Jak se Čestmír Černobílý nechal napálit

Pan Čestmír Černobílý se dozvěděl o ostrově Veselí úplnou náhodou. Pokud tedy náhody existují. Ostrov byl elitní záležitostí a vědomost o jeho existenci se předávala pouze ústně mezi vyvolenými. Na mapě, v cestopisech nebo učebnicích o Veselí ani zmínka. Příběh našeho hlavního hrdiny začal jako jeden z těch typických klišé životních zvratů jako vystřižený z časopisu First class. Čestmír Černobílý byl zaměstnanec v IT firmě, velice dobře placený, ovšem práce ho nijak vnitřně nenaplňovala. Jednoho dne se proto rozhodl ukončit pracovní poměr, sbalit saky paky a vyrazit do světa. Pepa a Libor podnikli stejný plán rok zpátky. Před odletem měli s nejlepším kamarádem Čestmírem menší rozlučku. Jako vždycky se opili jak dobytek a vyzradili tajemství o místě, kam se chystají. Veselí je ostrov uprostřed Stříbrného oceánu, jehož poloha se průměrnému lidstvu tají. Na ostrově jsou všichni lidé šťastní. Bez rozdílu vedou spokojený a naplněný život. Druhý den střízliví Čestmíra nabádali: „Nikomu ani muk, vole.”

Sami se o ostrově dozvěděli na privátním večírku ženy literárního magnáta Orseye Džabuskiho. Jak jinak než náhodou. Miranda Džabuski se opila malém do bezvědomí a nešťastná plakala na rameno Liborovi, kterého znal Čestmír už od mateřské školy. Hostitelka postrádala svého manžela. Orsay odletěl na Veselí před třemi lety a své rodině od té doby poslal celkem tři dopisy. Každý z nich měl délku okolo pěti popsaných stránek papírového formátu A4, ovšem sdělení bylo jasné: už nikdy se nevrátím. Miranda zůstala v Opavě a vychovávala sama tři syny a řídila manželovo rozsáhlé podnikání.

Čestmírova destinace číslo jedna byla tedy jasná jako slunce, které podle slov zasvěcených na kýženém ostrově svítilo takřka tři sta šedesát pět dní v roce. Žádné ukazování prstem na mapě a jiné romantické pošetilosti. Sehnat letenky nebyla nijak snadná záležitost, chtělo to kuráž a odhodlání. Člověk musel najít správný zdroj a potom se hezky usmívat. Peníze byly na Veselí zastaralým přežitkem. Takovému dealerovi letenek se říkalo Úsměwitch a speciálním objektivem měřil míru dosavadního úsměvu. Prý se docela často stávalo, že daný člověk neměl na letenku dostatek.

Spolucestující v letadle měli jeden jako druhý pusu od ucha k uchu. Neustále někdo něco vykřikoval, načež zněl celým letadlem hurónský smích. Čestmír se připojil, i když mu vtipy nepřišly zas tolik legrační a po dvou hodinách cesty ho už i trochu bolela pusa. Když letadlo přistávalo, letušky učily pasažéry pokřik:
„Smějeme se hahaha, smějeme se lalala, štěstí, láska a pravda vítězí!” Pak celé letadlo zpívalo a někteří se odvázali natolik, že si i zatancovali. Čestmír také podlehl bujaré radosti. Jen na vteřinu si uvědomil, že ho z toho všeho trochu třeští hlava.

Spoléhal se, že první dny přespí u Pepy a Libora, i když je nekontaktoval předem. Chtěl je překvapit. V kufru vezl spoustu jídla a alkoholu nesehnatelného jinde než v lokalitě jejich bydliště. Na zvonku domu s adresou však uviděl cizí jméno.

„No vy jste teda vtipný, hahaha, vy hledáte někoho, kdo tady dávno nebydlí!”

Muž, který Čestmírovi otevřel dveře se málem za břicho popadal.

„Žádnej Libor ani Pepa tady nebydlí hahahaha!”

Muž se chechtal tak, že se Čestmír celý zmatený usmíval taky, i když mu to nedávalo smysl. Až se dostatečně zasmáli tomu, že teď nemá vůbec kam jít, muž ve dveřích ho pozval k sobě domů.

Čestmír Černobílý vytáhl suvenýry z rodné kotliny. Nalil hostiteli panáka slivovice a vyprávěl mu hrdě a energicky příběh, kterak opustil velkou kariéru a odletěl na Veselí. Muž ho tiše poslouchal, přikyvoval a říkal:

„Aha aha. Aha aha.”

Za chvíli Čestmír hostitele vyzval k řeči. Namluvil toho dost na to, že se znají teprve devadesát tři minut. Cítil se opilý a zdálo se mu, že muže něco trápí. Ten se poté stroze zeptal:

„Vy odsud chcete zpět domů?”

Čestmír vysvětlil, že pobude na Veselí pravděpodobně půl roku, než se vydá na další cestu.

„Aha aha,” odvětil opět muž.

Za chvíli svého hosta vyprovodil ke dveřím a doporučil adresu na levný hotel. Jakmile otevřel vchodové dveře, najednou se rozchichotal. Začal foukat vítr a jistě Čestmírovi rychle odfoukne ten jeho módní slamák, hahaha. Ta představa mu připadala k popukání. Čestmír se s mužem srdečně rozloučil a trochu zmatený odešel hledat hotel.

Rozhodl se, že se chvíli natáhne, přestože byly teprve čtyři hodiny odpoledne. Nakonec se zdřímnutí prodloužilo až do páté hodiny ranní, kdy Čestmíra probudil rachot vozů pod okny. Vykoukl ven a spatřil velká černá auta značky KdesiMessy, místní obměna Mercedesů. Cítil se svěží a rozhodl se pro procházku městem. U vstupu hotelu ho zarazil vrátný.

„Hahaha jo vy byste chtěl jít ven? Hahaha, jste tu nový viďte. Pane, radim vám dobře, běžte si ještě lehnout, vydatný spánek je potřeba,” chechtal se vrátný pod fousy. Čestmír předpokládal, že se stala nehoda, nejspíš černé vozy byly policejní auta nebo místní sanitky.

„Ale kdepak!” Opáčil vrátný.

„Černé vozy na Veselí jezdí každé ráno. Na Veselí platí pravidlo, že ranní ptáče nikam nedoskáče hahahaha. Před osmou hodinou ranní nesmíte vycházet z domu, jelikož šťastný člověk je vyspaný člověk, rozumíte?”

Mrkl a propukl zase v ohromný smích. Čestmír se cítil trapně, nezná pravidla ostrova. Usmál se na vrátného a šel si lehnout zpět na hotelový pokoj.

Ani oko však nezamhouřil. Přesně v osm hodin a jednu minutku už vycházel z hotelu. Styděl se za svou vnitřní sklíčenost. Vždyť je na Veselí! Přidával se k bujarému veselí, které panovalo na ulicích, jak se patřilo k ostrovu štěstí. Vracel ostatním roztáhlé úsměvy a smál se vtipům. Všichni na sebe byli velice milí a každý s ním prohodil kus veselé řeči. V parku s přiznačným názvem Strachukonec bylo na každém stromě zavěšené lano. „No teda, hahaha, nechte mě hádat. Lana jsou uměleckým výsměchem smrti a oběšenců, kteří neměli štěstí bydlet na Veselí,” řehonil se Čestmír stejně jako to viděl u místních. Když se rozesmátý zadíval na muže, který stál vedle něho, poznal známého z předešlého dne. No ne! Pořádně a dosyta se tomu zasmáli. Čestmírovi problesklo hlavou, že ten muž má nádherný bílý úsměv, ale jeho oči jakoby mluvily úplně jinou řečí. Přijmul od něj pozvání na skleničku.

„Já jsem byl včera z té tvé slivovice mimo, spal jsem jako zabitej. Dneska ti naliju dobrotu z Veselí já, hahaha.”

Seděli na gauči stejně jako předešlý den a hostitel jen přikyvoval na Čestmírův monolog o tom, jak se mu za celý den nepodařilo najít nové bydlení. Když však posluchač mlčel příliš dlouho, Čestmír se zeptal.

„Není vám něco? Zdáte se mi jako vyměněný. Jste z něčeho zklamaný? Nudím vás?”

Muž vypadal jakoby v hrdle věznil hromádku odpadu, která se s vyslovením promění v chaos, skládku a neuhlídatelnou spoušť. Pomalu se nadechl, jakoby už se odhodlal podstoupit riziko té katastrofy a promluvit. Pak ale vydechl a sesypal se. Hlasitě plakal. Popotahoval. Tekly mu slzy z očí a sopel z nosu.

Čestmír na něho tiše koukal a cítil se nesvůj. Nikdy nevěděl, jak se v takových situacích citlivě zachovat. Bylo mu nepříjemně. Nervozně poposedával a říkal si, že by raději odešel domů. Užuž se natahoval pro svůj slamák, hostitel se konečně trochu uklidnil, vysmrkal a zbědovaně spustil:

„Chlape, vy jste naivka. Veselí je ostrov, kde vládné fašistická strana smíchu. Zatknou vás a ve většině případů i zavraždí, pokud se dostatečně nesmějete na veřejnosti. Všiml jste si hlídačů v červené uniformě? Ani chvilka melancholického zadumání se v ulicích neodpouští. Nápor nonstop radostné euforie přežije jen několik silných jedinců. Nikdo se odsud nikdy nevrátil živý. Každé ráno černé vozy sbírají mrtvoly, které se oběsily v parku Strachukonec. A z té neustálé sebekontroly být dostatečně šťastný se brzo zblázníte nebo vás prostě klepne pepka,” muž přerušil výklad, aby se znovu vysmrkal.

„Nemyslete si, že se z ostrova někdy vrátíte. To je celkem nemožné. Jestli vám dali zpáteční letenku, podívejte se na ni pořádně. Letenka zpátky je neplatná, není tam uvedený žadný kód, jen se na ni podívejte. Je mi líto, ale jste jen další oběť. Nechal jste se napálit tak jako já před necelým rokem. Každý, každičký den, každou minutu zápasím s pokušením skoncovat konečně se vším.”

Když Čestmír opouštěl dům jediného kamaráda na ostrově Veselí a loučili se ve vstupních dveřích, na ulici procházeli kolem muži v červeném. Ačkoli se mu vevnitř chtělo plakat, smál se s mužem ve dveřích na celé kolo. Srdečně a s úsměvem se rozloučili.

Tentýž večer našel hroby nejlepších kamarádů.

Druhý den ráno ho černý vůz neprobudil, ale vezl.