Půjčka

Kleklo mi auto, které je mým každodenním pojítkem se světem nejenom pracovním. Možnosti byly dvě. Využít vymožeností hromadné dopravy anebo možností svého tatínka, kterému trůní v garáži dvě výstavní BMW. Vzhledem k neschopnosti orientovat se v jízdním řádu, snoubené s vysokou dávkou lenosti a neochoty ztrácet čas někde na autobusových zastávkách a po cestě k nim, zvolila jsem druhou možnost.

První tři hodinky jsem na rozhovor psychicky připravovala sebe. Další tři hodinky jsem věnovala svému tátovi a hned poté jsem na něj vyrazila s dotazem, zda mi půjčí na nezbytně nutnou dobu jednoho ze svých mazlíčků. Ohleduplně a lehce vychytrale tak, abych si zvýšila šance na úspěch, jsem ukázala prstem na starší model nižší řady s velkým kufrem. Když se v něm může dvakrát týdně vozit tátův obr hafan na cvičák, proč bych se v něm nemohla párkrát svézt do práce já? S hraným úsměvem, který tátu stál jistě mnoho sil, nakonec svolil.

Součástí půjčky toho černého pokladu byla asi hodinová přednáška o tom, k čemu slouží všech tři sta dvacet čudlů na palubce, následně jsme přešli k technice zavírání dveří (Proč s tím proboha tak třískáš, Amelie, to NENÍ traktor!), frajerská ukázka otevírání zadního skla bez nutnosti otevřít celé dveře (Jó, fakt vymazlený, tati! V duchu – k čemu tahle blbost vlastně je??), nastavení sedačky v autě do požadované výšky (Šiš tatiii, já s tím potřebuju šoupat hlavně dopředu, abych dosáhla na pedály!) a hlavně názorné ukázce, jak se zařazuje zpátečka (A do háje! Čuchám, čuchám problém!), mohu konečně vyrazit vstříc svému černému osudu a rychlostí celých pěti km v hodině vrážím do vrat. Bohužel garážových. Jak je vidět, se zpátečkou to už umím. Druhý pokus vypadá o poznání lépe a pomalu odjíždím. Při pohledu do zpětného zrcátka jsem si všimla, že tátovi asi něco spadlo do oka, protože si ho začal mnout, když mával vzdalujícím se zadním světlům svého mazla.

Ráno jsem vyrazila do práce. Pršelo, byla tma a kolem mlha jako mléko. Hned po prvním ujetém kilometru jsem zjistila, že netuším, jak se rozmlžuje okno. Tedy, myslela jsem si, že to vím a použila jsem myslím i správnej čudl. Před jeho použitím jsem ale stihla rozladit asi padesát jiných a tak, když mi konečně začal fungovat větrák na sklo, současně s ním, se začalo klima v autě nebezpečně přibližovat klimatu v sauně. Ve chvíli, kdyby bylo v autě něco málo přes padesát stupňů, jsem se raději větráku vzdala a do práce dojela poslepu, hned na druhý pokus. Při tom prvním jsem si nevšimla svého záchytného bodu, u kterého je potřeba odbočit. Tím je svítící kohoutek, reklama na jeden obchod. Nevím, čím to, ale kohoutek si dal zrovna toho rána pauzičku a já přejela. Cestou z práce se kromě malé drobnosti, nic zvláštního nestalo. Asi pět minut jsem se dobývala do jiného auta. Přemýšlela jsem, jestli mám něco s klíčem, proč nefunguje dálkáč a tak a přitom mi hlavou běželo, že ty Bavoráky nejsou zase tak krásný auta a co na nich lidi vidí. No aby ne, po pěti minutách vztekání se a masakrování zámku nešťastné Octavie mi došlo, že jsem opět trošku mimo. Kdo by nebyl, v té tmě!

Cestou zpět jsem přemýšlela jestli, když má člověk bludy, vnímá, že je má, jestli si to uvědomuje. Měla jsem totiž celou dobu pocit, že mi někdo tlačí koleny do sedačky a bála jsem se podívat do zpětnýho zrcátka, aby na mě nevykoukla hlava Freddyho Kruegera bo jak se ten magor popálenej jmenoval. Když jsem přibrzdila, abych prozkoumala, co se se sedačkou děje a přitom jsem začala přemýšlet o návštěvě chocholouška, najednou se přede mnou prohnalo pět srnek přes silnici. Od té chvíle si dal pohov i Freddy a byl klid. Náhoda? Únava? Znamení? Freddy? TÁTA??!