Víkendy u Ronnieho

Co se The City týče, pořádně jste ho nezažili, dokud jste nebyli v Ronově bytě na jednom z večírků, kterých se tam dělo víc, než by jeho sousedství a naše těla asi rádo. Ron byl zpěvák v kapele, kterou si udělal s pár mladšíma klukama, co už jednu svoji měli a jejich kytarista Georges byl toho času jeden z mých nejlepších kamarádů. Seznámili jsme se totálně na hadry na Silvestra pár týdnu po tom, co jsem ho poprvý viděl hrát s Ronem. Tehdy jsme seděli několik hodin v místnosti, kde do tý doby spal jeden můj zoufalej kamarád, kterej zase jednou zapíjel svůj život až moc důkladně. Tehdy jsem si stáhnul kalhoty a chtěl jsem mu připravit hezký probuzení. A nebo se jen vyfotit s holou prdelí u jeho ksichtu, těžko říct, každopádně potom už neusnul. Tohle se ovšem paradoxně nestalo u Rona, jeho éra začala až později.
K Ronovi jsme pravidelně začali chodit až ten rok, co následoval, celý to odstartovalo někdy v létě, ačkoliv jsem u něj párkrát byl už předtím. V průběhu léta dostal náš vlasatej kámoš, kterej na protest proti společnosti nosil místo kalhot ubrus, no, buď na protest nebo jenom proto, že byl prostě pošuk, nápad, že uspořádáme něco, co naším nářečím nazval „Véprava po hospodách“. Princip byl jednoduchý. Obejít co nejvíc hospod a dát si tam pivo.
Od téhle túry jsme se denně začali potkávat v jedné kavárně na náměstí, kde jsme popíjeli studený točený pivo v otřesných vedrech a kouřili cigára, který mi tehdy převážně dával Ron nebo Blondie, což byl kluk kterej nás na podzim opustil a utekl do víru velkoměsta.
V tomhle období jsem poprvý u Rona strávil noc, tehdy jsme s Georgesem a jednou holkou, která šestkrát týdně házela oštěpem spali na jedný matračce, Ron s náma ve tři ráno pil medovinu a v pět odjížděl do práce. Byl dřevorubec a mistr v jízdě autem se zbytkáčem. Tu noc jsme měli šílenej hlad a já s Georgesem a Blondiem jsme mu vyžrali celou ledničku. V životě jsem neviděl smutnější pohled, než když ji Ronnie v těch pět ráno otevřel a nenašel nic, co by si vzal s sebou do lesa kromě zbytku salámu a kusu chleba. Já a Georges jsme ho provinile pozorovali z matrace v kuchyni a tvářili se, že spíme.
Když už jsme se dostali v průběhu podzimu a zimy do stavu, kdy jsme u Rona trávili víkendy běžně, zažívali jsme ty nejlepší a nejdestruktivnější časy. Vytvořili jsme si vlastní svět, který se skládal ze zakouřených hospod, našeho oblíbenýho klubu a Ronova bytu. Byl to Bermudský trojúhelník, v němž se ztrácel náš čas a kontakt s okolním světem. Naše pití, večírky a postupem času i jakákoli morálka, aspoň části z nás, opustila hranice běžnýho lidskýho chápání. Stala se z nás banda nihilistickejch ožralejch sociopatů, kteří si rozuměli a neměli tím pádem žádný důvod se snažit vrátit do běžnýho života na delší dobu, než vyžadovala práce nebo škola.
Jednou jsme takhle šli uprostřed noci někdy v lednu z nějakýho podniku a na náměstí jsme potkali strašně nalitýho týpka, kterej se znal s jednou holkou z naší party, která se jmenuje Rita, a šel z plesu, říkejme mu třeba Dick. Neznal jsem ho, ale od pohledu jsem věděl, že jde přesně o ten typ člověka, kterýho nechcete ve svým bytě ani za střízliva natožpak takhle. Navíc to byl přesně takovej chlápek, co se vás už nepustil, jakmile se jednou chytil. Neměl jsem ho rád od první chvilky, ale to ještě moc neznamená, nemám rád spoustu lidí.
Když jsme přišli k Ronovi, tak nám udělal hranolky, což byla taková milá tradice, málokterá párty se obešla bez Ronnieho hranolek. Ten rok jsme spolu dokonce trávili i Vánoce, který byly v podobným duchu jako celej rok. Do noci v hospodě a pak hranolky.
U těch hranolek jsme popíjeli lahváče, který Ron pravidelně kupoval u jednoho hrozně sympatickýho cizince, kterej prodával kebaby asi dvě minuty chůze od jeho bytu. „Dobrej večer, dal bych si tortillu a vezmu si deset Kozlů.“ Tak vypadala Ronova standardní objednávka. Ten chlápek mi kdysi říkal odkud je, ale já to zapomněl, odstěhoval se do Prahy a od tý doby jsem tam už moc nechodil, nebylo to bez něj ono. Ale Ronnie nám tam pořád kupoval lahváče za pětadvacet korun, který nám v noci vždycky přišly vhod.
Takže ten večer jíme svoje klasický hranolky, pijem klasický piva a sedíme v tý klasický kuchyni jako každej týden. Ten týpek, kterýho jsme tak nějak nedobrovolně teda přijali mezi sebe skočil v obýváků na bubeníka Ronovy kapely Matta, kterej se zrušil kombinací krabičáku, rumu a trávy a Ronnie ho jako náš správnej, hodnej starší brácha odvez k sobě do bytu, aby se prospal.
Když tenhle Dick vylezl z Ronova obýváku seknul sebou v kuchyni o zem a jaksi nedýchal, někdo z party ho zvedl a přivedl Dicka k životu, jenže tahle situace se opakovala ještě asi třikrát, až to došlo k tomu, že když sebou Dick fláknul naposled, tak už se s ním nedalo hnout.
Ujasněme si tedy situaci, na podlaze nám leží mrtvej chlápek, v bytě 1+1 je patnáct nalitejch magorů, co se asi stane? Jake, což byl kluk, co se mnou chodil na základu a znovu jsem se s ním začal bavit, když jsem se stýkal s Ronovou partou, chytil Dicka za ruce a rozhodl se, že ho odtáhne na chodbu, kde ho necháme. V tu chvíli ti největší sociopati z nás dál seděli u svých hranolek a lahváčů a pobaveně sledovali, nebo si natáčeli, jak s ním Jake čistí Ronův koberec. Nakonec to byl pěkně debilní nápad, když to vezmu zpětně, ne že by nám nějak extra záleželo na Dickovi a jeho neschopnosti dýchat, ale na chodbě byly bezpečnostní kamery, který by tak nějak dosvědčily naši vinu. Naštěstí by tam nebyly moje otisky.
Další možnost byla ho vyhodit z okna, Ron sice bydlel vysoko, ale bez povšimnutí by to taky asi nešlo. Mrtvolu na zahrádce, kterou někdo měl pod Ronovým oknem, by asi majitel zaregistroval. Po pár minutách pochopil Ronův basák Luke, že Dick asi fakt není úplně v pohodě, začal ho oživovat a volat sanitku.
„Už mě to nebaví, jdu vedle,“ prohodil jsem k osazenstvu kuchyňskýho stolu a přesunul jsem se s Georgesem a Mattovou bejvalkou Missi do obýváku, kde běžel v televizi koncert Scorpions z Ronovy rozsáhlý sbírky DVDček. Nikdo z nás na tenhle hard rock moc nebyl, ale pořád lepší než sledovat jak Luke vytahuje polomrtvýmu Dickovi jazyk z krku. Scorpions vlastně nejsou tak zlí, když je člověk trochu nalitej, tak si ty jejich slaďáky může i celkem užít.
Pro tu mrtvolu, která ležela u koupelny sanitku moc poslat nechtěli. Lukovi říkali do telefonu, že je jenom opilej, ať si s ním nějak poradíme.
„Jak si s ním mám asi do prdele poradit, když ten frajer kurva nedejchá?!“ Zuřil Luke.
Asi po deseti minutách přesvědčovaní se podařilo Lukovi donutit záchranáře, aby pro Dicka, kterýho se povedlo probudit, přijeli. V tý chvíli nám hrálo pár metrů vedle Holiday od Scorpionů.
Někdo dovedl Dicka dolů k sanitce, tam mu naměřili 3,2 promile a odvezli ho někam, kde uznali za vhodný. Všechno dobře dopadlo a my máme doteď co vyprávět, ale kdo ví, jak by to nakonec dopadlo, nebýt duchapřítomnýho Luka a nikoho z nás to nikdy ani nezačalo trápit, protože máme charakter a vysoké morální hodnoty.
Tenhle večírek skončil asi v pět ráno. Když Jake odcházel, tak, aby toho nebylo málo, vyhodil pojistky v celým domě, takže Ron musel vstát, zapálit svíčky a podívat se, co se to vlastně stalo. Když se vrátil zpátky, tak vylezl na svou postel, kterou si přidělal ke stropu, aby měl v bytě víc místa a uslyšeli jsme zvuk Mattovy elektronický cigarety.
„Matte, ty kouříš i ze spaní,“ řekl do ticha roztomile rozespanej Ron a kolektivním smíchem skončila tahle naše noc.

Za pár týdnů jsme opouštěli náš milovanej klub, kde se většina z nás tak nějak vzájemně seznámila a opět jsme narazili na nalitýho Dicka. Tehdy se to celý trochu zvrhlo a do Ronova bytu, kterej měl všeho všudy obývák, kuchyni a koupelnu se nacpalo asi pětadvacet nebo třicet lidí. Já a Georges jsme byli pod vlivem našeho oblíbenýho krabičáku s názvem Peňasol, už jen to jméno zní božsky, piva a bylin s blahodárnými účinky.
Po nějaký době se mi z toho začínalo už dělat trochu špatně a nechtělo se mi zvracet před tolika lidma, tak jsem se uložil na podlahu v Ronově obýváku mezi stolem a televizí. To bylo moje místo. Údajně jsem vypadal jako mrtvola a ojížděl mě náš vlasatej kamarád v ubrusu, ale bylo mi to jedno a pořád je.
Když jsem se ráno probudil, zjistil jsem, že Ronovi někomu z peněženky ukradl litr a mně z kabátu krabičku cigaret, všechny lidi, co tehdy byli u Rona, jsme znali a nikdo nepochyboval, že to udělal Dick. Mimo jiný taky jelikož jsme zjistili, že ho vyhodili z gymplu, protože kradl. Prostě člověk, kterej ví, jak se odvděčit těm, díky kterejm nechcípl někde na chodníku, i když mezi námi asi byli tací, co by ho nechali.
Vstal jsem s lehkou kocovinou a měl jsem radost, když jsem v ledničce objevil plnou flašku vychlazený coly. Blaženě jsem se napil, ale brzo přišel šok.
„Tam je rum,“ řekl jsem zklamaně.
Georges a Matty donesli colu s rumem a Peňasol, kterej jsem v noci schoval do mražáku, aby nám ho ta skvadra nevypila, do obýváku a nalili si. Já se po chvilce přidal a drtivou většinu coly s rumem jsem pak vypil sám. Potom jsem pokračoval Peňasolem a před polednem už jsem byl v dobrý náladě. Ron musel jet k rodičům na oběd, ale měl taky chuť strávit celej den tak, jak jsme nedělě trávili často. Nalitej za bílýho dne u praštěnejch filmů.
„Běž vrátit lahváče, něco kup a popijem, jak přijedu,“ řekl mi Ron a nechal mi klíče od jeho bytu. A tak jsem to teda udělal. Ron měl prázdnejch lahváčů plno, takže jsem za prachy, co jsem za ně dostal koupil piva v PETkách a k tomu jsem vzal ještě nějaký cigára. Celej den jsem navíc z nějakýho důvodu cítil trávu, až po pár hodinách jsem se kouknul do kapsičky od košile, kde byla půlka jointu.
Ron se vrátil a začali jsme koukat na filmy a bavili se tak nějak o ničem, svět nás nezajímal a my nemuseli nad ničím přemýšlet, měli jsme svoje pivo a filmy a nebyl důvod se starat. Jeden se nám zalíbil a hrál nám dvakrát nebo třikrát za sebou. To už Ronnie začal usínat a já se zvedl, že půjdu.
Z domu jsem odešel v sobotu odpoledne a vrátil se v pondělí v jednu ráno.
Dokázal jsem pak i docela v pohodě vstát a dojít do školy. Když jsem dorazil, uvědomil jsem si, že jsem vlastně ani trochu z minulýho dne nevystřízlivěl a myslel jsem si, že to jde na mně dost vidět. První hodinu jsme měli žurnalistiku a mně tak nějak došlo, že si už nejspíš nikdo nemyslí, že jsem normální člověk a taky že asi nikdy nebudu psát do lifestylovýho časopisu a neviděl jsem důvod, proč bych kvůli kterýkoli z těchto dvou věcí měl být nějak smutnej.