Přítomnost ne vždy ovlivní tvou budoucnost, aneb #WelcometotheCzechrepublic

Přítomnost ne vždy ovlivní tvou budoucnost, aneb #WelcometotheCzechrepublic.

Je poslední školní den tohoto roku. Hrdě, se zvednutou bradou, odcházím od katedry a pyšně si sedám zpět na své místo v první lavici. „Ty vole, jak si to vůbec dokázal?“, ozve se udiveným a chraplavým hlasem můj zcela neschopný soused Venca. Zhluboka se nadechnu a odpovím: „ Kdyby ses víc učil a byl pilný jako já, také by si mohl mít samé jedničky a teď by ses vůbec nemusel divit“. Následuje chvilka ticha. Poté se začnu zlehka pošklebovat, protože vím, že v jeho případě je to něco zcela nemožného. Naštěstí můj soused není tím nejnadanějším, aby mu došlo, čemu se hihňám. Ostatní spolužáci vždy vysvětlují jeho „chytrost“ tím, že když Bůh rozdával rozum a moudrost, on stál ve frontě na párek s hořčicí. Venca se naopak ohání tím, že když oni stáli ve frontě na rozum a očividně se na ně nedostalo, on má stále alespoň svůj párek a kremžskou hořčici.

Proces rozdávání vysvědčení pokračuje. Někteří žáci odcházejí od katedry, nadšení a plní elánu, protože to dotáhly na čtyřku z matematiky a chemie. Jiní jsou ještě šťastnější. Mají vyznamenání, ale podle mého názoru by to zvládl každý hlupák z Nemanic, proto se jim ani neobtěžuji tleskat. Nevykonali totiž dostatečnou práci, která se mimochodem vypočítá W=F*s. Když Venca zaslechne, jak si omylem nahlas mumlám: „ Bože, proč zrovna mě si dal toto břímě sdílet mou třídu s takovými neznabohy a primitivy, kteří to stejně nikam nedotáhnou?“, jen laxně odpoví, že je štěstí, že alespoň my dva jsme tu chytří. V tu chvíli zavřu oči a už jen čekám, až se probudím ze snu a celá noční můra skončí. Bohužel tomu tak není. Namísto děsivého probuzení mě čeká ještě děsivější pohled na Vencův opupínkovaný obličej a mastné vlasy, které si svou fazónu drží již téměř týden. Říkám: „Hleď si svého ty pacholku a neposlouchej, jak si sám pro sebe mumlám, protože to není nic pro tvé uši.“

Jeho pohled jakoby zkameněl. Zíral na mě, jak kdyby ho právě vyvorali. Nevěděl, co se děje. Dlouho jsem se snažil přijít na to, proč mi nic neodpověděl… pak mi došlo, že jistě neznal význam slova pacholek. Říkám si, že kdyby u sebe nosil Pravidla českého pravopisu, jako já, mohl by tomuto faux pax předejít. Venca, jakoby nic, dál čekal, až paní učitelka vyvolá právě jeho, aby si došel pro své vysvědčení. Dlouho očekávaný okamžik nastal. Už chybí jen fanfáry, které by Vencu doprovázely na jeho velkolepé cestě pro ten cár papíru s čísly, čímž Venca nazývá vysvědčení.

Hrdě se zvedá ze židle a vydává se na trať lavice - katedra. Paní učitelka mu předá vysvědčení a smutně mu oznamuje, že bohužel navzdory svým „kvalitám“ neprošel tímto ročníkem. Dále mu sděluje, že se vedení školy dohodlo s jeho rodiči na přestupu na zvláštní školu. Venca vesele popadne vysvědčení a posadí se vedle mě, k mému překvapení, s úsměvem a nadšením ve tváři.

„Proč se raduješ?“, zeptám se ho, načež odpoví: „Já to věděl. Vždycky jsem věděl, že mám na víc, než všichni ostatní tady. A tak mě poslali konečně někam, kam patří jen ti výjimeční.“ Nemám slov. Otočím se z okna a začnu si v duchu prozpěvovat tu známou melodii: "Za co pane bože za co…"

Dnes už je to nějaká doba, co jsem chodil s Vencou na školu, avšak vídám se s ním do dnes. Jsem jen skromný spisovatel, co žije sám v opuštěném bytě. Venca to dotáhl do politiky a rozhoduje o budoucnosti našeho státu. Boha jsem už dávno zavrhl. Ale občas si říkám, že ten chlapík nahoře má celkem dobrej smysl pro humor.

PS: Welcome to the Czech Republic.