Jako když rozpustíš tekutý fosfor

Uvnitř sebe úlomky ze sirek
ještě rozmáčené nezažehnou oheň
víš ten vnitřní, ten co sálá až ke spánkům
až máš chuť se odevzdaně věnovat čemukoliv
co ti vhání krev do žil a naopak.
Víš není to tak. U mě ne.

Silou myšlenky ze všech odstínů lásky
rozsvítit žárovku
nedívat se jen z okna
proplouvat a splývat se životem.
Víš není to tak. U mě ne.

Z bubínků v uších si udělat senzory
jen na tu nejjemnější symfonii štěstí
poslouchat ji znova a znova a vědět že
tu jsi hned vedle mě.
Víš není to tak. U mě ne.

Ze všech boulí v srdci udělat jehelníček
odrážet každý zlý výraz v tváři lidí
co vědí málo a myslí hodně
jako když rozpustíš tekutý fosfor v bublinkové lázni a on
svítí.
Víš není to tak. U mě ne.

Nadechnout se vždy jen na krátkou chvíli
aby zbylo co nejvíce čerstvého vzduchu pro ostatní
dělit se o vše a s kýmkoliv
nabídnout ruce, nohy i duši
věnovat a nečekat s nataženou dlaní
v noci bdít, protože je tma a té je někdy málo na to
aby ses celý schoval.
Víš není to tak. U mě ne.

Slzy počítat jen když jsi šťastný
to aby ses osvěžil a nezapomněl si
že to venku stále tepe
možnost být nebýt v každém okamžiku
svěřit své tajemství staré lípě
pomodlit se a jít spát
nad ránem uklonit se sobě samému
a mít se rád.
Víš není to tak. U mě ne.