Bílá smrt- 8.Kapitola

8.Kapitola
Vzpomínáte si, když jste jako malé děti z kostek stavěli komíny? Chtěli jste je mít co největší a pak se všem pochlubit. Chtěli jste dokázat, jak moc jste dobří. Ale komín vám spadl. Dřevěné kostky se rozházely všude kolem vás a vy jste stály uprostřed svého zbořeného přání. Nedokázali jste to splnit. Uvnitř vás se rozprostřel smutek a zvláštní tíseň. Měli jste přání, které se nevyplnilo.
A stejně zhroucená je teď i Ioli. Hledí před sebe a v duchu se ptá: proč?
Proč vše, po čem touží, se hroutí?
Proč se jí děje toto?
Proč je tady?
Proč ještě pořád věří?
Proč? Proč? Proč?!
Nehty zaryje do vyschlé hlíny pod sebou. Snaží se zadržet vzlyky vycházející z úst, ale slzám zabránit nedokáže. Cítí ty slané kapičky smutku na tvářích. Cítí jejich beznaděj, když padají k zemi, kde se roztříští.
Proč vše v co věřím, mizí? Copak v tomto světě neexistuje štěstí?
Hledí na město před sebou. Ale nevidí barvy a život. Lidi a psy. Stánky a květiny.
Smrt.
Jediný co vidí je smrt objímající zničené město a vše kolem něj.
„Proč?!”zakřičí z plných plic. Ale jediné co se k ní vrátí je ozvěna jejího zmučeného výkřiku.
Se slzami v očích hledí na mrtvé město před sebou.
Rozbořené domy bez oken a dveří, některé s chybějící střechou. Vyschlé stromy na liduprázdných ulicích plných špíny a trosek. Na rozpraskaném chodníku se rozlézají černé kaluže. Žádný život, zvuk, hlásek. Vše je obklopeno prachem a smrtí. Na ulicích spatří několik bezvládně ležících těl.
Jako tělo bez duše se vydá k mrtvému městu.
Při každém kroku se do vzduchu vznese obláček prachu. Sluneční paprsky ji hřejí do zad. Zlatavé světlo zalévá zbořené domy a vyschlé stromy, jako by je mohlo probudit k životu. Jako by to mohla být pouhá iluze.
Vše se mění, ztrácí a umírá. Na tomto světě neexistuje bod, kterého by se dalo chytit a věřit, že vás vždy podrží. Protože i on zmizí. Vše zmizí. Jednou i vy samotní. Vrátíte se do proudu času, života, ze kterého jste vzešli. Stane se z vás jen vzpomínka. Ale i ta zmizí. Budete zapomenuti, ztraceni, mrtví. Čas vás obejme a uteče s vámi daleko. Daleko od všeho co milujete, od všeho v co jste věřili. I vy sami jednou zapomenete. Takový je život. Takový vždy život bude…
Ale proč? Copak nemůžeme žít šťastně? Copak nemůžeme jít za svými sny? Plnit si svá přání? Být se svou rodinou a přáteli? Žít, žít a žít?!
Takový život není.
Tak jaký je?
Takovýhle! Koukni se před sebe a poznáš ho!
Ioli prudce zavrtěla hlavou. Nechtěla věřit, že svět před ní je skutečný.
Proč by lidé chtěli žít kvůli něčemu takovýhlemu?
Prázdnota uvnitř ní se rychle šířila.
Vstoupila do tichého města.
Slunce zapadlo a svět se ponořil do tmy zalité stříbrným světlem měsíce. Z noční oblohy na ní mrkalo tisíce hvězd, které ji ale teď připomínaly slzy.
Prohlížela si rozbořené zdi pomalované spreji.
SVĚT UMÍRÁ!!! VZDEJTE TO LIDI!!!

MUSÍME BOJOVAT ZA SVOU ZEMI! VZCHOPTE SE!

APOKALYPSA PŘICHÁZÍ…

AŤ CHCÍPNĚ VLÁDCE! LŽOU NÁM! TENTO SVĚT UMÍRÁ, NEMÁ CENU BOJOVAT!!!!!

BŮH VŠECHNY DOBRÉ OCHRÁNÍ A ZLÍ LIDÉ DOPLATÍ NA SVÉ HŘÍCHY!! KAJTE SE!!!
Lidé už nechtěli bojovat…
Na bosé nohy se lepil všelijaký smradlavý humus. Pozorně si prohlížela vyhublé mrtvoly lidí. Zaznamenala, že některé jsou ohlodané až na kost. Byli tu dospělí i děti. Lidi i zvířata. Všichni nehorázně vyhublí. Někteří se už dávno začali rozkládat a vydávali nechutný puch.
Z dálky k ní doléhaly rány, jak si vítr hrál s otevřenými dveřmi.
Maminka o světě vyprávěla jinak… Mluvila o květinách a vůni pekárny. O stáncích s barevnými věcmi. O dětech vesele si hrajících na ulici s kamarády. Mluvila o smíchu a hluku.
Ale když se rozhlédla kolem sebe, viděla pravý opak.
Její mlaskavé kroky zaplňovaly ticho kolem. Se svěšenýma rukama se rozhlížela kolem sebe, kopala do mrtvých těl, aby si udělala cestu. Nehodlala lidem uhýbat, i když už jsou dávno mrtví.
Dlouze zívla.
Teprve teď si uvědomila, jak moc je vyčerpaná. A zklamaná.
Rozhlédla se kolem sebe ve snaze najít nějaké místo na spaní. Rozhodla se pro obchod s názvem PAPÍRNICKÉ POTŘEBY. Dovnitř vlezla rozmlácenými dveřmi, i když to rovnou mohla vzít skrz zeď, ve které byla dvoumetrová díra. Rozhlédla se po temném malém obchůdku.
Na některých policích spatřila několik málo sešitů, u pokladny v košíčcích našla tužky, propisky, ořezávátka a malá pravítka. Byli tu i notýsky a další potřeby. Vše si se zájmem prohlížela.
Když do rukou vzala balíček barevných pastelek, vybavila se jí vzpomínka na centrum.

***
Drobnýma ručkama držela opěradlo židle a sledovala ostatní vědce.
Zrovna byl čas oběda. Seděla v zapadlém rožku, kde si jí nikdo nevšímal. Jídelna bylo jedno z mála míst, kam směla chodit. I když jen s doprovodem. Jinak vždy musela zůstávat ve svém malém pokojíčku.
Nohy měla složené pod sebou, bradu opřenou o opěradlo židle, které svírala dlaněmi.
Sledovala starší vědce, jak v klidu u jídla hovoří se svými spolupracovníky. Vypadaly tak uspořádaně a chladně. Nic je nemohlo vyvést z míry, nic je nemohlo překvapit, protože byli na všechno dokonale připraveni. Pokukovala po mladších vědcích, kteří se u stolů s kamarády smáli, postrkovaly se a s úsměvem jedli.
Závidím jim…
U jednoho stolu mladé ženy vzrušeně debatovali o nějaké pěvecké hvězdě. U dalšího po sobě házeli zmuchlaným ubrouskem, který nikdo nechtěl jít vyhodit. Jinde zase v klidu, tiše jedli a sem tam prohodili pár slov.
Jak ráda by se za nimi rozběhla a smála se. Jak ráda by měla vlastního kamaráda.
S kyselým obličejem pohlédla na strýčka Miraje vedle sebe. V naprostém klidu a taky tichu jedl zeleninovou polívku. Ani jednou nepohlédl jejím směrem. Ani jednou na ni nepromluvil. Připadala si neviditelná.
Očima zabloudila ke stolu na druhém konci jídelny.
Oba její rodiče mluvili, ale jejím směrem se nepodívaly. Bylo jim jedno, jak moc je chce obejmout.
Otočila se zpátky ke stolu a dál se nimrala v ovocném salátu.
„Nemáš hlad?”promluvil strýček Miraj.
„Proč nemohu jíst s rodiči?”zeptala se místo odpovědi.
„Je tam i mango.”usmál se na ni strýček.
Ioli vzdychla a strčila si sousto do pusy.
Chci mít kamarády. Chci se smát a hrát hry.

Zalezla pod postel a vytáhla barevné pastelky. Dostala je k narozeninám od Daniela. Její první a jediný dárek, který kdy dostala. Díky tomu má Daniela ráda. Chová se k ní mile. Jinak než ostatní. Mluví s ní jemně a mile. Jako se svou mladší sestrou.
Sedla si doprostřed ledově bílé místnosti, kterou nazývají jejím pokojem. Je tu kovová postel s bílou matrací a tenkou dečkou, polička a dveře do malé místnůstky, kde je záchod s umyvadlem.
Nemá to tu ráda.
Ví, že ji sledují. Každý její krok, nádech, mrknutí. Vědí o všem. 24 hodin denně u monitorů na druhém konci drátků sedí vědci a zapisují informace o dění v jejím pokoji. Není tu žádné soukromí.
Rozevře notýsek a začne dělat tlusté čáry.
Kéž bych tak směla mít přátelé.
Nakreslila sebe. S vlčími oušky a kočičím ocáskem s pírkem na konci.
Smála bych se s nimi, hrála si s nimi. Byli bychom pořád spolu. Dávali bychom si dárky. Pomáhali si. Rozveselovali se. Spali v jedné posteli.
Kolem sebe nakreslila další děti, jak si společně všichni hrají.
Když se po dokončení koukla na své dílo, usmála se.

***
Ano, ráda si malovala obrázky. Ráda viděla, jak se její myšlenky přenášejí na papír. Vše bylo tak barevné a živé. Bylo to jako kouzlo.
Vložila pastelky zpátky do poličky a vydala se dozadu.
Ale svět se změnil. Poznala, že lidem se věřit nedá. Jsou to zrůdy bez srdce. Nedokáží milovat. Předstírají lásku a pak udeří.
Schoulila se do klubíčka pod jednu poličku. Hleděla do šera před sebou, naslouchala tíživému tichu, které narušovalo vrzání a rány okenic, nebo dveří ve větru. To vše ji naplňovalo stísněnými pocity. Ve vědeckém centru panoval vždy klid a naprosté ticho. Možná to bylo tím, že stěny tam byli zvukotěsné. Ale tady…
Zavřela oči.
Není se čeho bát. Tady panuje jenom smrt. I já jsem smrt. Není se vůbec čeho bát. Sem patřím.
Strýček Miraj a ostatní jí říkali, že mezi lidi nezapadne. Že venku nenajde své místo. Co by řekli, kdyby ji teď viděli? Na tomto místě. Na místě kde je smrt. Pořád by ji říkali, že ven nepatří?
Přestala o tom přemýšlen a za pár chvil klidně oddechovala. Propadla do temnot spánku.