Bílá smrt- 10. Kapitola

10. Kapitola
Bolí to…
Po čtyřech se sune pomalu ulicí. Tváře má špinavé, jak několikrát upadla na zem, jelikož jí tělo neposlouchá. Celá se chvěje. Cítí tep v levém oku, ze kterého ještě teď teče malý potůček krve. Vidí na něj rozmazaně. Žaludek hoří bolestí.
Každý sebemenší pohyb je utrpení.
Nakonec padne k zemi, stočí se do klubíčka a zůstane nehybně ležet na ulici. Nemůže dál. Je příliš slabá, žíznivá a hladová. Její tělo odmítá cokoli dělat. Ví, že umírá.
Zdravým okem sleduje své třesoucí se prsty na rukách.
Je to již šestnáct let, kdy se poprvé narodil živý Peregrimus. Vědcům, zklamaných z předchozích pokusů, konečně zasvítilo štěstí. Dokázali stvořit dokonalou zbraň. Zbraň, kterou nelze zabít. Zbraň, která dokáže ve vteřině zabít. Zbraň, nesoucí krev člověka a mimozemšťana. Lidé do projektu Peregrimus vkládali mnoho nadějí i peněz. Měl jim přinést spásu. Měl jim pomoci z temné doby. Dívka jménem Ioli jim měla být světlem. Měla je chránit, bojovat za ně. Její smysl života byl určen už dávno před jejím narozením. Nikdo se jí na nic neptal. Proč taky? Díky lidem dostala život, je tedy její povinností je chránit. Už jako malé holčičce jí vštěpovali její úděl.
Ale i když dívka věděla, co se po ní chce. I když si uvědomovala, že lidé jí dali život. I když věděla, co pro všechny znamená. Nebyla schopna to přijmout. Nebyla schopna přijmout to, že pro své vlastní rodiče je pouhá věc. Nebyla schopna přijmout to, že ve skutečnosti nikoho nezajímá, všichni chtěli jen její sílu. Toužila po svobodě a lásce. Toužila se smát. Vše, co dělala, dělala pro rodinu. Rozkazy plnila v domnění, že když bude hodná holčička, budou ji mít rádi. Ale ať se snažila sebe víc, nikdy pro nikoho neznamenala víc, než zbraň. Věc. Pokus.
Stala se chyba. Udělala chybu a byla zavrhnuta. Označili ji jako nebezpečnou zrůdu vraždící lidi. Smrt člověka, který byl zabit dívkou, se dostala ven z centra. Lidé se začali dívky obávat. Co když se jednou obrátí proti nám? Co když ještě není pokus dostatečně vyvinut? Co bude potom? Všechny nás zabije. Začali se k projektu obracet zády. Proč by měli podporovat něco, co je může zničit? Vědci museli zakročit. A tak nechali dívku zavřít se slovy: až přijde její čas, opět spatří světlo světa, ale do té doby bude v klidu spát…
Dívka, zavřená v nekonečné tmě, tichu a chladu, trpící hladem a žízní, začala nenávidět. Začala nenávidět ty, které milovala. Ty, kteří jí dali život. Začala nenávidět lidstvo pro jeho zrůdnost a bezcitnost. V srdcích lidí viděla jen lež. Toužila po jejich lásce, dělala vše pro ně, ale oni jí lhali. Zapomněla na to, že jedna její část je člověk. Nebo si to možná nechtěla připustit.
Ale i když ty lidi z celého srdce nenáviděla, nedokázala jim sebrat životy. Nedokázala se jim podívat do očí a říct, že pro ni vůbec nic neznamenají. Tehdy se nazvala zrůdou. Tehdy si skutečně připustila pravdu, že mezi lidi nikdy nezapadne. Ať se snaží sebe víc, nikdy nebude jako oni. Protože je jiná.
Pevně stiskne víčka.
Jenže ona nechce zemřít. Touží žít. Žít tak, jak si vždy přála. Svobodně.
Nechci zemřít.
Tady pro tebe není místo.
V tomto světě není místo pro nikoho.
Lidé tě nepřijmou.
Lidé nepřijímají ani sebe. Podívej se kolem! Povraždili se navzájem.
Ale pořád jsou jedna rasa. Ty jsi jediná. Ty na tento svět nepatříš.
Já vím…
A stejně chceš žít? S vědomím, že budeš navždy sama?
Ano. Vždy jsem byla sama. A radši budu žít v osamění, než s tvory, kteří dokáží kohokoli zradit.
Stejně tu zemřeš. Copak necítíš ten chlad?
Nezemřu. Já ještě nechci!
Prudce otevřela oči a zabodla pohled do prstů.
Toužím ještě chvíli žít…
Prudce trhla hlavou a rukou jí projel blesk bolesti, když ostrými tesáky vyrvala prst z kloubu. Hladově ho žvýkala. Vnímala nasládlou chuť vlastní krve. Spolkla i rozdrcené kosti a zakousla se do předloktí. Ven vystříkla krev, postříkala jí celý obličej. Škubla a cár masa jí zůstal vyset z pusy.
Bolelo to neskutečně, ale pocit ustupujícího hladu byl silnější. Vnímala tu slast z každého spolknutého sousta. I když to bylo její vlastní tělo. Do žil se jí vléval nový život.
Urvala další cár masa a hladově ho spolkla. V tuto chvíli ji vůbec nepřišlo zvláštní, že se dívá na svou vlastní kost, celou od krve, stejně jako vše ostatní. Její hlad byl moc velký na to, aby si všímala co se s ní děje. Pro ni teď existoval jediný cíl: nasytit se.

Svět pohltila tma. Mraky nedovolily měsíčním paprskům proniknout na mrtvou zem. Větřík skučel v různých skulinkách, jakoby zpíval písně nesoucí v sobě smutek a trýzeň. Proháněl se prázdnými ulicemi a pohrával si s bílými vlasy Ioli, která seděla opřená o zeď. Nepřítomně hleděla před sebe. Křišťálově modré oko hledělo do nekonečné tmy, zatímco levé oko bylo pootevřené a umazané od zaschlé krve. Pořád ji v něm tepalo, ale už přestalo krvácet. Nepříjemná bolest se šířila po celé hlavě.
Měla pořád hlad, ale už nebyl tak trýznivý. Rány, které si způsobila vlastními tesáky, se zahojily. Bolest pominula a ona se zase mohla soustředit na své nitro a svět kolem. Věděla, že si co nejdříve musí sehnat potravu, protože se nemůže pořád dokola pojídat. Ale kde? Kde tady má najít něco k snědku?
Přitáhla si kolena blíž k sobě a opřela si o ně bradu. Špinavé bílé vlasy jí padaly přes ramena a šimraly na zmrzlé pokožce. Vnímala, jak jí zima zalézá až do morků kostí. Měla pocit, že kdyby teď pohnula palcem u nohy, upadl by. Cítila se, jako kus ledu.
Proto jen tak sedí skrčená u zdi. Přes den byla tak slabá, že si nedovedla najít bezpečný ukryt před zimou, která se každou noc snášela na město.
Přemýšlela, kolik hodin zbývá do rozednění. Jak dlouho tu ještě bude muset nehybně sedět. Nemohla nic dělat. Každý pohyb by ji stál nějaké teplo a to nechtěla připustit. A tak jen poslouchala vítr kolem sebe.
Ani si neuvědomila, že usnula.

Trhnutím se probudila. Prudce zamrkala a rozhlédla se kolem sebe.
Záda měla ztuhlá od dlouhého sezení. Celé tělo se chvělo zimou, ale ranní paprsky slunce ji pomalu rozehřívaly. Nastavila teplu tvář.
Zaslechla hlasy a ona s překvapením zjistila, že právě to ji vytrhlo ze spánku.
Chvíli nehybně seděla a poslouchala. Mužské hlasy se ozývaly nedaleko ní.
Ioli vstala a vydala se za nimi. Snažila se neupadnou, nebo na sebe jinak neupozornit. Její mozek jí radil, aby se dala na úprk, ale hladový žaludek velel jinak.
Nakoukla za roh a uviděla dva muže, oděné v černých kalhotách a černých mikinách. V ruce každý z nich držel pistoli.
„Kam zase zmizel, parchant.”ozval se jeden z nich a kopl do kamínku, který s cinknutím spadl do kanálu.
„Znáš ho. Radši vše dělá na vlastní pěst, prostě neumí spolupracovat. A ztiš se, nebo to vyplašíš.”
„Myslíš, že tu furt je? Já bych radši utekl co nejdál…”
„Utekl před pár dny. Prej nikdy nebyl venku, takže je asi pořádně zmatenej. O to to bude snazší.”
„Na to bych nesázel. Slyšel jsi přece, co udělal těm vojákům z Počátku. A to je to malá holka.”
Druhý zavrtěl hlavou a šel dál. Oba se pozorně dívali kolem sebe.
Ioli už se neudržela a rozběhla se k nim. Muži se otočili, a když spatřili běžící dívku s kočičíma ušima, začali pálit. Mířili jí na nohy, ale nemohli se strefit.
Ioli po jednom z nich skočila a chystala se mu prokousnout hrdlo, když ji ten druhý shodil.
„Dělej! Střel ji!”zařval ten na zemi.
Ioli ucítila zásah do lýtka, ale to ji nezastavilo. Tomu co střílel, podkopla nohy a zabořila mu tesáky do ruky.
Zařval a pokusil se ji uhodit zbraní do hlavy. Ioli však hbitě uhnula s kusem masa v puse.
Druhý začal pálit a tak Ioli uskočila stranou. Muži ji obklíčili.
„Kde ten parchant vězí. Jak ji asi máme chytit bez provazů?!”zařval jeden z nich a rozhlédl se kolem sebe.
Chyba.
Ioli po něm skočila a prokousla mu hrdlo. Muž se se zasípěním zřítil k zemi se sprškou krve sebou.
„Ty svině!”zařval ten živý a vrhl se na hubenou dívku, která rvala kus masa z mrtvoly. Popadl ji za zápěstí, která zkroutil za záda.
Ioli vyjekla.
Jak se opovážil mě dotknout!
Chtěla ho pořádně nakopnout, ale on ji svalil na zem a zalehl svým mohutným tělem. Snažila se z pod něj vysmeknout, ale marně. Muž byl mnohem silnější.
„Mám tě.”zasmál se muž spokojeně.
Myslíš?
Zakousla se mu do ruky, kterou měl pod jejím krkem.
Muž sebou cukl, ale nepustil.
Zakousla se tedy znova a vyrvala mu kus masa, až spatřila kost.
To už muž nevydržel a s nářkem se od ní odkulil. Popadl pistoli a střílel.
Kulky svištěly kolem Ioli, ale některé z nich našly cíl.
Vyřítila se k němu a jedním prudkým pohybem mu zlomila vaz.
Život v očích pohasl a mrtvola se s žuchnutím snesla k zemi.
Ioli chvíli čekala, jestli se bude ještě něco dít, ale pak se hladově vrhla do jídla. Zakousla se muži do krku a s úsměvem protrhla tepnu, ze které lačně pila.
Cítila, jak se jí opět vrací síly. Hlad ji rychle opouštěl.
Když v tom ucítila chlad hlavně pistole na svých zádech v místě, kde je srdce.
„Jeden špatný pohyb a udělám ti díru do srdce.”ozval se ledový hlas.