Krušné chvíle bez netu

Teprve až v okamžiku
bez přístupu k internetu
zjistí člověk svoji bezmoc
vůči okolnímu světu.

Tři hodiny před deathlinem
když mám všechno rozděláno,
spadne net a nechce fachčit
kdo ví, jestli půjde ráno.

Ráno už je ale pozdě,
v hlavě nepříjemný pocit,
učitel chce mít mou práci
nejpozději do půlnoci.

Času nezbývá mi mnoho,
vymýšlím hned akci možnou,
bez funkčního internetu
pošlu mu to leda poštou.

Bez velkého nervování,
bez zbytečného humbuku,
balím noťas, myš i flešku
bleskově, rychlostí zvuku.

Vytáčím číslo pizzerky,
ptám se, zda wifinu mají,
po odpovědi hned prosím,
ať mi rovnou stůl chystají.

Do auta sedám, startuju,
jedna, za dva, za tři hned,
napadá mne co když mi tam
zavírají už v deset?

Opatrně avšak rychle
přijíždím do svého cíle,
do zavíračky mi možná
zbývá středně velká chvíle.

„Máme až do jedenácti“,
odpovídá mi číšnice,
na celičkém světě širém
nemohu teďka chtít více.

Čaj si spěšně objednávám,
rychle ptám se na heslo
mé pracovní odhodlání
překvapivě nekleslo.

Práci jakžtakž dokončuji
v celkem dobrém čase,
po úspěšném odeslání
oddychnu si jako prase.

Balím, platím, jedu zpátky
dobře dopadlo to dnes,
nemusím však míti často
takto koncentrovaný stres.