Prodavač - oběť číslo 2 -

II.
Každý ze slušnosti na sobě černou má,
neboť se smutný zvuk zvonů očekává.
Dnes starý Frňák pohřben bude tiše.
Zvoní zvon, čas zavřít chýše.

Bim… Bam… Klepot bot.
Bim… Bam… ulicí jde s rakví pochod.
Nikdo neronil slzy,
doufali, že budou doma brzy.

Proč v sobě odporu dusí?
Když se jim osoba v rakvi hnusí?
Popravdě nikdo by to nepřiznal.
Raději mlčí dál.

V kostele, po obřadu, všechny oči míří ke zpovědnici.
Kdo ví, třeba vrah zpovědí odlehčí si.
Kostel ovšem opustili všichni ve spěchu.
Zdá se, že otec neměl nic k poslechu.

Snad bylo to Frňákovo přání,
aby kolem rakve na jeho pohřbu hořel oheň, jež lidem k pohledu brání .
I tak se už k rakvi neměl kdo jít,
Frňák mohl sám v ohni do pekla odejít.

Stejného dne v noci,
postava hlasitě do kanálu zvrací.
Zvrací v proudu,
jež myjí větví hroudu.

Najednou i krev stéká do kanálu,
už není života v těle na chodníku.
Ráno našli jej ležet u jednoho podniku.
Ani tělo se nedalo říkat, tomu zbylému málu.

V krvi prodavač tam byl.
Jeden malý kluk jej objevil.
To dítě už snad nikdy neusne.
To co viděl je tak hnusné.

Byl to prodavač jídla,
drogerie i oblečení, zkrátka vše od jablek po mýdla.
Tohoto člověka měl každý rád.
Měl ženu a děti, jež plánoval v dobré lidi vychovat.

Hlouček lidí se na místě činu sešel.
„Kdo to tu proboha zase zemřel? “
„Proboha. Je to prodavač náš milý! “
Policisté hlouček spěšně rozpustili.

Nálada je tentokrát mnohem pochmurnější.
Tentokrát je smutný celý lid zdejší.
Frňák zlý člověk byl,
ovšem prodavač vždy vlídným slovem potěšil.

Děti ženy doma se ptají:
„Kdy se táta vrátí? “
Matka pláč krotí.
„Teď už se o něj andělé postarají. “

Děti pláčou a matka ví, že jsou to časy zlé.
Dětem nesděluje podrobnosti, pro smutek zbytečné.
Samá ví, jak dopadl její manžel.
Jak tam ležel.

Kéž by vrah byl stejně mučen a zabit.
Vdova je rozhodnuta jej najít.
Chce pomstu a klid pro své děti.
Chce městu odlehčit od dalších možné oběti.

Policie si zřejmě z vražd nic nedělá.
Ignorace. To jest činnost jejich jediná.
Již dva mrtví jsou,
což tupé mozky policejní ignorujou.

Policejní svět plný lenosti jest.
O těchto ignorantech koluje po okolí zvěst.
Práce jim nic neříká,
dělají to jen, aby doma nacpali mincemi vepříka.

Vražda je pranic nerozruší,
hlavně, že mají v bezpečí svou duši.
Roste mezi lidmi zločinnost,
a policie to má za pitomost.

„Zdravím smutná vdovo. Upřímnou soustrast,
chtěl bych vám jen ze slušnosti rukou potřást. “
Na prahu stojí policista, jež nemá cit.
vdova je nucená zachovat klid.

„Dobrý den, strážníku. Ale co to říkám… Kéž by den dobrý byl.
Vlastně tomu tak celkem bylo. Než jste se tu objevil. “
„Paninko jen klid.
Já vás přišel dobrou zprávou potěšit. “

„Ale copak? Přidáno snad dostanete?
Ovšem to, můj milý, není dobrá zpráv přece.
Totiž za vaší ignorantskou práci byste měli,
dostat jako malé děti po prdeli. “

„O tom řeč vskutku nebude. To by bylo marné.
Chtěl jsem vám jen to, že už stopu máme.
Už na krk vrahovi z dáli dýcháme,
naše pátrání již nezdá se tak marné. “

Policista stojí tiše a poté polkne.
„Víte. Asi to zas nebude tak horké,
jak nad tím tak přemýšlím.
Máme jen otisky, většinu si domýšlím. “

„Tak co sem lezeš, lháři? “
„Chtěl jsem vás potěšit. Velmi mně to mrzí. “
„Táhni už ty lháři. “
„Oh. Jak mně to teď tíží. “ lež to ryzí.