Bílá smrt- 33. Kapitola

Les zpíval. Větřík se proháněl korunami jehličnatých stromů a lehce šelestil. Vysoko na větvích sedící sovy houkaly své noční ukolébavky, které se s ozvěnou nesly lesem. Někde ve tmě hučel potůček doprovázený koncertem žab. Na nebi svítil srpek měsíce a kolem něj na temný les mrkalo tisíce světýlek. Vzduch byl vlhký, prosycen vůni jehličí a lesní půdy. Ale bylo v něm i něco varovného. Něco, co dokázala vycítit pouze Ioli. Jen ona znala pravdu toho na pohled mírumilovného lesa. Jen ona ji viděla. Ostatní se mlčky orientovali podle jejích kroků a pokynů. Neviděli. Nevěděli. Netušili.
Mírumilovný les zahalen do pláště noci, skrýval spousty nástrah v podobě skal, bažin a strmých srázů. Záleželo na každém kroku, na každé volbě cesty. Ten na pohled mírumilovný les si přál jejich smrt. Chtěl je pohřbít mezi spadaným jehličím a nikdy nevydat světu. Les však nepočítal s tím, že si lidé přivedou Peregrimuse jehož zrak v noci je stejně skvělý jako ve dne.
„Do prdele! Jestli tady kvůli tobě zhebnu, vrátím se a vyškrábu ti oči!”křikl někdo zezadu.
„Říkala jsem, ať zvedáte nohy.”zavrčela Ioli.
Zaslechla tiché chichotání ostatních členů.
Opět se soustředila na svou práci. Dovést je celistvé k cíli. Oni jí věřili. Jí. A ona se rozhodla nezklamat. Udělá vše pro to, aby tahle mise uspěla. Aby ochránila svou novou rodinu.
„Jak daleko to ještě je?”ozvala se Sára.
Ioli mrkla do mapy. Erikovi dalo chvíli zabrat, než jí naučil číst v čarách a barvách, ale nakonec se to podařilo.
„Ještě kousek. Asi tak necelá hodina cesty.”
Pár lidí si něco zabrblalo pod vousy, ale zdrželi se hlasitých projevů.
Šli tiše. Pod nohama jim praskali větvičky a malé keříky. Všichni byli nervózní. Ioli to cítila. Slyšela zrychlený tlukot srdcí svých společníků. Cítila jejich pot.
Všichni si moc dobře uvědomovali, že pokud neuspějí, zemřou.


„Hlavně buďte nenápadní. Nikdo nás nesmí zahlédnout. Pokud se něco pohnojí, rozdělte se a utečte. Musí nás přežít, co nejvíce. Jasný?”
„Ano.”
„Fajn.”
Pomalu se vynořili ze stínu lesa a přesunuli se do hrobového ticha města. Svítilo zde jen pár pouličních lamp, z dálky se ozýval osamělý štěkot psa, někde vrzaly dveře rozkývané větříkem. Na ulicích nebylo živáčka. V rozbitých, zašedlých budovách byla tma a Ioli pochybovala, že v tomto městě vůbec někdo žije. Ale z pochyb jí vytrhl Erik, který ji řekl, že města v noci jsou prázdná a vylidněná, kdo se pokusí vyjít ven, bude zabit jako zrádce. A i v dnešním zničeném světě, si lidé váží svého života a pověsti.
Pomalu se sunuli skrytí ve stínech. Ioli byla stále víc nervóznější. Uši měla sklopené až k hlavě, ocasem kmitala ze strany na stranu a kousala si spodní ret, ze kterého ji po chvíli začala vytékat krev s kovovou chutí. Jakmile vyšli z lesa, Erik převzal velení a Ioli se teď přikrčeně plížila uprostřed skupinky.
Mohla utéct. Mohla se zbavit pout s lidmi, kterých se tak bála. Ale něco jí v tom bránilo. Možná to, že v těchto lidech chce najít svou rodinu. Možná to, že tito lidé ji věřili i přesto, co je zač. Možná proto, že Erik do ní klad velké naděje a ona ho nechtěla zklamat. Ne. Nechce utéct. Už nechce utíkat. Celý život utíkala od pravdy, ale teď se nevzdá. Už není tou malou holčičkou, která naivně věřila v lásku lidí okolo sebe. Teď je z ní Ioli, která ví, že důvěru a lásku si musí vybojovat tvrdým a krutým bojem, který možná nikdy neskončí, ale také ho nikdy neprohraje.
Několikrát po sobě se zhluboka nadechla, aby zklidnila splašený dech.
Zastavili.
Byli na místě.
„Já, Ioli, Sára a Daniel jdeme omrknout sklad. Vy tu počkejte. Do té doby uďte zticha.”řekl potichu Erik. Skupina se stáhla do stínu a čtyři vyvolení vykročili směr skladiště.
Skladiště byla budova ve tvaru kostky s obrovskými kovovými dveřmi, u nichž stáli dva muži se zbraněmi v rukách. Osvětlení bylo chabé, ale poskytovalo, alespoň trochu světla a na prohlédnutí si budovy a okolí.
„Ioli? Běž se seznámit támhle s chlapíkama.”ukázal Erik na strážce u dveří.
Ioli přikývla a po tváři se jí rozšířil temný úsměv, při představě krvácejícího člověka.
Přikrčila se ještě více, než byla, bez jediného zvuku vyběhla ke skladišti. Kličkovala ulicí a vyhýbala se světlým místům. Byla tichá. Byla lovec.
Vytáhla z opasku nůž a pevně ho sevřela v bledých dlaních. Zezadu se připlížila k muži. Netušil o ní. To, že je za ním poznal až ve chvíli, kdy mu nůž provrtala krkem v místě, kde jí mícha. Na Ioliin obličej dopadla sprška teplé krve. Muž se zřítil k zemi. Druhý hlídač na ní skočil, ale ona už byla připravená. Ladnou otočkou se mu dostala za záda, kde se spokojeně usmála před tím, než mu jedním seknutím rozdělila záda na dvě části. Slyšela křupnout několik žeber. Pak se muž s chrčením poddal gravitaci.
Ioli s úsměvem zamávala na ostatní a ti zamávali zbytku týmu. Když se všichni přesunuli ke skladišti, snažili se nezírat na zakrvácenou usmívající se Ioli, která jednomu muži zrovna uřezávala ruku a strkala si ji k ústům.
„Ioli? Nemůžeš si hrát, až to tu dokončíme?”zeptal se Erik, který si všiml zděšených pohledů ostatních. Ioli k němu otočila tvář se vzpurným výrazem. Hodila mu uřezanou krvácející ruku s trčícím ramenním kloubem pod nohy, aby se mohl podívat na její veledílo. Sára polkla zvratky a odvrátila zrak.
Ioli se sice pomalu stávala civilizovanou bytostí, ale staré zvyky se těžko potlačují a ona svoji nenávist k lidem stále chová. A její krvežíznivé já moc nepomáhá tomu, aby se vyvarovala krvavých rituálů…
„Christiane. Rolande. Je řada na vás. Dostaňte nás dovnitř.”ukázal Erik na dveře.
Kluci se smáli. Vytasili kufřík s nářadíčkem a už se vrtali v elektronické krabičce u dveří. O pár minut později Erik rozrazil kovové dveře a oni vstoupili do úplné černoty.
Chvíli trvalo, než našli vypínač, ale podařilo se. Před nimi se rozprostřela velká místnost s bednami, krabicemi, pytli a sudy. Bylo tu toho tolik, že Ioli přestávala věřit tomu, že se lidé mají špatně.
„Zkurvení zloději. Tímhle by mohli nakrmit polovinu města a oni to schovávají pro sebe.”zanadával někdo.
Procházeli úzkými uličkami a jen valili oči na množství jídla a zbraní.
Náhle uslyšeli motor auta. Všichni ztuhli.
„Sakra.”sykl někdo.
Všichni se vrhli ke vchodu připraveni k útoku. Těsně u vchodu zastavilo auto, které je oslepilo svými reflektory.
Ioli se přikrčila a rukou si zastínila oči. Byla připravena skočit, když z auta vystoupil Erik.
„No, konec zahálení! Rychle nakládat!”rozkázal překvapené skupince.
„Kdes to čórl?!”
„Říkal jsem přece, že nazpátek pojedeme. Tak makat!”