Bílá smrt-32.Kapitola

Bylo vybráno dvanáct lidí.
Erik, vůdce skupiny. Ioli, kvůli jejím zbystřeným smyslům a taky jako zbraň. Christian a Roland, díky znalostem ohledně elektriky a bezpečnostních zařízení. Sára, Filip a Marion, jako střelci. Naty, Jackob, Daniel a Lukáš, jako silný doprovod se skvělými znalostmi bojového umění. A Jack s Milanem, jako profesionální zlodějové.
Těchto dvanáct vyvolených mělo dnes večer přejít přes prakticky neproniknutelný les a přinést Ochráncům spásu. Jestli neuspějí, je konec.
„Uklidněte se, parchanti! Tady je plán, tak poslouchejte!”zařval Erik na skupinku před sebou.
Všichni se k němu otočili a mlčky vyčkávali.
„Fajn. Já, Sára, Christian, Roland, Jack, Milan, Naty a Daniel půjdeme spolu. Před námi půjdou Filip a Daniel, jako průzkumná četa. A vzadu půjde Marion, ty budeš střílet v případě napadení. Zkrátka budeš nám krýt záda. Ioli půjde před námi všemi a ukáže nám cestu. Jako jediná dokáže vidět po tmě. Za žádnou cenu se nesmíme rozdělit. Naším úkolem je ukrást jídlo a zbraně. Je to všem jasný?!”
„A jak to máme dopravit zpět? Neutáhneme tolik jídla, aby to uživilo všechny Ochránce.”ozval se jeden z obrovských chlapů postávající vedle Ioli.
Erik se usmál. „ Seženem si odvoz.”
„Co?! A jak se chceš autem dostat přes les?”
„Nepojedeme přes les. Hezky pohodlně po silnici.”
Všichni zůstali na Erika civět s otevřenou pusou.
„Bože, vážně musím všechno vysvětlovat? Ukrademe auto Počátku, svoje auta asi zadržovat nebudou, ne?”
Nikdo nepromluvil.
„Fajn. Za pět hodin tady nástup. Kdo se opozdí…… setká se s mojí pěstí. Buďte připraveni. Je to jasný?!”
„Ano!”
„Rozchod.”
Všichni opustili místnost. Všichni až na Erika a Ioli.
„Co na mě tak koukáš?”
„Ty se nebojíš?”zeptala se tiše Ioli.
Erik zasunul papíry, které měl rozložené na stole, do desek a obrátil se k Ioli.
„Měl bych se bát?”
„Nevím. Asi jo. Je to nebezpečné.”
„Když neuspějeme, zemřeme. Teď tady není místo pro strach a pochybnosti. To platí i pro tebe. Pokud budeš mít strach, selžeme.”
Sklopila zrak ke svým dlaním.
„Hele, já ještě musím něco zařídit. Hlavně si odpočiň, jasný? Uvidíme se později.”řekl a vyšel z místnosti.
Bojím se?
Ty se bojíš? Ty?! Zrůda, která zabíjí? Počkej….. já zapomněla. Ty ses změnila, co? Ty se teď kamarádíčkuješ s lidmi.
Ioli se posadila na dřevěnou nepohodlnou židli. Mlčky hleděla před sebe.
Vždy jsem se bála. Tmy… Ale teď je to jiný…
Po chvíli koukání do prázdna se zvedla a zamířila do jídelny.
Nezapomeň, nikdy nesmažeš svou minulost.
Trhla sebou.

„Ioli? Co to, sakra, děláš?’zeptal se Erik, když vešel do pokoje.
Ioli cosi zahuhlala a dál vysela hlavou dolů.
Na stropě bylo připevněno lano za oba konce a Ioli se na něm houpala. Teda spíše visela. Erik marně přemýšlel, kde se jí podařilo získat lano a jak ho přimontovala ke stropu. Dal si to na svůj seznam nepochopitelných věcí u Peregrimuse.
Přešel ke své skříni a chtěl dělat, jakože nic. Ale zrak mu pořád ujížděl k visící Ioli, která se prapodivně usmívala.
Nakonec si stoupl před ni a založil ruce na hrudi. S tázavým výrazem čekal na vysvětlení.
Ioli se vyhoupla a pohodlně se usadila na provaze.
„Sára říkala, že se mám na věci dívat z jiného úhlu.”
„Prosím?”
„No, trošku jsme si povídali a ona řekla, že bych si měla pár věcí vyjasnit, když jsem se zeptala, jak řekla, ať se na to kouknu z jiného pohledu. Tak se na to koukám z jiného pohledu. Ale krom bolesti hlavy se nic nezměnilo…”vychrlila.
Erik se plácl do čela.
„Ioli, ty jsi tak pitomá.”zasmál se.
„Hej!”
„To, že se na to máš kouknout z jiného pohledu neznamená, že se tu máš oběsit. Ona spíš myslela, aby ses nad tím zamyslela a hledala i jiné důvody, nebo řešení. Chápeš?”
„Ne.”
„Pf. Prostě slez dolů.”
„Ale mně se tu líbí.”
„Tak to je fajn. Ale já se v noci netoužím oběsit, až půjdu na záchod. A chystej se, za chvíli vyrážíme.”
Ioli si odfrkla, ale poslušně slezla. Oblékla se do své černé uniformy, svázala si vlasy do vysokého culíku, nazula boty a spolu s Erikem vyrazila z pokoje.
Na chodbách bylo plno lidí, jelikož byl čas večeře. Mnoho z nich se u nich zastavilo a popřálo jim hodně štěstí. Našlo se i pár takových, kteří se na Ioli nekoukali jako na zrůdu.
„Spoléháme na vás!”křikl někdo z hloučku.
„Hodně štěstí.”
„Schovám vám večeři.”
Ioli, vyděšená z davu lidí, se tiskla k Erikovi, který si úspěšně razil cestu vpřed.
Po několik minutách se konečně dostali k místnosti, kde na ně čekal zbytek týmu. Ti se zrovna smáli nějakému vtipu, ale jak mile spatřili svého vůdce, umlkli.
„Připraveni?”
„Jasan!”
Erik zabloudil pohledem k Ioli, který mlčela a zabodávala pohled do země.
„Ioli?”
„Připravená.”pípla.
„Fajn. Předem vás upozorňuji, jestli misi zvoráte, budu vás strašit i po smrti.”ukázal na všechny prstem Erik.
Všichni se pousmáli.
„Tak jdeme.”
Tým, který měl přinést Ochráncům spásu, vyrazil z místnosti přímo ke vchodu. Ke vchodu, po kterém Ioli toužila. Ke vchodu, který ji zavede do světa lidí.
„Ioli?”
Prudce se otočila, když jí Erik položil dlaň na rameno.
„Na co ses Sáry ptala?”
Dlouho hleděla do jeho šedivých očí. Váhala.
„Ptala jsem se: proč se bojím?”řekla nakonec sotva slyšitelně.
Stiskl jí rameno.
„Nemusíš se bát… Já tě neopustím.”usmál se na ni. Skutečně a vřele.
Ioli vyvalila oči, ale než stihla cokoli říct, obešel jí a vydal se za ostatními.
„Jo, ještě něco. Prosím neutíkej.”prohodil.
Ioli zkameněle stála na chodbě.
Já tě neopustím…
Eriku… Proč říkáš takové věci? Když mě teď zradíš, umřu. Bude to bolet mnohem více, než kdykoli před tím. Protože ty…jsi můj přítel.
„Blázne.”zašeptala a vydala se směr východ.