena roztáhne nohy a usmíří se, alespoň mají na druhý den důvod vyrazit do města.
Na hrobech se lesknou kapky a spadané listí odklízí pozůstalí. Hledí přitom na mrtvé fotografie, které čekají, až si na ně někdo vzpomene na svátek svatých. To se pak pro ně rozsvítí tisíce světel.
Není moc teplo ani zima, což je fajn. Stejně mě ale studí nohy a ten déšť už mě štve.