Bílá smrt- 7. Kapitola

7. Kapitola
Slyšela křupání své páteře, jak se zlomené obratle vracely do své původní podoby. Krvácející rány se zacelily a dech se opět prodloužil. Křuplo ji v pravé ruce a vyvrácený loket se opět ohnul na správnou stranu. Po těle se jí rozlévalo teplé šimrání.
Ležela zády k zemi, ruce roztažené od těla. Cítila na rtech svůj úsměv plný štěstí.
Dokázala jsem to.
Já to skutečné dokázala.
Jsem venku.
Rukama hladila vysokou trávu, zkoumala její povrch, dýchala její vůni. Do druhé dlaně nabrala hrst hlíny. Byla vlhká, provoněná životem.
Otevřela oči. Na tvářích ji hřálo slunce visící na modré obloze. Slyšela bzučení malých broučků, cvrkot kobylek, třepotání ptačích křídel, šelestění listů v mírném větříku.
Život.
Posadila se na zadek s prsty zabořenými do vlhké hlíny. Začala se hlasitě smát. Poprvé za svůj život slyšela svůj jemný smích plný štěstí a radosti. Poprvé cítí takové štěstí, že se do ní skoro nevejde. Má chuť tancovat, běhat a skákat. Chtěla žít.
Pozorovala barevného motýlka, který se snesl k zemi kousek od její nohy. Jeho pestrá křídla se otvíraly a zase zavíraly. Nakonec se znova vznesl do vzduchu a odletěl.
Rozběhla se za ním. Natahovala hubené ruce, které v porovnání s okolím vypadaly smrtelně bledě. Nepatřila do toho světa barev a života. Cítila, že je jiná, odlišná. Cítila, že život uvnitř ní je jiný než život okolí. Ale teď jí to bylo jedno. Byla svobodná. Mohla si běžet kamkoli chtěla, dělat cokoli, co ji napadne.
Zelená tráva ji šlehala do holých lýtek, a prsty se nořili do hlíny.
Vběhla za motýlkem do lesa.
V běhu přestala dávat pozor na cestu, zakopla o vystouplý kořen a sletěla na zem. Když se její tváře dotkly země, zachytila pach vlhkého listí, srsti a květin. Vše se míchalo a navzájem propojovalo.
Jemně se dotkla okvětních plátků růžového květu.
Tak hebké. Křehké. Nádherné.
Ze široka se na květ usmála.
Vždy si přála dotknout se skutečných květin, půdy, svobodných zvířat. Vždy si přála cítit vítr ve tváři, vlasech, pažích. Vždy chtěla porozumět světu, který pro ni 16 let neexistoval. Snila a doufala, že se tohle jednou stane.
Tohle není sen. Je to skutečnost! Tento svět je skutečný!
Vstala, nevšímala si zablácených nohou a běžela dál. Daleko od centra. Od domova a rodiny. Daleko od vězení a tmy. Daleko od strachu, tísně, smutku, nenávisti. Daleko od všeho, co znala a milovala. Její starý svět teď přestal existovat. Nikdy nezapomene, ale také se nikdy nevrátí.
Rozpřáhla ruce a v běhu se dotýkala drsné kůry stromů, hladkých listů, nastavovala dlaně větru, který ji pročesával špinavé, mastné vlasy.
Teď, tady, v tuto chvíli se necítila jako zrůda. Byla jen holka, co si přála se smát. Vždy si přála být normální a mít kamarády. Nikdy nepoznala přátelství. Nikdy jí nikdo neřekl: věřím ti.
Prudce se zastavila, když uslyšela šumění tekoucí vody.
Voda…
Rozběhla se za tím veselým zvukem. Přeskakovala kameny, kořeny, klády. Vyhýbala se mladým stromečkům, barevným květinkám a vyplašeným broučkům. Spadané listí ji jemně šustilo u nohou. Bylo měkké, jako nějaký koberec.
Doběhla na břeh potůčku.
Fascinovaně pozorovala vlnky tříštící se o povrch kamenů, omývající břeh a hladící ryby na dně. Na hladině se odráželo zelené listí zalité zlatavou září slunce. Běžel v před, je jedno co mu stojí v cestě, on se nezastaví. Je jedno, jaké bude počasí, on poběží stále vpřed. Je svobodný a jeho vůle je nezdolná.
Pomalu ponořila ruku do chladné vody. Cítila jemné hlazení vlnek.
Vlezla do potoka celé. Voda jí byla do poloviny lýtek. Dřepla si, prsty jemně hladila kamínky na dně, nabrala vodu do dlaní a chrstla si ji na obličej. Voda chutnala sladce s příchutí divočiny. Užívala si šimrání kapiček na tvářích.
Padla na záda.
Dlouhé bílé vlasy se vznášely ve vodě, jako měsíční paprsky na noční obloze. Šimrali ji na krku, pažích, hrudi. Cítila, jak se z ní smývá několika letá špína. Nechala odplout své stísněné pocity, které ji doprovázely po celých 16 let. Její srdce teď překypovalo štěstím.

Slunce se blížilo k obzoru. Jeho světlo mělo oranžový nádech, stejně jako mraky na obloze. Svět kolem ní se pomalu chystal spát. Netopýři začali hvízdat z korun stromů, lehké šustění listů doprovázelo tajuplné houkání sov a bzučení otravných komárů, po kterých se neustále oháněla.
Její vlasy předtím mastné a špinavé, teď čisté poletují v mírném větříku. Delší ofinu si strčila za uši. Konečně ze sebe smyla pach krve, který ji neustále doprovázel.
Tiše kráčela lesem, na který se snášela večerní mlha. Sledovala uzavírající se květy a schovávající se veverky na větvích.
Velkýma očima se rozhlížela kolem sebe. Vše si kopírovala do paměti. Každý zvuk, vůni, dotek. Vše si to tiskla do paměti, aby o to nikdy nepřišla. Aby nikdy nezapomněla.
Les kolem ní začal řídnout.
Jací jsou asi lidé? Města? Řeky?
Jsou ulice stejně barevné a živé, jako na obrázcích? Dokáží se lidé a psy opravdu sžít?
Jaké asi čtou knihy. O čem tak můžou celý dny mluvit?
Jaké to je žít venku? Být svobodný?
Hlavou se jí honilo milion myšlenek ohledně světa. Chtěla vědět, jak voní déšť, jak studí sníh. Jak hebká je srst štěňátka a jak zní nevinné zamňoukání kočičky. Jaké to je každý den se probouzet a vědět, že dnešní den je jen její? Může si dělat, co ji napadne? Tento svět pro ni byl tak moc neznámý a ona po něm toužila z celého srdce.
V tom zaslechla zavrčení.
Dva.
Ne tři.
Možná čtyři vlci.
Jasně slyšela jejich dech, cítila pach srsti.
V břiše jí zakručelo.
„Hlad…”
Přikrčila se, uši nastražila do předu a čekala. Z úst se jí dralo nebezpečné, hladové vrčení. Stejné vrčení vycházelo z poza keře.
Já nejsem kořist. Jsem silnější!
Viděla jejich lesklé oči upírající se na její drobné tělo. Byli hladoví. Toužili po jejím mase, krvi, životě. Chtěli ukojit svůj sžírající hlad.
Ale ona je predátor. Její smysly jsou dokonale vyvážené, tělo mrštné a reflexy rychlé. Ona je dokonalá. Ona je smrt. Ona rozhodne o tom, kdo přežije.
Jen pojďte…
Po několika minutách vlci pomalu vylezli z křoví a stanuli přímo před ní. Byli tři, obrovští, hnědošedí s vyceněnými tesáky. Upírali zrak na krčící se dívku před nimi. Obě strany na sebe cenily ostré tesáky.
Nikdo se nepohnul. Všichni vyčkávali na správný okamžik a chybu toho druhého.
Ioli sledovala jejich štíhlá hubená těla. Vlhké černé čumáky a temné oči. Viděla, jak se jim pod kůží napínají svaly. Byli hladoví.
Chyba.
Jeden z vlků na ni vystartoval. Vrhl se vpřed a dívku povalil na zem. Ioli se zpod něj vysmekla a skočila mu na záda. Chytla se husté srsti, ostrými tesáky se zabořila do krku.
Ucítila v ústech teplou krev.
Vlk se zmítal, snažil se ji shodit, ale marně. Další dva vlci se vrhli do rvačky. Ioli seskočila ze zraněného vlka, který se skácel k zemi, kde kňučel. Z krku mu vytékala tmavá tekutina leptající hebkou srst. Když po ní skočil druhý vlh, prorazila mu rukou nastavené břicho. Dlouze zavyl , než se skácel mrtvý k zemi. Třetí na nic nečekal. Skočil dívce na záda a rozdrásal jí bledou kůži. Ven se vyhrnula rudá krev. Ioli zakňučela bolestí a ohnala se po nepříteli. Vlk uskočil, postavila se na nohy a vrhla se mu kolem krku. Pevně ho objala, škubla.
Velké tělo se svalilo k zemi. Sledovala, jak z něj vyprchal život. Jiskřičky v očích pohasly, tělo se uvolnilo a bezvládně zůstalo ležet na zakrvácené trávě.
Hladově se k jednomu vrhla. Rukama rozervala tělo, ven se vyvalila krev a vůně masa, do kterého lačně zabořila tesáky a trhala. Polykala teplé maso plné voňavé krve. Cítila, jak do ní vniká život. Život, který sebrala.
Najednou jí přišlo vlků líto. Pocítila sžíravý pocit v hrudi. Aby si zachránila svůj život, sebrala ho někomu jinému. Aby ona ukojila svůj hlad, musela vzít něčí život.
Ohlédla se po mrtvých tělech kolem ní.
Jsem zrůda. Přesně, jak říkal tatínek…
Zemřela bys!
Ale takhle zemřel někdo jiný… Nechci být zrůda, ale stejně jí jsem. Mám to v krvi. Má krev je prokletá. Já jsem prokletá. Zabíjím. Kradu životy, které mi ani nepatří.
Jsi Peregrimus.
A co to vlastně znamená? Dokazuje to jen to, že jsem jiná. Že sem nepatřím…
Takže se chceš vrátit?
Lidé mi vždy říkali, že jsem jejich naděje a spása. Že jsem byla stvořena proto, abych chránila lidi. Má síla má chránit. Jsem zbraň. Jsem prý jejich spása. Oni mi dali život, abych mohla chránit jiné životy.
Ale ty zabíjíš…
Zabíjím... Nechci chránit zrůdy, jako jsou lidé. Nechci chránit někoho, kdo dělá něco takového. Jim záleží jen na jejich životě. Já jim věřila a oni mě zradili…
Ale zároveň už nechci brát cizí životy. Ani já nechci o ten svůj přijít. Chci být svobodná a vědět, že někam patřím. Chci mít své místo.
Tvé místo je v laboratoři.
Ne! Nevrátím se tam! Ne k nim! To místo si chci vybrat sama. Sama si chci vybrat, za co budu bojovat! Co budu chránit! Za co zemřu!
Schoulila se do klubíčka. Její mysl byla zmatená. Jeda její část touží po krvi ostatních, chce se pomstít lidem, ale ta druhá chce milovat.
Myslíš, že lidé dokáží milovat? Dokáží nelhat a být věrní?
Nevím…
A dokážeš to ty?
Nevím…
Tak co tu děláš? Co děláš tady venku, když nevíš, co chceš?
Vím, co chci. Chci svobodu.
Co je to ta svoboda?
Ano, co je to svoboda?
Ovanul ji větřík. Když to ucítila. Pach, který do tohoto místa nepatřil. Pach, který dobře zná. Pach smrti.
Prudce se postavila a vyběhla směrem, odkud ten pach přicházel.
Stromy se rozestoupili a ona spatřila svět za lesem. Svět, o kterém tak dlouho snila. Svět, díky kterému to všechno dělala.
Zůstala stát s otevřenými ústy. Ruce svěsila podél těla a bez dechu zírala na svět před sebou.
Ale tohle není ten barevný svět z obrazů. Po tomhle jsem netoužila!
Pach smrti se vznášel všude kolem ní, zalézal do každého póru a omýval zmatené pocity.
Padla na kolena.