Dobrý život

Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš.

Dobře, znova, ale teď už vážně. Ne, život je spíš loterie, nikdy nevíš, co si vytáhneš. Stejně jako třeba u maturity – existují lidi, co to štěstí mají, no a pak jsem tu já. Ale abychom si zas rozuměli, když se na to zpětně podívám, nebylo to zas tak špatný. Někdy jsem si připadal jako v tragédii, ale s odstupem času… jo, měl jsem dobrý život.

Musíte mi ale odpustit, nikdy jsem nebylo dobrý vypravěč spíš jen podprůměrný snílek. No, s čím asi tak začít? Možná takhle: Narodil jsem se jako první a – jak mi bylo vždy připomínaný – jediný dítě, ale pro mou věčnou smůlu, jako druhý vnuk, měl jsem ještě sestřenku… Možná to nebudete chápat, takže jednoduše; u nás v rodině, kdo je první může všechno, ostatní jen existují. Divný. Přijde vám to hnusný? Kupodivu, nikdy mě to nějak zvlášť nežralo. Rodiče mi to v dětství vynahradili a mou věčně protivnou babču jsem poslouchal, jen když se to hodilo a děda? Ten si nás nevšímal, nikdy jsem jej nepochopil…

Mý rodiče pocházeli oba z tak trochu jiných „světů“. Táta byl Polák – nikdy jsem jeho rodinu nepoznal a vlastně ani nevím proč, a máma Češka. Doteď jsem nepochopil, proč nechtěli, ať mluvím polsky. Ale dost těch blbostí. Bydleli jsme v domě spolu s máminými rodiči a já vyrůstal na tý horší straně Olzy, tý český. Myslím tím, projížděli jste někdy Českým Těšínem? Upřímně? Je to díra, za to polská strana, ta vždy jen vzkvétala – jednou z mnoha útěch mi v tomhle byl můj úžasný výhled na tu lepší část. Často v noci jsem se vyplížil přes okno na balkon a díval se ta zářivá světla velkoměsta jednoduše proto, že na obloze je vidět nebylo, a pak vymýšlel všemožný blbosti, jak se vykroutit z trestu, když mě chytli. Tahle vlastnost mi vlastně zůstala až do dneška. No, co, některý věci se nemění…

Jako malej harant jsem měl celkem hodně kamarádů, ale přátel těch zas tak moc nebylo. Měli jsme takovou partu, bylo nás pět a všichni jsme bydleli na jedné ulici. Problém byl ale v tom, že jsme se hádali snad ještě víc než holky, ne vážně, na ničem jsme se nedohodli. Pamatuju si, jak jsme si jednou házeli šutrem, a já trefil okno, nikdy nikdo nezjistili, kdo z nás to udělal. V takových chvílích jsme drželi spolu líp něž manželství ortodoxních křesťanů na veřejnosti. Někdy mi vážně chybí… Ztropili jsme spolu spoustu hovadin.

Když jsem pak začal chodit na základku, nevídali jsme se už tak často a já poznal i jiný lidi. Ještě pořád jsem nepřišel na to, jestli mi to spíš nebylo na škodu, ale co, stalo se.

Vážně. Bojím se, že se budu znít jako ohraná deska, ale jsem ochotný to riziko podstoupit – škola je peklo. To jsem pochopil hned první den, co mě tam odvlekli a zavřeli mezi tu bandu pošuků. První hodina výtvarky byla nezapomenutelná. Učitelka musela na chvíli odejít a tak nás nechala bez dozoru. Nějaký kluk, co seděl vedle mě, nepamatuji si jméno, se z ničeho nic začal děsně smát a pak si zarazil voskovku do nosu. Bylo to vážně nechutný. Spustila se mu krev a všechno bylo rudý, on, lavice a dokonce i já – a tak jsem musel dát sbohem svému milovanému tričku s pikachu. Toho kluka pak přeložili na školu pro mentálně zaostalý děcka a já zůstal sedět sám. Vlastně mi to celkem vyhovovalo.

Chodil jsem tam pět let a za tu dobu jsem nebyl schopný se zařadit. Raději jsem přestávku trávil čtením komiksů, nebo učením než pomlouváním a šikanou jako ostatní. Problém byl ale v tom, že jedním z těch jejich terčů jsem byl i já. Učitelky to přecházely bez povšimnutí a stejně tak mí rodiče. Nesnášel jsem to tam. Chtěl jsem pryč.

Vždycky jsem si přál psa. Byl to můj sen, asi jako každého dítěte, jenže u mě to bylo s tím rozdílem, že jsem ho vážně na deváté narozeniny od rodičů dostal. Byla to taková malá potvora bez rasy, prostě a jednoduše tulák. Hned první den už se mnou spal v posteli. Začal jsem mu říkat Haryk a vážně jsem ho miloval – jediná živá duše, která mi rozuměla a snad mě i neodsoudila. Když mi bylo deset, rodiče se vytasili s těžkým kalibrem – jelo se k moři do Chorvatska, dovolenkářské velmoci Čechů! Vůbec jsem se tam netěšil, za jediný světlý bod toho nudného cestování jsem považoval to, že jsem si Haryka mohl vzít sebou. Asi to tehdy byla chyba, hned druhý den mi utekl. Našel jsem jej na kraji silnice. Měl zlomený vaz a já zlomený srdce. Není zvláštní, že smrt pochopíme až tehdy, kdy nám vezme naše milované? Další den jsme jeli domů a já dostal nového psa, ale to už nebyl on, i když se jmenoval stejně…

Tou dobou mý rodiče koupili pozemek v horách, že prý budeme stavět chalupu, možná tam i budeme bydlet, takhle to říkali… Jenže můj děda z otcovy strany onemocněl a tak se táta od nás odstěhoval na nějakou dobu za svou rodinou. A ne, i kdybyste mi hrozili zastřelením, vážně nevím, kde tehdy byl. Nevěděl to nikdo, prostě a jednoduše bydlel u své rodiny a k nám zajel jednou do týdne, když se vracel z práce, jen proto, aby se neřeklo, že se o mě dostatečně nestará.

Sám tomu teď nemůžu uvěřit, ale je to mu tak, rozhodl jsem se jít na gympl. Bylo to, když jsem poprvé, a ne naposled, dostal ve třídě nakládačku. Před tím mi brali jen věci, postrkovali mě a nadávali mi a já je ignoroval. Matka z mého rozhodnutí byla hotová, že prý bude mít synáčka vysokoškoláka. Otec se nijak nevyjadřoval a já to neřešil. Tehdy si ani jeden nevšiml těch modřin, anebo všimli, jen jim to bylo jedno. Možná to tak bylo lepší. Dali mi volnou ruku a já se učil.

Byl jsem čtrnáctý. Máma byla pyšná, otec se neozval už asi měsíc. Tohle jsou první věci hned po zkouškách, co se mi vybaví. Dostal jsem svůj první počítač a mohl jsem začít objevovat tajemství pro mě doposud nepoznaného netu. Cítil jsem se tehdy skvěle, byl jsem jako Kryštof Kolumbus, poznal jsem to, co znaly už miliony lidí přede mnou. Dokonce i ve škole mi už dali pokoj, dokud se jednoho dne ta odporná ropucha, který jsme říkali paní učitelka, nezeptala, jestli jsem byl přijat. V tu chvíli by mě ani za nic nenapadlo, že si kupuju zpáteční jízdenku do pekla, a kdyby jenom to. Byl jsem tak slabý, že mě mlátily i holky, chtěl jsem umřít, ale neměl jsem odvahu. Málo kdo si dokáže představit jaké to je – zažívat peklo na zemi, ale nic netrvá věčně, jak už jsem tehdy věděl.

Prázdniny zaklepaly na dveře a s nimi i táta. Trvalo to hodně dlouho a ten řev se nedal přeslechnout, ale nakonec ho máma vzala na milost, jak se pak ukázalo, děda prý umřel. Bylo mi to jedno, každý den jsem seděl zavřený v pokoji, rolety stažené a čuměl na nějaké anime, které si už vůbec nepamatuju. Doma to bylo to k zbláznění. Vylezl jsem asi po měsíci, to už se nehádali a táta vytáhl z toho divného kufříku, co si přines se sebou, plány na barák. Doteď vlastně nevím, kde na to ty prachy sehnal, a když nám řekl, že má prachy i na realizaci, máma se mohla zbláznit štěstím. Že prý konečně vypadneme z téhle díry a budeme žít jako lidé, nikdo nám nebude stát za zadkem a komandovat nás. Celkem vzato, bylo mi to jedno. Otravná babča a nevyzpytatelný děda? – v tu chvíli mi byli bližší než rodiče, co se začali zajímat ještě míň.

Jestli jste si mysleli, že můj první den na nové škole byl perfektní, šeredně jste se spletli. Seděl jsem sám, nikoho jsem tam neznal a náš třídní byl jednoduše děsivý. Ještě nikdy jsem nepotkal někoho, kdo by měl tolik vrásek, když se usmál, vypadal jako Joker. Asi po týdnu jsem si našel prvního kámoše. Byl celkem fajn, dost jsme si rozuměli – stejný zájmy, podobný osud… Sedl jsem si k němu a vlastně, když se nad tím tak zamyslím, seděl jsem s ním celých těch dlouhých osm let, i když se pak naše cesty rozešly a on skončil jako feťák, ale to předbíhám.

Když jsem byl asi v prváku, mý rodiče začali stavět ten svůj vysněný hrad. Zajímalo mě to stejně jako já je. Domů jsem chodil s čím dál tím menší chutí a jak nejpozději jsem mohl. Nestál jsem o jejich společnost a jim to vyhovovalo. Přes svého souseda v lavici jsem poznal partu super lidí, aspoň jsem si to tehdy myslel. Každý se jednou musíme naučit lítat, jenže v mým případě to bylo spíš padat, a to doslova. Dělalo to celkem padesát štychů a tři týdny v nemocnici. Rodiče se tam ukázali jen jednou, měli moc práce. Nic mi na to tehdy neřekli, snad si jen mysleli, že to byla hloupá nehoda. A já se poučil, drogy jen v přízemí, nebo v prvním patře…

Ale jestli si myslíte, že jsem spadl do závislosti, mýlíte se. Jako většina věcí – fotografování, psaní, kytara, i tohle mě brzy omrzelo. Nekonečné stavy euforie mě začaly nudit a taky popravdě jsem byl moc líný shánět prachy a vlastně jsem si s těmi idioty neměl co říct, jediný, co nás spojovalo, bylo to svinstvo. A tak jsem se trhl, začal jsem zas poctivě chodit do školy a učit se, jo, před tím jsem na to celkem sral.

Když jsem byl v druháku, rodiče dostavěli to své veledílo a mě odmítli dál finančně podporovat. Jenže já potřeboval prachy, tak jsem si našel brigádu a vlastně celkově jsem si ujasnil, čeho chci v životě dosáhnout – maturita, vysoká, dobrá práce, rodina… Chtěl jsem studovat japonštinu. Vždycky mě to tak nějak táhlo více k východu než západu, zvláštní co?

Den před mými narozeninami moje sestřenka – první, milovaná a rozmazlovaná vnoučka – umřela. Měla akutní leukémii a já byl tehdy „povýšen“ na miláčka prarodičů. Věřte tomu nebo ne, rozuměl jsem si s nimi nejlépe z celé té mé povedené rodinky.

Pamatuju si svoje osmnácté Vánoce, jako by to bylo včera. To už jsme bydleli na horách a rodiče mě vykopli den před Božím hodem, že prý feťáka živit nebudou, byla to jen směšná výmluva jak se mě zbavit a tak jsem se vrátil domů k babči a dědovi. Ještě ten rok na mě přepsali barák, bylo to těsně před tím, než oba umřeli při autonehodě a já zůstal zase sám, a jestli mi chcete odporovat, že jsem měl ještě toho psa, tak vás musím vyvést z omylu. Když jsem ležel v té nemocnici a ti felčaři nade mnou vynášeli rozsudek smrti, rodiče ho nechali utratit, protože si prý mysleli, že už konečně chcípnu. Vážně, tohle mi ten den před tím, než mě vykopli, táta vmetl do ksichtu. A víte co? Vůbec to nebolelo, konečně jsem totiž zjistil, na čem jsem celou tu dobu byl.

Nicméně jsem se musel pořádně ohánět, abych vyšel. Udržet ten dům, sebe na škole a nepojít z hladu byl vážně těžký úkol. Zhubl jsem na padesát kilo, nebyl na mě moc hezký pohled, když vezmete v úvahu, že měřím víc jak sto devadesát. Našel jsem si lépe placenou práci. Dělal jsem číšníka v jedné nóbl restauraci a soud mým rodičům nařídil, aby mi posílali aspoň nějaké prachy na vyžití. Nikdy nepřišly v čas a byla jich sotva polovina. Nestěžoval jsem si, jednoduše jsem neměl kde. Jediný, co mě tou dobou drželo nad hladinou zoufalství, bylo přijetí na mou vysněnou výšku.

Konečně bylo před maturitou. Vzal jsem si v práci volno a šprtal se každý den od rána až do noci. Kávu jsem pil snad po hektolitrech. Když nadešel den D, byl jsem zcela připraven. Tedy aspoň jsem si to myslel. Písemné jsem udělal jen tak tak a o ústních už raději ani nemluvím. Měl jsem obrovský štěstí – můj třídní nakonec nebyl až tak špatný člověk, jak se celou tu dobu od prvního dne jevil, jen díky němu, jsem ten pitomý a tehdy tak důležitý cár papíru získal. A tak jsem za sebou zas mohl prásknout jedněmi dveřmi a vlézt do dalších.

Bylo to vážně těžký rozhodnutí a nikdo z vás nemá právo mě za to odsuzovat, to vám říkám na rovinu. Musel jsem podat dům, ve kterém jsem vyrostl a zažil sousty krásných věcí, první polibek a dokonce i první milování. Jenže jestli si myslíte, že to byl takový ten úžasný románek, co trvá navždy, běžte si raději hodit mašli dřív, než vás dožene realita. Stalo se to ve třeťáku a na druhý den mě ta holka nechala. Od té doby jsem byl na vztahy tak trochu skeptik. Ale to jsem teď odbočil. Prachy, co jsem dostal za ten barák, jsem hodil na spoření. Chtěl jsem si je nechat na koupi bytu, až dodělám školu. Našel jsem si podnájem v Olomouci, garsonku, kousek do nové práce a ještě lépe, naproti školy. Smrdělo to tam plísní, a když jsem otevřel dveře zasouvací skříně, pochopil jsem proč. Nikdy jsem moc nemusel zelenou barvu, ale ten úžasný květ, co tam bujel, bylo snad to nejodpornější, co jsem kdy viděl. Na druhou stranu, kdybych vám řekl, za kolik jsem to bydlení sehnal, neuvěřili byste.

A tak jsem začal nový život ve velkoměstě. Dělal jsem na úřadě fotografa u cestovních pasů a občanek. Připadal jsem si jako v pohádce, když jsem zaplatil nájem, školné a koupil nezbytné desinfekční prostředky na už skoro neexistující „fresku“ v mé skříni, zbylo mi dostatek peněz dokonce i na jídlo a jiné nezbytnosti, což bylo ještě před dvěma měsíci něco absolutně nereálného a já už nevypadal, jako kdybych zrovna vylezl z koncentráku. Jenže to by nebylo ono, kdyby se zas něco neposralo, co? Asi nějaká vyšší moc nechtěla mý štěstí – hned první zkoušku jsem neudělal a jak vám už asi došlo, neudělal jsem jí ani na druhý pokus. A tak jsem musel ze školy pryč a můj sen se rozplynul do neznáma, stejně jako sliby vítězných stran vůči svým voličům.

Protože jsem už nebyl student, rodiče mi nemuseli platit, tohle jsem se dozvěděl z dopisu, co jsem obdržel přibližně za dva týdny od mého vyloučení. Neptejte se, jak to zjistili, sám to nevím a možná vám to nemusím ani říkat, ale já chci – ten dopis jsem dostal od právníka. Snad to byla pro ně až moc velká otrava poslat mi ten jeden jediný pitomý list papíru. Bylo mi z toho nanic a ti kdo říkají, že bude líp, tak pro vás mám jen jednu větu; vždycky může být i hůř.

Můj život byl odporně jednotvárný – už žádný strach, že skončím na ulici, že nebudu mít další den co dát do huby – a co mě na tom děsilo nejvíc, bylo to, že mi to nevadilo. Ta nuda se mi líbila. Usadil jsem se, aspoň jsem si to těch deset let, co jsem tak žil, myslel. A když se na to teď dívám odsud – ze střechy starého už dávno nepoužívaného baráku, kde s oblibou chodívám přemýšlet, musím uznat, že jsem si toho prožil hodně. Ty peníze ze spoření, za který jsem si chtěl po škole koupit byt, jsem daroval jedné rodině s nemocným dítětem, potřebovali je víc než já. A ne, nežil jsem celou tu dobu jako poustevník, i když zas záleží na úhlu pohledu. Měl jsem přítelkyni, která mě opustila. Neexistuje žádný univerzální návod na správný život, nebo jsem ho možná jen ještě nenašel. Žil jsem a žiju prostě a jednoduše tak, jak nejlépe umím a možná to někteří z vás nikdy nepochopí, ale ničeho nelituji. Jo, měl jsem dobrý život.