Rozpustilí

Rozpustilí
,,Tyto skutečnosti nedají městu spát. Napřed to novorozené dítě na schodech přede dveřmi a teď toto. Nápisy na stěnách, neutuchající nářek, bušení rukou na okenní tabule v lomených obloucích! Posvěcená půda již taktéž není v bezpečí před věcmi mezi zemí a peklem. Byly doby, kdy lidé hledali útěchu právě mezi těmito zdmi, ale teď jsem zde jediný, který tu tráví více času. Při nočních bohoslužbách zde bývám skoro sám. Vyhýbají se těmto zdem a mladí zde hledají pouze zábavu. Dnes se tu však děje něco velmi podivného, sděluje mi starší kněz se strachem ve tváři. Sedíme na kostelních lavicích a nic podivného se mi zde nezdá. Abych osvětlila skutečnosti, o kterých jsem se dočetla v anonymním dopise, jenž mi před pár dny přišel, rozhodla jsem se, že se souhlasem kněze tohoto kostela zde strávím pár nocí.
Zůstala jsem zde na bohoslužbu a čekala, že přijde daleko více lidí. Kromě kněze a mě, zde byly další dvě osoby. Po té se všichni až na mě odebraly do svých domovů. Chladné stěny kostela a já uprostřed toho všeho. Cítila jsem jako kdybych nebyla sama! Jako kdyby se mě někdo dotýkal. Ano říká se, že Pán je vše vidoucí a všudepřítomný, ale tohle nemohl být On. Vzala jsem dopis ze svého batohu a znovu si jej přečetla. ,,Prosím, přijeďte se podívat do našeho kostela Nanebevzetí Panny Marie... Dějí se tam neuvěřitelné věci... Dříve to bylo klidné místo, kam jsem se ráda chodila modlit, ale od poslední návštěvy mi není zrovna dobře... Kolikrát si nepamatuji ani co jsem za den dělala... V tom kostele již není bezpečno! - J.K."Stále jsem nemohla přijít na to, kdo se skrývá pod tím monogramem. Zablikala mi elektrická lampička a já na chvíli odtrhla svůj zrak od dopisu. Nebe se vyjasnilo a měsíc byl teď krásně vidět přes okenní tabule. Na pár vteřin jsem se podívala na oltář a přemýšlela nad smyslem mého pobytu zde, když se tu nic nadpozemského neděje. A potom?! Prásknutí dveří, které měly být zamčené. Ze vstupní části ke mně přicházela postava, která zůstala stát tak, aby na ni světlo nedoléhalo a já tudíž mohla vidět jen její siluetu. ,,Kdo tam!?“ křikla jsem a nechápavě jsem zírala na onen přízrak. Naklonil hlavu na jednu stranu, potom na druhou, vztáhl ruku a ukázal na mě. A vyřkl slova, kterým jsem nerozuměla, ale zapamatovala jsem si je. Řekl to tak chladně, až se mi z úst vydral obláček páry. ,,1Aequo pulsat pede!“ (Smrt si nevybírá!) po těchto slovech zmizel a znovu vše bylo, jak má být. Šla jsem zkontrolovat, zda jsou opravdu vstupní dveře zamčeny. Byly.
Druhý den jsem se na to ptala kněze. Když jsem se o tom jen zmínila, jeho tvář z popelila, rty se mu stáhly a jeho oči začaly těkat, aby se přesvědčil o tom, zda jsme opravdu sami. Vzal si mě stranou do tmavého výklenku, vzal mě kolem ramen, aby se vzdálenost mezi námi snížila na minimum. ,,To jsou ty věci, o kterých jsem mluvil…,“ řekl s roztřeseným hlasem. Najednou jeho tvář ztratila na vážnosti a s úsměvem znovu pronesl: ,,Stále jste mi neřekla z jakého důvodu jste sem přišla nebo vás sem někdo poslal?" Usmála jsem se, chytla ho za ruku a od srdce jsem mu odpověděla: ,,Ani Bůh nesdělil s kým, bude večeřet, vyplynulo to až z obrazu." Kněz se zasmál a poodešel k jedné z lavic. Zahleděl se do prázdna před sebou a z jeho tváře se dalo číst, nač myslí. Najednou jsem znovu uviděla tu postavu, ale tentokrát mnohem jasněji! Už se neprocházela v šeru, ale šla až k paprskům slunce. Natáhla ruku a jako kdyby uchopila onen paprsek a v ruce se jí náhle změnil v plamen. Přišlo mi, jako kdyby v tu chvíli kněz vůbec nevnímal onu situaci. Všechno kolem zamrzlo. Všechno ztratilo barvu a místnost se ochladila. ,,2Finis est appropinquare, ait diabolus!" (Konec se blíží, řekl Ďábel!) a postava zmizela. Všechno se vrátilo zpět. ,,Viděl jste to, Otče?" Zeptala jsem se, až se mi dech tajil. ,,Co jsem měl vidět, milé dítě?" sledoval mě napřed s úsměvem, když se můj výraz neměnil tvář mu zbledla. Chtěla jsem promluvit, ale slova se mi zarazila v krku. Pokřižoval se a v tichosti si spíše pro sebe odříkal pár latinský slov. Chtěla jsem zvednou ruku a napsat si pár poznámek, ale mé ruce se třásly tak moc, až jsem to vzdala. Posadila jsem se na lavici a zhluboka dýchala. Tohle opravdu není jen tak normální nadpřirozeno. Ano, označení ,,normální nadpřirozeno“ snad není ani možné, ale za celý svůj život jsem se setkala s tolika duchy, zjeveními, monstry, až jsem si začala zvykat na to všechno kolem sebe. Bylo to mým povoláním. V rukách jsem držela tolikrát osudy lidí, kteří mi bezmezně věřili. Znovu zapadlo Slunce a na nebi se objevila oblaka. Kněz odešel a veškerá atmosféra, kterou zde vytvářel se vytratila. Nastala nesnesitelná tíha všeho. Cítila jsem krev Ježíšovu na svém obličeji. ,,My známe tvé jméno...“ ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila. Nikdo tam nebyl. ,,Caitlin!“ ozval se dětský hlas. Pomalu jsem se otočila a uviděla před sebou zohavený dětský obličej. ,,Pane Bože...“ hlesla jsem. ,,Pomoc mi… Caitlin prosím, potřebujeme tě...“ mluvilo šeptem, připadalo mi jako kdybych ho sotva slyšela, ale zároveň mluvilo tak jasně. Byla to dívka s rusými vlasy a plnými rty. Její tvář zdobilo několik jizev, a však tvář neztratila na vážnosti šestileté holčičky. Zašitých a znovu otevřených jizev- připomínající to nejhorší mučení, jaké může dítě zažít. I přesto měl její obličej jednu vadu. Její oči! Měla oční víčka sešitá tlustou černou nití. I přesto jsem měla pocit, jako kdyby se na mě dívala. Klekla jsem si. Rukou jsem se musela opřít o lavici, abych neupadla. ,,Jak vám mám pomoci?“ zeptala jsem se hledíc na ni. Naklonila hlavu na stranu a zvedla ruku ukazujíc za mě. Nechápavě jsem na ni hleděla a pomalu jsem se otočila. Stál za mnou. V celé své kráse za mnou stál. Byl vysoký, až nepřirozeně vysoký. Ze zad mu stále tekla krev z ran po jeho dávných křídlech, oči mu plály hněvem a nenávistí a barvily se do rudo-černé. Ramena měl široká a z jeho prstů trčely špičaté drápy zbarvené krví nevinných lidí. Nohy byly zvířecí. Obrovská, těžká kopyta již na pohled. U jedné ze svých noh měl na řetězu připevněného psa, daleko hrozivějšího než jak jsem si ho kdy představovala. Obrovská hlava s očima plnýma ohně. Jeho tlama měla jen vrchní čelist a po té spodní zbyl pouze dlouhý hadí jazyk. Jeho tělo bylo již na první pohled velmi silné a jeho tlapy byly obrovské na psa i na jakékoliv jiné zvíře. Sám ďábel podsvětí se ke mně sklonil. Najednou jsem necítila ani svůj dech, neměla jsem nejmenší tušení, co se zde děje. Mé srdce přestalo na pár chvil tlouct. A já cítila, jak pomalu začínám ztrácet vědomí. Probudil mě až jeho křik. ,,Moriemini!“ (Zemřeš!) Jeho chladný a pronikavý hlas se roznesl po celém kostele. Všechny svíčky zhasly a já upadla na zem. Již jsem nic necítila.
Vzbudil mě kněz, který stál nade mnou. Namáčel mi čelo a něco si šeptal. ,,Prosím, Pane náš, pomoz svému dítěti. Jedná jen ve tvé víře.“ řekl, pokřižoval se a odložil kapesník. ,,Jak je ti, mé dítě?“ zeptal se vřelým a starostlivým hlasem. Nebyla jsem schopna říct jediné slovo. Má snaha vstát, když odešel, byla zbytečná. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem hned zase usnula a probudila se až večer. Myslela jsem si, že jsem v kostele sama, ale pád jednoho ze svícnů mě přesvědčil o opaku. Ani jsem nemrkla. ,,Neboj se, dítě… Nejsme nepřátelé...“ řekl hlas. Na to, že jsem slyšela pouze jedny kroky, mi bylo divné, že mluví v množném čísle. ,,A kdo tedy jste?“ má otázka byla jasná, ale i mě připadlo, jako kdyby na ni bylo několik odpovědí. ,,A kdo jsi ty? Kdo jsi, že se opovažuješ ptát se, kdo jsme?“ hlas zhrubl a já byla schopná určit, že patří muži. Náhle ke mně přiběhl a klekl si ke mně! ,,Nikdo se nesmí ptát, kdo jsme!“ zakřičel na mě. Vypadal normálně. V obličeji velmi milý a sympatický muž, ale když se ke mně otočil zády všimla jsem si jeho zkaženosti. Vzadu na hlavě měl velkou tržnou ránu a lebka se mu drolila na malé kousky. A také tělo bylo jiné než normální lidská těla. ,,Kdo jsi!? A co tu vůbec děláš?! Kde jsou ONI!“ křičel a přebíhal pořád sem a tam. ,,Nevím o čem to mluvíte.“ má snaha bránit se ho jen víc pobouřila. Zahleděl se na mě s tak hladovým pohledem až jsem konečně našla sílu vstát. Ozvaly se silné rány na dveře kostela. ,,Aa, jsou tady...“ zasyčel a přešel ke mně. ,,Měla bys jít otevřít...“ zašeptal ,,Určitě tě budou chtít vidět...“ chytil mě za ruku. ,,Mají hlad!“ křikl, zmáčknul mi ruku až jsem měla pocit, že mi ji zlomí. Vytrhla jsme se mu, ale jeho ostré drápy mě řízly přes dlaň. Zajíkla bolestí a on se velmi dychtivě zahleděl na kapičky krve na svých drápech. Olízl je. A v očích se mu zablýskla vražednost. ,,Znám tě!“ hlesla jsem. Jeho šílený pohled už mě začal zkoumat bedlivěji ,,Cos to řekla?“ už ani hlas nemohl ovládat. ,,Řekla jsem, že tě znám! Jsi známý… Vraždil jsi děti, dívky a ženy… Popravili tě! A pohřbili, ale nikdo neví kde...“ byl jiný než na fotografiích z těch let. ,,Neví? Neví! Oni to neví!“ vykřikl a začal se hlasitě smát. ,,Tady! Tady mě pohřbili! Pod tímto kostelem hnilo mé tělo!“ přistoupil ke mně a začal se smát. Ukázal prstem ke dveřím. ,,Slyšíš? Mé objeti, jeho objeti, všichni! Chtějí tebe! Tvou krev! Tvou smrt! A dnes ji dostanou!“ zasmál se a klopýtavou chůzí došel ke dveřím, aby je otevřel. Našla jsem v kapse růženec, vzala jsem si jej a začala se modlit. ,,Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.“ hlas se mi třásl a dlaně se mi potily. Opřel se hlavou o dveře a pomalu se otočil. Hleděl na mě, v očích měl nenávist a smrt. Sáhl po klice a otevřel dveře. Nikdo tam nebyl. ,,Kde jste?“ zakřičel. Stále jsem opakovala modlitbu a snažila se při každém dalším opakování znít sebejistěji. Kostelem se rozlehl jeho výkřik. A v tom zvon začal odbíjet šestou hodinu a sluneční paprsek se vloudil do prvního okna. Temnota odešla na věčnost. Stála jsem tam asi ještě hodinu a stále se snažila přijít na to, co se tu děje. Jako první přišel kněz. Divil se, že jsem již tak čilá a když jsem mu začala vyprávět, co se v noci stalo nezdál se, že by ho to nějak překvapovalo. Naopak. Dnes byl jiný. Začal připravovat bohoslužbu a já zatím psala své poznatky. Najednou mě cosi udeřilo zezadu do hlavy.
Probudila jsem se na velkém dřevěném kříži. Mohlo být něco po sedmé večerní hodině, protože Slunce ještě nezapadlo. ,,Otče...“ hlesla jsem. Podíval se na mě a v jeho očích byla bezmoc. ,,Tvůj osud se již naplnil… Satane.“ řekl to tak chladně, až bych ani nevěřila, že se to dere z jeho úst. ,,Nejsem Satan Otče!“ zaprotestovala jsem a snažila se uvolnit si ruce. Nereagoval. Slunce zapadlo. Kněz vzal svěcenou vodu a začal ji po mě cákat a u toho odříkával latinská slova. Poté vzal nůž a namočil jej ve svěcené vodě. Přešel ke mně a zahleděl se mi do očí. ,,Milé dítě, je mi to líto… Ale každá zbloudilá ovečka musí se navrátit do svého stáda… Utekla jsi daleko od svého Pána… Navrátím tě tam, kam jsi měla jít… Chci ti pomoct mé dítě… Bude to rychlé a bezbolestné...“ pohladil mě po tváři a já na něj jen nevěřícně koukala. Mluvil tu o mém konci. Myslel si, že jsem já ta, která to sem všechno přinesla. Po tvářích se mi začaly řinout slzy. ,,Prosím Bože, odpusť tomuto muži za to, že sešel z tvé cesty… Chtěl pouze konati dobro...“ řekla jsem se zrakem k nebi. ,,Mlč! Ďáble! Nemáš právo užívat jméno našeho Pána!“ křikl. Vzal nůž do ruky a zabodl mi jej do srdce. Naposledy jsem vydechla a kostelem se roznesl můj sten.
Poodstoupil a zahleděl se na tělo dívky, kterou právě usmrtil. Pomocí kladky vytáhl kříž ke zdi a pod něj položil mísu a čekal, až se naplní krví. Hleděl kol a neviděl ani jeden přízrak. Když začala být miska do půli plná, vzal ji a na zeď napsal Deus emundet nos. (Bůh nás očistil.) Jen co to dopsal, ozval se kostelem Ďáblův smích…