Smrt

Sedla si ke klavíru.
Svoje ruce položila na klaviaturu. Zdála se jí mrtvá a studená.
Přála si, aby teď mohla být s ní, ale jakmile se zahleděla na své ruce, věděla, že to není možné.
Na své pořezané, poškrábané a zkrvavené ruce.
Začala hrát. Vždy, když seděla u klavíru, se oprostila od celého světa. Dneska ale jako kdyby nemohla.
Něco ji stále drželo při zemi a nemohla odletět pryč.
Strach.
Nenávist.
Ukrutná bolest z toho, co viděla.
Chtěla tomu zabránit, ale nemohla.
Co se vlastně stalo??
Šla za ní, za svým andělem. Chtěla s ní mluvit. Už dlouhou dobu od sebe byly oddělené. Stále se od sebe oddalovaly. Už dávno to nebylo to co bylo. Dřív věděla, na co myslí. Nebyly dvě duše a dvě těla. Byly jedna duše.
Teď už ne.
Když k ní přišla, našla ji ležet na podlaze s athamet v rukách. V těch rukách, které jí tak připomínaly ty její. Ty její byly akorát víc, o hodně víc pořezané a od krve.
Byl to strašný pocit.
Sedla si k ní a vzala její tělo do náruče. Věděla, že ještě dýchá. Ale už jen slabě. Upřela na ní ty svoje nádherný tmavý oči, jenže měly mrtvolný nádech. Něco jí říkala, ale nebylo jí rozumět.
Nahnula se k ní blíž a ona jí do ucha řekla svá poslední slova: NAJDI JÍ A POMOZ JÍ. ONA JE JÁ.
Poté naposled vydechla a zavřela oči navždy.
Věděla, že athamet, který se v tuto chvíli stal vražednou zbraní, dělaly samy.
Ona ale teď musí být silná. Musí splnit její poslední slova.
Když dohrála, podívala se ven. Sněžilo. Věděla, že to dokáže, protože ona tu teď bude navždy s ní.
Když se znovu podívala na svoje ruce, nebylo na nich nic. Že by se jí to jenom zdálo??
Ne, věděla, že její temný anděl tu není.

Te iubeste meus archangelos.