Případ Mileny Mráčkové

Vteřinové ručičky odpočítavají poslední Raz, dva, tik, ťak, raz, dva, tik ťak. V místnosti je napětí. Pan Mráček vidí svou ženu naposledy v životě. Lépe řečeno její hlavu. Zatím si to moc nepřipouštěl, ale seděl jako přikovaný. Ani nedutal. Cítil, že potřebuje polknout, ale cítil nervozitu. Dával si pozor, aby moc nahlas nedýchal. Věděl, že to manželce někdy trochu vadí. Na několik vteřin každou minutu zadržoval dech. Bránil svému tělu vydávat jakýkoli zvuk. Byl tomu rok, co mu začala manželka mizet před jeho vlastním zrakem. Ještě před rokem, přesně před třistapadesáti dny by hodnotil jejich manželství jako mimořádně báječné. Pan Mráček Milenu Mráčkovou miloval v takových rozměrech, jak jen muž může milovat ženu. Samozřejmě v tomhle stádiu vztahu nemůžeme mluvit o zamilování a splašených hormonech. Přesto jeho láska byla ohromná. Pro jejich lásku byl schopen obětovat cokoli. Když Milena Syrovátková poznala Oldřicha Mráčka, biologické hodiny bily na poplach, chtěla se usadit a žádný jiný chlap nebyl na obzoru. Milena Syrátková byla vcelku povrchní sekretářka a nelze jí vyčítat, že u muže hledala především plnou peněženku a ochotu podělit se o své jmění. Pan Mráček byl velice dobře zajištěný a také Milenu zahrnoval láskou, péčí a dary. Na první pohled dokonalý partner, jakého celý život hledala. Všechno šlo ráz naráz. Poznaly se na pracovním alkoholovém večírku, do měsíce svatba, do roka dítě. Přehlížet jeho maličkaté nedostatky bylo snadné, ačkoli Milenu od počátků iritovaly. Jakmile však přešlo období prvního okouzlení, paní Mráčková si uvědomovala, že se v manželově přítomnosti cítí čím dál hůř. Iritovalo jí jak chodí, jak jí, jak mluví. Jak se chová, s kým se baví, jak se obléká. Bylo jí tuze líto její vlastní reakce, protože věděla, jak moc jí má rád. Stačilo naznačit jakékoli přání a pan Mráček vše ochotně splnil. Miloval jejich syna, bydleli v krásné vile u lesa a léto trávili na jachtě v Karibiku. Pro něj byla rodina středobodem vesmíru. Jenže ať Milena Mráčková dělala co dělala, ať se přemáhala jak chtěla, její manžel ji neustále vytáčel. Věřila, že si na něho zvykne. Vždyť je přece milý. Přece se musí zbavit svých divných reakcí na muže, který jí tolik dopřává. Čím dál častěji ho upozorňovala na to, co dělá špatně v domnění, že jakmile Oldřich tento nedostatek odstraní, bude jejich vztah dokonalý. Jenže nebylo to nic platné, za chvíli udělal něco jiného, co ji rozčílilo. Čtvrtý rok jejich společného soužití se to stalo. Přesně před třistapadesáti dny Milena dostala průhledný zánět. Jakmile její manžel udělal něco, co jí vnitřně frustrovalo, zmizla jí část orgánu z těla. Dnes už z ní zbyla jen hlava. Pan Mráček vedle ní seděl na gauči a nevěděl, co si počít. Chtěl ji říct, jak moc ji miluje, že tady bude vždycky pro ni. Jenže nemohl. Výraz Mileny byl mírně otrávený. Nechtěl, aby zmizel i poslední kus těla jeho milované manželky. Tak raději mlčel.
A pak se to stalo.
“Héééééééééépšik!"
“Panebože Oldřichu!"
Oči vsloup.
Milena se nadobro vypařila.