Někdo se tu podělal

Jednoho odpoledne nebylo do čeho píchnout a já neměl žádnou společenskou schýzu. Tak jsem zašel na pivko do Baráku. Okamžitě po vstupu bylo vidět, že se něco děje. Bylo tam tak nějak živo. Kolem baru stálo pět násosků a všichni něco probírali. Jedinej, kdo nic neřešil, byl Ouško. Seděl v rohu za barem a motal si zrovna špeka. Nechtěl jsem ho od toho rušit, a tak jsem ho jen pozdravil a pivo si načepoval sám. Stoupám za pípu a poslouchám.

„Tyvole, ale není to jedno! To nastavuje ten…“ podrbal se Uřvanec na hlavě, „ten, precedens, víš co.“ Asi ho to vyčerpalo, v tichu dorazil pivo. Já, že jsem tam už stál, mu začal točit další.

— Uřvanec mu říkaj, protože strašně řve, žádná záhada. Ne jen nalitej. Pořád. Řve ale na všechny stejně nahlas. Na bezdomovce, co přišli na levnou polívku, na šéfa v práci, na svoji mámu… —

„Co to meleš? Jakej kredenc?“ pravil Hans. To byl takovej normální týpek. Hans je prostě Hans, blonďák, modrý oči, kolem pětatřiceti, hodnej chlápek.

„To seš tak blbej? To nečumíš na televizi?“ vyletěl Uřvanec, ale podal jsem mu jeho oblíbenou dvanáctku a uklidnil se. „Doprdele, tady to je těžký, chlapi. Tady to je těžký.“

„Tak proč sem chodíš?“ zeptal se Ondrášek. Mládenec, kterej tam sám asi chodil trochu moc, ale necitujte mě. Vypadal ten den tak na čtyřicet, unaveně.

„Tyvole, a mam jít do kina? Do knihovny, ne?“ zasmál se Uřvanec. Ten měl teda myšlenky!

„Co se vlastně stalo?“ zeptal jsem se, ale Ondráškovi taky vyhasnul půllitr, a tak jsem začal jednat. Podsunul mi lístek a já mu tam napařil čárku. Jedna další se mezi těma osmi už nějak ztratí. (zkontroloval jsem hodiny, bylo čtvrt na dvě odpoledne)

Někdo vzadu nezdravě zakašlal, bylo slyšet pošoupnutí stolu a já ucejtil smrad. Ohrnul jsem nos a kouknul nešťastně na svoje pivo. Ztrácelo pěnu.

„Jo, to se děje. Někdo se tam vzadu podělal!“ zvolal Hans a zbytek chlapů to potvrdilo přikývnutím.

„Aha.“

To byla známá věc. Koukněte se, já vim, že to je nechutný. Ale to život někdy bejvá. Vlastně většinou. Ale to je jedno, to je jiná debata. Sme na stejný stránce, jasný? Alkoholici se podělávaj, tečka. Tady bylo vcelku možný, že se někdo podělá. I v jednu odpoledne. To je život.

„A kdo?“ ptám se a při dalším závanu už definitivně nemám chuť na pivo, s čepicí pěny nebo bez.

„To právě nevíme,“ zašeptal Uřvanec. Zašeptal.

Obešel jsem bar a nakouknul do zbytku hospody. Aha! Napočítal jsem tři poražené bojovníky. Jeden z nich to byl. Teda, asi je možný, že mohli bejt dva. Nebo taky všichni najednou, ale jaká je taková pravděpodobnost?!

„Pivóóó!“ zahučela hospoda, jako by byla plná k prasknutí.

„Proč koukáte na mě?“ zadivil jsem se. Šel jsem zpátky. Ouško měl zakloněnou hlavu a hulil toho špeka. No, ucítit cokoliv jinýho byla příjemná změna. Pokrčil jsem rameny a šel zase za pípu.

„To nesmíte nechat jít, chlapi,“ zamumlal starej Bohouš. Na něm bylo nejzajímavější, že na všem nosil německý vlajky, ale německy neuměl. „Posere se tady jednou, posere se znova,“ prorokoval temně. „Nalej mi panáka.“

„Emmmmm,“ zaváhal jsem.

„No vodku!“ a podal mi lístek.

„Co když to bude na lavici?“ polemizoval Uřvanec.

„Budeš to snad uklízet?“ odsekl Hans, jako by to měl bejt právě on.

„Tak někdo něco dělejte!“ burcoval chlapi Ondrášek.

„Řešíte hovna,“ řekl prostě Ouško a vydechl oblak do stropu.

„Tobě to je jedno? Tak neotevřeš pro začátek aspoň to okno?“

„Mě to JE jedno. Ňák to dopadne,“ uzavřel to Ouško.

„Ouško, ten zná cenu klidu, to se musí nechat. Ale tu vodku mi nalej, záskok nemaká!“

Nebylo to lehký. Cejtil jsem obsah střev a trávu. Bylo mi blbě a zaskakovat za Ouška mě nelákalo. Popadl jsem svůj půllitr, ale nešlo to. Pak mě to napadlo. Mohl bych prostě jít domů, vykašlat se tady na to. Odešel jsem.

„Jako tyvole, voni to taky nemaj lehký, musíš s nima to, soucejtit,“ byla poslední věta od Uřvance, kterou jsem slyšel, než se zavřeli dveře. Byl jsem venku, bylo docela pěkně a vzduch najednou chutnal strašně svěže.

Já vim, že z tohodle příběhu asi nebudete o moc moudřejší, než když jste začali číst. Taky si myslim, že člověk by od věcí měl odcházet nějak obohacenej. Tak si pamatujte aspoň tohle: Někdy je prostě jednodušší neřešit, kdo se to vlastně podělal.