Ve tmě

Zhluboka jsem se nadechla a znovu se pokusila se soustředit na pohyb jeho těla. Snažil se mi dávat jasné signály, abych věděla, co přesně mám dělat. Nebyla jsem však schopna i na několikátý pokus udělat všechno správně.
,,Takhle to dál nejde." řekl a pustil mě že své náruče tak nečekaně, že mi chvíli trvalo, než jsem ziskala zpátky ztracenou rovnováhu.
Když jsem konečně zvedla oči, kterými jsem předtím důkladně zkoumala podlahu a pohlédla na něj. Vypadal unaveně, ale ne jako člověk, který má v úmyslu se vzdát a mě bylo jasné, že ještě neskončil.
Zato já jsem musela mít ve tváři dost utrápený výraz, jelikož s úsměvem pak vzal do ruky uvolněný pramen mých vlasů a zastrčil mi ho na správné místo.
Prsty mě pak pohladil po tváři, krku, opsal křivku lícní kosti, sjel mi po rameni a až na konec paže a schoval mou dlaň v té své.
,,Zkusíme to jinak," promluvil teď už klidným hlasem, ,,zavři oči." Můj vyděšený výraz ho zřejmě pobavil natolik, že pomalu a s důrazem zopakoval svůj požadavek a na tváři vykouzlit neodolatelný úsměv. Poslechla jsem. Alespoň pro tentokrát jsem udělala správně všechno, co chtěl. Nemohla jsem se ale zbavit pocitu, že je něco špatně. Už předtím jsem věděla, že si užívá vědomí, že ovládá každý můj krok a teď, plně mu oddána, čekala jsem jeho pokynů.
Hudba hrála tiše. Byla to pomalá skladba, kterou jsem už kdysi někde slyšela. Za okny tma. Jen mi dva tu spolu, sami.
Přistihla jsem se, že se myšlenkami toulám opět jinde než mám a byla jsem ráda, že přes zavřená víčka nevidím, jak se výraz jeho tváře. Zato jsem cítila jeho ruce, každičký jeho pohyb. Dech, který mu voněl po mentol ovšem žvýkaček i pach jeho zpocené kůže. Uvědomila jsem si tu změnu. Vnímala jsem jeho přítomnost jinými smysly. Zrcadla na stěnách už nebyla nepřítel, protože jsem v nich neviděla náš odraz. Pohyby se zdály být uvolněné, všechno jako kdyby do sebe konečně začalo zapadat. Bylo to příjemné.
,,Takhle se mi to líbí." pošeptal mi a já se proti své vůli musela usmát. Dosáhl svého. Každým okamžikem se to zdálo být lepším a já získala pocit bezpečí, už nebylo čeho se bát.
Když hudba zticha a byl čas se rozloučit, nechtělo se mi odejít. Tentokrát to bylo jiné, lepší a stačilo tak málo, jen zavřít oči.

Byl to krásný a osvobozující pocit, dosud jsem nevěřila, že by pro mne něco mohlo být až natolik nezapomenutelným zážitkem, proto pokaždé, když cítím nejistotu, zavřu oči a nechám se vést.

Tančit pak nikdy nebylo snazší.