Bílá smrt- 9. Kapitola

9.Kapitola
Kde to jsem?
Kdo jsem?
Rozhlédne se kolem sebe, ale vidí jen tmu. Nekonečnou tmu pohlcující vše živé.
Co se to děje?
Něco spoutává její tělo. Hruď je najednou tak moc těžká.
Nemohu dýchat!
Bezcílně kolem sebe máchá rukama, kope nohama, křičí. Je tu sama. Jen ona a tma.
Bojíš se?
Kdo to je?
Cítí ledový dech na svém krku.
Co po mně chceš?
Ptám se, bojíš se?
Pevně sevře víčka. Čeho? Čeho se mám bát?
Smrti…
Já jsem smrt!
Ne, ty jsi jen zrůda. I tebe může smrt obejmout. Může ti sebrat vše, co máš. Uvrhnout tě do věčné samoty, bolesti, nekonečného utrpení.
Ne!
Bojíš se?!
Ne!
Copak se nebojíš této temnoty?
Proč bych se jí měla bát?
Protože to je tvá temnota.
Co?
Toto je tvé srdce. Takto vypadá. Touží po smrti. Po smrti všech okolo.
Ne!
Ano! Smiř se s tím, jsi jen a pouze zrůda. Dokážeš jen zabíjet. Pro tebe neexistuje klid.
Ne!
Zabiješ.
Ne!
Svého otce.
Cítí trýznivou bolest u srdce, horké slzy na tvářích.
Svou matku.
Ne!
Vše na čem ti kdy záleželo.
Ne! Ne! Neeee!
To to je tvé přání! Zabít je všechny! Vyrvat jim srdce z těla! Pozřít jejich maso! Zradili tě, tak proč se tomu vzpíráš? Proč potlačuješ tu touhu?!
Pevně zavře oči.
Nejsem zrůda, nechci jí být, nejsem taková.
Její šepot se nese tmou do nekonečna.

Prudce se posadí.
Už zase…
Obejme své zpocené třesoucí se tělo.
Proč? Proč se mi to pořád děje?
Je to už několik dní, co opustila centrum a poznala mrtvé město. Už několik dní bezcílně bloudí tichými ulicemi, zbořenými domy, uschlými zahradami. Marně hledá něco k snědku, protože víc než mrtvoly tu není. Je tu sama. Lidé se zde povraždili navzájem. V jednom z domů našla zavražděnou rodinu s malou holčičkou. Všechna těla byla ohlodána na kost. Tady panoval boj na život a na smrt. Nepřežil nikdo.
Vyhrabala se z trosek domu a vyšla na ulici zalitou ranním sluncem. Musela se přidržovat rozpadající se zdi, aby neupadla. Tělo ji přestávalo poslouchat a ona věděla, že toto moc dlouho nevydrží.
Tak dlouho jsem trpěla. V těch nekonečných hodinách, kdy mě obklopovala jen a jen tma, jsem snila, že jednou budu svobodná. Že jednou najdu místo, kam budu skutečně patřit. Ale všude, kam přijdu, panuje smrt.
Pomalu našlapuje ulicí, vyhýbá se hnijícím mrtvolám a prapodivným zapáchajícím kalužím.
Nemá kam jít. Nemá co jíst. Cítí chapadla smrti ovíjející se kolem jejího těla. Ví, že jí nezbývá mnoho dní. Bojovala jen proto, aby umřela venku.
Nastavila tvář mírnému větříku.
Kéž bych mohla jen na chvilinku spatřit svůj sen. Svět, o kterém jsem matně slýchávala.
V tom ji do nosu udeřil pach člověka. Živého člověka.
Ztuhla uprostřed pohybu a natočila hlavu směrem, kterým pach přicházel. Hladově polkla.
„Mám hlad…”zašeptala.
Mysl jí zahalila mlha a ona se dokázala soustředit jen na svůj bolavý žaludek a temný hlad. Rozběhla se.
Slyšela své vrčení, když probíhala městem.
Dorazila k rozbořenému domu s potravinami, když si ho všimla. Byl k ní obrácený zády. Přes sebe měl černý plášť s kapucí na hlavě. Mohl být tak o dvě a půl hlavy vyšší než ona. Klečel u těla muže a prohmatával jeho zranění.
Chvíli se krčila kousek od něj. Sledovala každičký jeho pohyb.
Mám……..hlad!
Zabij ho! Nasyť se jeho masem!
Mám hlad!!!
Olízla si rozpraskané rty a s hladovým vrčením se k němu rozběhla.
Chtěla mu rozsápat hrdlo, držet jeho umírající srdce, cítit jeho teplou voňavou krev, ochutnat jeho maso. Toužila po jeho smrti.
Vyskočila a dlouhými nehty se mu chystala rozsápat záda.
„Eh!”vyhrkla, když se jí tělem rozlehla neskutečná bolest. Svalila se mužovi k nohám a držela se za hruď. Skrz prsty jí proudila teplá krev. Její krev. Zvedla oči k mužovi, který si právě sundal kapuci.
Temné černé oči se jí propalovaly do těla. Do ostře řezaného obličeje mu spadali delší černé neučesané vlasy. Byl o mnoho vyšší než Ioli, což ji ale nezastavilo.
I přes neskutečnou bolest na něj znova skočila. Ale ani se ho nedotkla, jelikož jediným úderem odstrčil její ochablé tělo.
Tvrdě dopadla na kamennou zem. Zakňučela.
„Ty musíš být ten slavnej Peregrimus.”řekl chladně.
Probodla ho pohledem, když ji střelil do levého oka.
Zaječela a padla a kolena.
„Neboj se. Ten váš dobře utajený projekt se docela proslavil. Naděje lidstva, dokonalá zbraň, spása. Dívka se smrtonosnou zbrání v levém oku. Dívka, která byla zavřena, protože zabila člověka.”pousmál se.
Zavrčela na něj, ale pohnout se nedokázala. Krvácení z hrudi zesláblo, ale zasáhnutí oka bylo vážnější. Ještě nikdy jí nic nezranilo její levé oko.
„Vypadáš spíš jak divoký zvíře.”
Já, že jsem zvíře?! Rozhlédni se kolem sebe! Podívej se, co lidé udělali lidem!
Vrhla se k němu, ale po jednom kroku spadla na obličej.
Muž zavrtěl hlavou a obrátil se k odchodu.
„Nebudu na tebe plýtvat síly. Stejně zemřeš. Zrůdo…”řekl a odkráčel.
Sledovala, jak se vzdaluje. Chtěla se za ním rozběhnout a rozcupovat ho na kousky. Ale nedokázala to.
Bolest ji úplně otupila. Rozlézala se po celé hlavě a šířila dál do těla. Pevně stlačovala oko, ale krev se řinula ven v proudu.
Opravdu tady teď zemřu?
Nechci zemřít. Ještě ne…
Zhluboka se nadechla, sebrala všechny síly, které v sobě našla a postavila se. Stále pozorovala muže v plášti, jak si to v klidu kráčí pryč. Pryč od ní.
Na chvilku ji přepadla vzpomínka. Sedí na zakrvácené zemi, ruce od krve a jen se bezmocně dívá, jak se k ní všichni otáčejí zády. Matka, otec, strýček Miraj, Daniel. Bez jediného slova odejdou a nechají ji tam.
Prudce zamrká.
Ti lidé pro mě už neexistují!
Udělá krok vpřed.
Já nejsem slabá. Nejsem k ničemu.
S vrčením se rozběhne k muži.
Já chci žít!
Vyskočí, ale než stačí muže povalit na zem a prokousnout mu hrdlo, otočí se a ohromnou silou jí udeří do břicha.
Vyvalí oči a s tichým kňučením se zřítí na tvrdou zem, kde se jí do těla zabodne několik ostrých kamínků.
Muž se tyčí nad zakrvácenou třesoucí se dívkou s pohrdavým pohledem v očích.
„Jsi slabá.”řekne, než se otočí a zmizí mezi rozbořenými domy.
Ne!
„Já…nejsem slabá…”zašeptá tichoulince se slzami v očích.
Schoulí se do klubíčka a čeká, až přijde to příjemné mravenčení a zacelí krvácející rány. O chvíli později jsou rány vyléčeny, ale z levého oka se stále řine teplá rudá krev. Uvnitř ní se rozprostřel strach. Strach ze smrti, strach z toho, že je skutečně slabá. Vždy věděla, že na tento svět nepatří, že nikdy nenajde klidné místo k žití, nikdy nebude mít kamarády, kteří by ji skutečně milovali, ale teprve teď si uvědomuje váhu svého života. Života v osamění. Života, ve kterém bude muset bojovat o každou další minutu. Života, kde nikdy neucítí teplo skutečné lásky.
Jsem pouhá zrůda. Na tomto světě není pro mě místo. Nepatřím sem. Nikdy nebudu schopna porozumět lidem a oni nikdy neporozumí mně. Jsem jiná, jsem zrůda.