Monice se nedaří umřít

Sebevražda

Monika byla zvyklá dělat vždy to nejsnadnější. Tak potichu „proplouvala“ životem, až ve svých dvaadvaceti letech dospěla k názoru, že nejsnadnější je předávkovat se prášky na spaní a umřít. Rozhodně je to snazší, než rodit děti a desítky let se trápit s nimi a s manželem.

A tak se rozhodla zemřít. Zatímco polykala jednu tabletku za druhou, pod okny jí hráli bolívijští hudebníci. Na jeden poslech to nebylo špatné, ale kdyby to měla poslouchat znovu a znovu třeba šedesát let... Byla ráda, že to bude mít brzy za sebou.

Když spolkla poslední tabletku, pořád jí nebylo špatně, tak je ještě zapila rumem. Stále to nestačilo, tak ze zoufalství sáhla po časopisu o informačních technologiích, kterým naprosto nerozuměla, a začala ho číst. Psali tam, že nikdo neví, kde je Slovinsko, její vlast. Monika se rozčílila a napsala dopis, že spáchala sebevraždu, aby lidi poučila o tom, kde je Slovinsko. Konečně se jí udělalo nevolno a ztratila vědomí.



Zídka

Bohužel však měla bohaté rodiče, takže místo do márnice, kam chtěla, putovala do luxusního sanatoria dr. MacGora. Dr. MacGor měl dceru, která se také jmenovala Monika, a některé jeho ošetřovatelky měly tetičky jménem Monika či sestřenice jménem Monika, případně dokonce dcery jménem Monika, ale protože z tolika Monik byste se museli zbláznit, už se o těch ostatních nikdy nezmíním.

Když se Monika probudila, bolelo jí břicho.

„Mám tě masturbovat?“ nabídla jí ochotná ošetřovatelka.

„Nechci masturbovat, chci umřít,“ řekla Monika.

„Umřete, ale až za týden,“ oznámil jí přítomný lékař.

„Já chci umřít hned!“ prohlásila Monika. Lékař však trval na diagnóze, že srdce jí selže až za týden.

Na pokoji se Monika seznámila se Zídkou. Ta jí vysvětlila, že být bláznem znamená žít ve vlastním světě. Mluvila o bláznech s takovým nadšením, že Monika uvážila, že v blázinci bude snazší chovat se jako blázen, tak se tomu nebránila. Zídka jí ještě povyprávěla pohádku o otrávené studně.

Ráno, ještě prakticky za tmy, absolvovali blázni povinnou „sluneční lázeň“ v zahradě. Zídka Monice pověděla o Sesterstvu, skupině mocných mezi blázny. Prý dají na první dojem a dostat se s nimi do křížku znamená jistou smrt.

Monika zamířila k staršímu muži, vůdci Sesterstva, a dala mu facku. „Co s tím hodláte udělat?“ zeptala se.

„Nic,“ odpověděl klidně blázen.

Monika se pak šla podívat na Zídčinu léčbu. Zídka dostala injekci a upadla do bezvědomí. Zůstala tak asi půl hodiny, a když už byla Monika zoufalá, Zídka se probrala a řekla: „Ahoj, Moniko. Všechno je v pořádku, ale neumím ti vysvětlit proč. Proto jsem blázen.“. Také jí pak povyprávěla, že absolvovala astrální cestu - poletovala prostorem a povídala si s dalšími takovými lidmi.

Zídka se dostala do sanatoria dr. MacGora prostě jen proto, že se zamilovala do muže, kterého kdysi viděla. Posílala mu dopisy, prodala všechen majetek, opustila manžela a vydala se bloudit po USA, aby ho našla, aniž by uměla anglicky. Přitom je docela možné, že ten muž o tom ani nevěděl.



Nenávist

Večer Monika sledovala půlměsíc a zachtělo se jí mlátit do piana. Ošetřovatelka jí řekla, ať klidně jde. Blázny to rušit nebude, protože jsou plní prášků na spaní.

Monika nenávistně mlátila do klavíru a v jeho bolestných výkřicích objevovala stovky dalších zajímavých Monik, bláznivých, zvědavých, odvážných, agresivních, sobeckých, šílených... Začala nenávidět svoji matku, která obětovala celý svůj život, aby z ní udělala spokojeného a šťastného otroka, jehož život by si pak mohla nárokovat náhradou za svůj. Konečně svoji niternou nenávist procítila a oprostila se od ní. Uklidnila se a hraní jí začalo docela jít. Už do klavíru jen nemlátila, ale hrála docela hezkou hudbu.



Vitriol

Dr. MacGor byl svým pacientům velice podobný. Neměl o nic lepší vzdělání, schopnosti či duševní zdraví. Byl ředitelem sanatoria jen proto, že na rozdíl od svých pacientů občas přemýšlel. Již delší dobu chtěl vymýtit Vitriol (hořkost), který otravoval lidi všude v kapitalistickém světě a činil z nich normální, přizpůsobivé, pracovité zombie, tak oblíbené na trhu práce.

Akcionáři léčebny požadovali, aby byla zaplněná, takže dr. MacGor musel shánět pacienty všemi dostupnými prostředky. Část pacientů, takzvané Sesterstvo, byli duševně zdraví lidé, kteří se nechali zavřít z různých důvodů. Dr. MacGor jim ovšem kdysi řekl: „Nemůžete strávit celý den v blázinci, mohli byste se z toho zbláznit! Alespoň jednou denně musíte ven mezi normální lidi.“ A tak každý člen Sesterstva alespoň jednou denně opouštěl sanatorium. Dr. MacGor to považoval za moudré rozhodnutí. Měl zkušenosti s manažery, kteří trávili zavření s ostatními manažery celé dny, a zbláznili se z toho.

Když sanatorium navštívila Moničina matka a chtěla vidět svou dceru, začala Monika zvracet a dostala srdeční záchvat. Radovala se, že už brzy umře. Bohužel však dostala injekci a probrala se. „Ještě šest dní,“ sdělil jí lékař. K setkání s matkou pak naštěstí nedošlo.

Dr. MacGor se rozhodl Moniku vyšetřit osobně s použitím svých neortodoxních metod. Posadil ji na křeslo ve své pracovně a ignoroval ji. K jeho překvapení ho ona také dlouho ignorovala. Nakonec se zeptala, co je to realita.

„Realita je to, co si lidé myslí,“ odpověděl lakonicky dr. MacGor. „Vidíte, co mám na krku?“

„Kravatu,“ odpověděla Monika.

„Blázen by řekl, že tam mám složitě uvázaný barevný hadr, který je dobrý, tak jedině k tomu, abych se jím uškrtil,“ vysvětlil jí dr. MacGor.

„Takže vy soudíte, že nejsem blázen, protože jsem dala té věci správné jméno?“ podivila se Monika.

„Laicky řečeno... ano,“ připustil dr. MacGor. „Ale nazývejme to komplexní diagnostická metoda. Vy nejste blázen. Ohrožovat vlastní život je dnes normální, ale většina lidí to dělá tak, že i po smrti nadále pracují a platí daně. Otravují se postupně tím, čemu říkám Vitriol, aby to znělo dostatečně odborně a nesrozumitelně. Otravuje vůli, takže člověk pak snadno podléhá reklamě, volí vždy to nejsnazší řešení a i docela běžné všední starosti ho ubijí tak, že už nemá chuť ani kontaktovat své přátele; vlastně už nemá chuť vůbec na nic. Už nežije a ani o tom neví.“

„Co je to s vámi? Jste magor?“ řekla Monika.

„Čte se to mek-gor,“ opravil ji dr. MacGor. „Můžete jít.“

V dětství Monika toužila hrát na klavír, ale matka jí řekla, že v životě musí místo toho hrabat peníze a chtít jich čím dál víc. A Monika jí věřila.

Náhodou přišla do místnosti, kde mělo Sesterstvo přednášku. Súfijský mistr jim přednášel o tom, jak měl súfijský mistr přednášku, ale přišel o čtyři hodiny pozdě, vypadal opilý a blábolil nesmysly. A jen ti, kdo tam vydrželi a poslouchali ho, byli skutečně moudří. Monika se ho zeptala, co je pravé já.

„To je to, co opravdu jste, ne to, co z vás udělali.“



Marie

Marie, jeden ze členů Sesterstva, pracovala jako advokát. Chtěla obžalovat Boha, že neprovedl dostatečné zabezpečení zapovězeného stromu a nevyvěsil na něm varování v alespoň patnácti světových jazycích, a tedy je za hřích Adama a Evy zodpovědný on. Začala ovšem dostávat záhadné záchvaty paniky. Kolegové z advokátní kanceláře ji ujišťovali, že má jejich podporu, ať se stane cokoliv. Několik měsíců se tedy léčila v sanatoriu dr. MacGora.

Když se vrátila, cítila se již úplně zdravě a chtěla pokračovat v práci. Její kolegové jí ovšem vysvětlili, že zaměstnávat advokáta, který chce obžalovat Boha a trpí nevysvětlitelnými záchvaty strachu z reality, je v pořádku, ale s advokátem, který se z něčeho takového vyléčil v sanatoriu, už nechtějí mít nic společného, protože oni jsou normální. Ten den se s ní navíc rozvedl manžel, protože byl také normální. Tehdy se Marie vrátila do sanatoria a vstoupila do Sesterstva.



Masturbace

Monika hrála každou noc schizofreniku Bernardovi na klavír, a představovala si, jak ji obdivuje. Bernard sice moc nereagoval, protože byl myšlenkami ve vlastním světě, ale zvuk klavíru slyšel a opravdu se mu líbil. A čím byla Monika blíže k smrti, tím lépe jí to šlo a tím byla její hudba krásnější a dojemnější.

Jednoho večera se Monika na Bernarda zahleděla. Řekla mu, že ho miluje, protože ji obdivuje a současně na ni kašle, což v jejím životě ještě žádný muž neudělal. Bernard se usmál, ale nic víc.

Monika si svlékla kalhoty a začala před ním beze studu masturbovat. Bylo to úžasné, lepší než jakékoliv porno. Navíc to bylo 3D!

Další den ráno stála před ordinací dr. MacGora, pokrčená a s kruhy pod očima. Když ji pustil dovnitř, zeptala se, jak dlouho jí zbývá.

Dr. MacGor se zkušeně podíval do kalendáře. „Asi čtyřiadvacet hodin,“ odpověděl.

„Pane doktore, chci vás požádat o pomoc. Nevadí mi, že umřu, ale nechci spát. Chci zůstat nadosmrti vzhůru. Včera jsem masturbovala a napadlo mě přitom tolik věcí, které ještě musím udělat: zeptat se náhodné kolemjdoucí, kterou už nikdy neuvidím, jak se jí daří; chodit venku bez kabátu a nachladit se; zmoknout; povídat si se sochami v kostele; přestat skrývat svoje city...“

„Vidíte, co mám na krku?“ zeptal se dr. MacGor.

„Barevný hadr,“ odpověděla Monika.

„Dobře,“ řekl spokojeně dr. MacGor. „Promluvíme si o tom zítra.“

„Vždyť zítra už tu nebudu!“ naléhala Monika.

„Teď se jděte vycpat, eh..., totiž vyspat,“ trval na svém dr. MacGor.



Léčba schizofrenie

Toho dne se konala další schůze Sesterstva. Na programu byl bod „jak zachránit svět“ a přítomní se zatím shodli jen na tom, že tím pravým místem, kde s tím začít, je zdejší sanatorium. Vyrušil je Bernard, který se chtěl poradit s Marií. Už od svého příchodu do sanatoria totiž mluvil jen s ní a na nikoho jiného nepromluvil ani slovo. Odešli spolu do zahrady, aby nerušili.

„Být či nebýt blázen? To je, oč tu běží,“ řekl Bernard a prozradil Marii, že k té myšlence ho přivedla Monika.

Bernard se rozhodl, že přestane být schizofrenik a odejde ze sanatoria. Věděl, že zeď v zahradě je děravá, často tudy chodil na nedovolené procházky, ale to pro něj nebyla dostatečná výzva, tak přišel ke skupině ošetřovatelů a řekl jim, že chce odejít. Ti ho chytili a drželi, přestože se jim snažil vytrhnout. Přišla Monika, která se před chvíli probudila. Bernard se jim nakonec vytrhnul, utekl asi půl metru a zůstal stát.

„Moniko!“ řekl Bernard jako zdravý člověk.

„Ty přece nemůžeš mluvit. A nevíš, jak se jmenuji. Buď hodný normální schizofrenik,“ řekla Monika, která z něj chtěla nadále mít obdivující sexuální hračku pro masturbaci.

„Však my už ho vyléčíme,“ řekli ošetřovatelé a zavedli Bernarda s Monikou k elektrickému křeslu. Bernarda na něj posadili, křeslo zabzučelo a on upadl do bezvědomí.

„Je mrtvý?“ zhrozila se Monika. „To není fér! Já jsem chtěla umřít první.“

Později Zídka našla Moniku sedět u Bernardova bezvládného těla a tiše na něj zírat.

„To je láska, že?“ řekla Zídka.

„Ne, jen zoufalství,“ odpověděla Monika. „Snažím se splnit všechny body ze seznamu, který mě napadl při masturbaci. Zírat na muže v bezvědomí je hned za vyzvracením oběda na podlahu.“

Zídka si všimla, že Monika má pod nohama vrstvu zvratků.



Nejšílenější věci

Moniku navštívila Marie a poděkovala jí. Řekla, že do blázince přišla jako normální deprimovaná žena, ale díky Monice je z ní teď blázen a je tak šťastná, protože může dělat ty nejšílenější věci jako dívat se mužům do očí, běhat po venku nebo se smát.

Po krátkém rozhovoru s dr. MacGorem, v němž pomluvil klávesnici QWERTY, se pak Marie rozhodla, že místo poflakování se po luxusním sanatoriu bude pracovat -- rozhodla se starat o děti v nouzi.



Útěk ze sanatoria

Bernard se probudil z bezvědomí a pozval Moniku ven. Vzali si peníze a prolezli dírou v zahradní zdi. Bernard jí vyprávěl svůj příběh: Býval synem slovinského velvyslance v Brasílii, hlavním městě Brazílie. Nedařilo se mu navázat kontakt se spolužáky či s vlastními rodiči, tak se zabýval vibracemi křišťálu a vidinami ráje. Rozhodl se, že se prosadí jako malíř, ale jeho rodiče ho příliš milovali, tak mu to zatrhli a snažili se z něj vychovat velvyslance. A protože došlo k určitým diplomatickým otřesům, asi usoudili, že sanatorium dr. MacGora z něj vychová lepšího velvyslance, než by zvládli sami.

Mezi blázny se brzy rozšířila zpráva, že Monika a Bernard zemřeli, ale jejich těla záhadně zmizela. Sesterstvu došel dopis, že Marie se s nimi loučí, protože zjistila, že může být užitečná i mimo sanatorium dr. MacGora. Členové Sesterstva to považovali za jasný projev šílenství.

Bernard a Monika navštívili nejdražší lublaňskou restauraci, a protože povykovali a hulákali, dostali večeři s vínem zdarma a byli přednostně obslouženi. Pak spolu vystoupali ke žlutému jeřábu vedle špatně udržovaného hradu, objali se a usnuli tam. Probudil je noční hlídač.

„Sakra! Pořád nejsem mrtvá,“ řekla Monika. „To naše zdravotnictví nestojí za nic. Prášky nezabírají a ani člověku správně neřeknou, kdy umře.“

Doktoru MacGorovi, řediteli sanatoria, oznámili, že Bernard a Monika utekli. Hlídač se omlouval, že se ještě nikdy nestalo, aby něco takového nějakého blázna byť jen napadlo. Vždyť většina místních pacientů může ven, kdykoliv se jim zachce, a kdo by chtěl utíkat z luxusního sanatoria, kde má všechno zdarma a může si dělat, co se mu zachce, bez jakékoliv odpovědnosti, do světa venku, kde se musí živit a je závislý na druhých lidech?

Dr. MacGor pocítil nefalšovanou radost, že jeho léčba normality funguje. „Vědomí smrti podněcuje vůli k životu.“ Celou dobu Monice lhal, věděl, že je zdravá, ale nechal jí dávat injekce, aby dostávala záchvaty a věřila, že už konečně umře. Uvědomil si, že teď bude až do smrti proklínat slovinské zdravotnictví a vůle k životu v ní bude tak silná, že už se o sebevraždu nepokusí, takže to může trvat značně dlouho. Ale když si vzpomněl na zkušenosti se svými kolegy..., uznal, že bude zdravotnictví proklínat zcela oprávněně. Položil prsty na klávesnici QWERTY a dál psal zprávu o svém experimentu.