Dvě břízy

Před dávnými časy, kdy lidé ještě nevěřili v bohy, využívali sílu Mandal, které dokázaly splnit jakékoliv přání. Uzdravit nemoc, přičarovat lásku, bohatství, uhasit zlobu… Jen jediné nedovedly. Brát a navracet zpět život.
V téže době také existovala jeskyně. Dnes už si nikdo nevzpomíná, kde ležela. Jen se ví, že vstup do útrob byl vysoko v horách, zakryt kapradím. Cesta tam vedla skrz strmou kamennou pěšinu lemovanou mechem.
V této jeskyni žil dávný řád. Mniši z řádu každý rok, kdy luna vstoupila do šestého úplňku, vybrali patnáct dívek v tomto měsíci narozených, aby je učili mystické čistotě a výrobě mandal. Měsíční miminka odnášeli do úkrytu v jeskyni, kde jim neřekli nic o vnějším světě, o jeho zkaženosti a o moci mandal. Když se z dětí stala mladá děvčata s čistou myslí a čistým srdcem, barevnými křídy vyráběla kruhové obrazy, jež zkažení hamižní mniši prodávali za váčky zlata.
Až když mysl dívek poskvrnila zvědavost a tělesný chtíč a nebyly schopné vyrobit v posvátné meditaci magické mandaly, mohly se navrátit ke svým rodinám. Darem dostaly vždy jednu mandalu.
Po bohatství toužící rodiče děvčat, vždy poradili, ať si přejí mnoho peněž, klenotů a cenných látek. Jak si přáli, tak se i stalo, barevně malovaný ornament se v mžiku proměnil v truhly s cennostmi, a tak bývalé kněžky kouzlo promrhaly za pozemskou ničemnost.

Pouze jedna dívka, Satia, když nastal čas jejího odchodu, už neměla žádného žijícího příbuzného. Mandaly byly v divokém, neznámém světě jediná jistota, která jí zbyla. Přála si tedy, aby jí dar malovat magické ornamenty zůstal. Přání bylo splněno. A Satia je na rozdíl od chamtivých mnichů každému, kdo měl jen čisté úmysly, rozdávala.

Celý řád byl velice popuzen Satiiním chováním, proto byla nebohá dívka nucena uprchnout do sousedního království. Bylo to místo, kde vládl panovník Fatát. Ten však miloval dceru svého hlavního rádce Tabitu. Snažil si její lásku koupit vzácnými dary, výhružkami, rozkazy, nápoji lásky od čarodějů. Nic však nezabíralo. V zuřivosti nechal Tabitu zavřít do nejvyšší věže svého paláce, kde bude tak dlouho, dokud se do něj nezamiluje.

Jakmile se Fatát dozvěděl o Satiině přítomnosti, vyslal stráže, aby jí přivedli. Byla jeho poslední nadějí, jak získat Tabitinu lásku. Když vojáci Satiu vedli nádvořím paláce, zahlédla ve výklenku věže krásnou ženu s olivovou pletí, černými vlasy hebkými, jako kašmír a nešťastným výrazem, který měl být kouzlem brzy změněn v lásku. Fatát od Satii požadoval, ať ještě tuto noc vyrobí mandalu, díky které by ho Tabita milovala. Uposlechla a za svitu hvězd, několik hodin v hluboké meditaci čarovala.
Když však byla mandala hotová Satia podlehla svému chtíči a Tabitinu lásku si přála pro sebe. I toto přání mandala vyplnila.

Nebe už ztrácelo temnotu, když se Satia s Tabitou daly na útěk. Tajně se vyplížily z paláce a ruku v ruce běžely skrz les, stále hlouběji a hlouběji. Když král zjistil, že jeho milovaná je i s kněžkou pryč, vyjel v čele svého vojska, aby tuto urážku ztrestal.
Obě dívky už byly velmi unavené. Armáda jim již byla na blízku a nebyla žádná šance na útěk. Satia se dala do výroby své poslední mandaly. Ve spěchu nakreslila kruh s pár fialovými ornamenty, jako klid, který po Tabitině boku cítí, modrými jako svoboda, po které touží, červenými jako krev, kterou jsou za sebe ochotny prolít a zelenými, jako přírodu, v níž se nyní mění. Mandalu prozářily barvy, ve chvíli, kdy je dostihl Fatát a Satia s Tabitou se proměnili ve dvě břízy zapletené kmeny do sebe. Rozběsněný Fatát křičel, jestliže nebude mít Tabitu on, nebude jí mít nikdo a nechal podťat oba stromy. Jejich dřevo nechal spálit a doufal, že je tím zničí i s jejich láskou. Vítr však popel stromů roznesl po kraji. Tak Satia s Tabitou budou už na věky spolu svobodně vát vzduchem.