Do koruny stromů

Neni to těžký. Ne vubec ne. Je to tak snadný. Je tak snadný roztáhnout křídla a letět. Je tak snadný otevřít náruč a obejmout i svý pochybnosti společně, zbavit se pout, odhodit zábrany, zlý duchy nechat strašit v temnotách, vítat každej den to teplo.uvnitř.Probouzet se s myšlenkou na ní, usínat s myšlenkou na ní. Vidět obrazy chvil před očima, co jsme zažily. Vidět obrazy co zažijeme. Cítit to, procítit to, vděčnost, nám dvema, za to, že se máme a že se snažíme dát to nejlepší z nás . .




Je to jako probudit se do teplýho jarního, letního, klidně podzimního nebo zimního rána, kdy Tě šimrá sluníčko na nose a budí Tě ze spánku. Víš, že všechno kvete |uvnitř| Jaro.
Občas pčikneš, tahle vůně byla nepříjemná. Ale dál se díváš na tu krásu okolo.
Hřeje Tě to |uvnitř| stejně jako vycházející slunce nad obzorem, taky jsi tak krásná. Léto. Chodím bosá. Nemám strach.
Je to ruznobarevný, každej tón má jinou barvu |uvnitř|
každej pocit, vkrade se Ti pod kůži.
Občas stojíme v mlze.
Občas si se zacházejícím sluncem prohlížíš tu rozmanitost, tu krásu, derou se Ti slzy do očí. Víš, že miluješ. Podzim.
Občas se člověk nemůže hnout, zamrzne v jednom bodě, slova jsou ostrý jako rampouchy na okapech - pozor ať moc nezraní. Sněhuláci okolo, čekající na to, až se rozpustí.
Zůstane kaluž vody, někdy slz. Zamrzne to. Zima.
Ale slunce přijde za chvíli ... jaro ...


Roční období, je láska.
Zas a znovu se opakuju.
Cejtim jak rostu. Jak rosteme spolu.
Všechno jsme si tak nejak nevědomky připravily. Pevnou půdu. Základ. A potom ...
17. února vedomně zasadily semínko, o kterém jsme nevěděly ani jedna, zda se chytí. Jestli přežije. Co z toho bude. Jak to bude vypadat. Jestli se dočkáme těch květů, které může přinést .. nebo časem opadá. A tak jsme se staraly. Zalejvaly to dál. Někdy míň, někdy víc. Časem se naučily nepřelejvat, ale mít dostatek. Naučily jsme se pečovat. A učíme se dál, protože to roste.
A s větší rostlinkou, je přece jen trochu práce na víc.

Můžu psát o našem vztahu jako o růži, kterou měl i malej princ. Ale přijde mi,že naše semínko, z kterýho se stala roslinka, která kvete, je mnohem hezčí . . A tak ji nedávám název. Cejtim jeji vůni a krásu.
Vždyť stačí, že víme my dvě. Není třeba popisovat víc, jak asi vypadá . . Uvědomila jsem si, že nelze pojmenovavat něco, čemu nerozumíme. Co nechápeme mozkem, co jsme právě objevily, co je pro naše oči a srdce kolikrát nepochopitelný. Já jen vím, že mě to vede. To všechno uvnitř na správný cesty. Že chci tuhle vůni, vdechovat každej den do nekonečna a ještě dál, protože je příjemná. / nebolí z ní hlava . . jen občas
Chci se nenabažit.
Starat se a kvést.

|miluju, když nic neříkáš, a já mluvim moc a můžu v Tvých očích číst|

Jsem šťastná. Se slovy i beze slov. Za každýho ročního období.

A přeji si jen . . Růst, jako koruny stromů.
Do všech světových stran.
Volám


Špičkami prstů,
dotknout se hvězd.



Děkuji Ti.