Poslední a zároveň nejšílenější možnost

Venku se dalo do deště. Nálet kapek proti okenici, zamlžil výhled na další pochmurný a podzimní den. Výhled na holé stromy, od nichž se, do dáli, táhla klikatá cestička z rozbitých prken a neplodné půdy. Co ovšem nebylo možno zahlédnout ani při přívětivém počasí, bylo to, že cesta ve skutečnosti končí až uprostřed místního rybníku. Poslední prkno cestičky se skutečně nacházelo až v úplném středu hlubokého rybníku. Dál nevede. A už vůbec ne na druhou stranu rybníku, kde popravdě nikdo nikdy nedošel. Rybník byl totiž natolik široký, že nebylo možno spatřit, co se za ním skrývá. Toho deštivého dne se rybník zas o něco rozšířil. Déšť byl vytrvalý a krutý. Hladina vody stoupala a zvěř z blízkého lesa byla na útěku. Toho pochmurného dne mnoho veverek, zajíců i vysoké, položilo život v nelítostném souboji s přírodou. Voda odváděla svou vražednou práci vskutku pečlivě. Svou práci na topení zvěře a stromů odváděl i vítr. Silný vítr, který tvořil stále větší vlny a …
… staroch Digm seděl v kuchyni při světle plamínku svíce.
Zůstal sám. Zemřela mu žena. A on hleděl do zdi s nepřítomným výrazem. Z jeho pohledu nebylo vůbec patrné jak na tom je. Oči měl jak dvě černá zrcadla v nichž se odrážel plamínek ze stále se zmenšující svíce. Měl dům jen pro sebe a nebyl za to rád.
Náhle lusknul prsty a jeho tvář protnul radostný úšklebek.
„Už to mám! “ zvolal, zatímco vyskočil ze židle. Spěchal do předsíně, kde se rychle obul do vycházkové obuvi neonově zelené barvy. Byly to polobotky z kůže. Samozřejmě vyrobeny a nabarveny na zakázku. Přes ramena si přehodil černou bundu s šedou kapucí. Nadechnul se a pod nos si zamumlal: „Je to ta poslední a zároveň nejšílenější možnost. “
Vyběhnul ven. Deštěm běžel jako mladík. Přesto, že mu bylo dávno přes sedmdesát. Z dohledu se ztratil během pár desítek vteřin. Na své mokré tváři měl veselý úsměv. Zastavil se až u okraje šířící se vody z rybníku. Voda mu šplouchala na jeho nové kalhoty. Příroda se zbláznila a s ní i tvorové žijící v blízkosti centra toho všeho ničivého šílenství. Důkazem byl koneckonců sám Digm. Sundal si totiž bundu a bez zaváhání skočil do vody šipku. Plaval jak za starých časů při plaveckých závodech. Nořil se do hloubky a přitom se držel jediného cíle. Posledního prkna cestičky. Digm ten den podal vskutku obdivuhodný výkon. Už jen kvůli tomu jak dlouho vydržel s dechem. Brzo dosáhl svého cíle. Poslední prkno se nacházelo blízko černého balvanu, pod kterým byly dvě prohlubně. Digm dlouze nepřemýšlel. Zarazil špičky polobotek do prohlubní a zavřel oči. Uklidnil se. Vyhnal z hlavy strach ze smrti a vzpomínal na časy, kdy poprvé poznal svou ženu. Byly oba mladí a on se do ní zamiloval. Byla krásná a vtipná. Jiná než ostatní holky ze třídy. Nedbala tolik na make up s tím, že si musela uvědomovat, co jí příroda nadělila. Nebavila se s nikým ze třídy krom Digma. Jak se později dozvěděl, a snad mu to mohlo dojít dřív, i ona ho tajně milovala. Dlouho spolu chodili ven jako “ kamarádi “, ale oba chtěli něco víc. Jednoho dne dostala odvahu a políbila ho. Digm se nebránil a použil všechny triky co ho naučili články z holčičích stránek na internetu. Plakala štěstím a on se slzám také neubránil. Bylo mu 20 a jí 19. Tady začala ta šťastná část jejich životů.
Docházel mu kyslík a do úst se mu dostávala voda. Nebránil se i když pociťoval bolest na plicích. Neházel sebou i když mu smrt klepala na rameno.
Utopil se celkem klidný.
Stalo se to, čeho se bál. Nic.
Tma a nic. Ale na druhou stranu si Digm stále uvědomoval, že je a nic se s ním neděje. Nevěděl sice kde je a s těží si vzpomínal proč je, ale věděl, že chce jít za svou ženou. Dal si dlaň před tvář a snažil se na ní ve tmě zaostřit. Nepodařilo se a tak se rozhodl kousnout do prstu. Strčil ho tam kde by měly být ústa. Skousnul, ale necítil nic. Jakoby to udělal, ale zároveň neudělal. Měl pocit, že leží. To ho vedlo k myšlence, že byl zachráněn, přičemž oslepnul a přišel o ruce. Náhle ho však něco štíplo do jeho pozadí. Než stihnul reagovat něco jim škublo a on letěl prostorem za silným zeleným světlem. A pak stál před ní. Před svou ženou. Usmívala se na něj. Bylo jí 19 a měla své zuby.
„Mám jednu potřebu a nehodlám jí v sobě dusit. “řekla a políbila ho. Bylo to jako by ho líbala poprvé. Což byla pravda, vzhledem k tomu, že se jednalo přesně o ten den kdy ho poprvé políbila. Digmovi bylo 20 a tak zase zapojil své nejlepší dovednosti.
„Chyběla si mi. Musel jsem… Nevěřím, že… Že to vyšlo. “blekotal na ní a ona se slzami v očích rozesmála. Nevěděla vůbec o čem to mluví, ale milovala jeho ztřeštěný smysl pro humor. Teď i on začal plakat. „A víš co? Cesta v rybníku funguje, jak se říká. “ Jen to řekl, začala se smát ještě víc. Snad kvůli tomu aby upustila trochu toho napětí z toho co právě udělala. Chytl jí za ruku. Ona jeho řeči brala jako vtip, ale jen Digm věděl, že cesta v rybníce funguje. Že poslední prkno opravdu plní i ty nejšílenější představy a přání.