Obžaloba na vyšší místa

Sedě na židli vlastních depresí
trestní oznámení píši.
Tomu žijícímu mezi zemí a nebesí
tomu jenž na nás schlíží ze své výši
tohoto všestrůjce já nyní žaluji
ingoustem mých slz littery maluji.

Bít v nebytí srdce mé již nechce
odmítá, příčí se, vždy však udeří znovu
ale od námahy dá se mu pomoci lehce
odvahy nemaje radostizdolnou pavučinu snovu.
Přec stále k té myšlence vracím se zpět.
Jak od mé bolesti oprostit svět?

Však jaké k žalobě právní podklady mám?
Kdy stratil jsem světa rým?
Možná tehdy v uvědomění že jsem sám
možná tehdy sám v noci, co já vím?
Bylo my tehdy dáno prohlédnout neviděné
tedy obracím se na mocnosti obviněné.

Nádech za nádechem vchází do mých plic
co když jednou práce nechají?
Po nádechu výdech rozplývá se v nic
bezdůvodně ony dýchají.
Neb bezdůvodný je nádech bez cíle slova
nedostává se slov, přec dýchám zas a znova.

Nebo nač dáváš mi dar hlasu?
Vždyť nemohu jím nic říct nic změnit
můj hlas sílu má jak je tloušťka vlasu
beznaděj s nevolí mluvit budou se ženit.
Vždyť k čemu hlas v bouři má se užít?
Co tonoucí v oceánu co si má počít?

A co rozum? Je mi k čemu?
Vždyť nyní se mysl jinak měří
stále se však za poznáním ženu
já v rozum jak tonoucí v záchranu věří.
Bohužel utonovšímu v beznadějné době žijeme
hlavu pod rouškou nesmyslů na moudré plijeme.

Nyní konečný ortel jedinému náleží.
K čemu a proč srdce lásky schopné mám?
Vždyť hluboké city dnes jsou jen přítěží
s nadějí v jistotě že opětované je nepoznám.
K čemu je mi vroucí srdce mít?
Vždyť nenachází tu pro niž může bít.

Teda sepsány jsou body trestné činnosti
zločinů mnou páchaných proti mím bližním.
Snad soudce soucitem oplívá v hojnosti
snad najde východisko nad zákonem knižním.
Však kdo jest soudcem nad strůjcem světa?
Není, samozvancem se nyní stát, je konec, veta.