Bílá smrt-6. Kapitola

6.Kapitola
„Moje drahá, co se chystáš udělat?”rozlehl se místností ledový hlas.
Ohlédla se přes rameno.
Dva metry od ní stál postarší muž s černými vlasy, ve kterých zářilo pár šedivých pramínků, šedé oči upíral na dívku před sebou a koutky rtů cukaly. Přes modrou košili měl oblečený laboratorní dlouhý plášť.
Ioli dál zůstávala zkameněle stát zády k němu. Neodvážila se ani dýchat.
Ty…. Ty!
Cítila, jak jí kotníky spoutává ledový strach a pokračuje výš po těle. Z úst se jí vydralo zavrčení.
„Kam pak ses to vydala?”otázal se muž. Dál zůstával stát na místě s rukama zkříženýma na hrudi. Z jeho postoje sálalo sebevědomí a síla. Ale bylo na něm i něco chladného, bezcitného. A právě to Ioli děsilo.
Ze všeho nejvíc doufala, že tohoto muže dnes nepotká. Ne, když se snaží vzepřít všemu, co znala. Ne, ve chvíli kdy se rozhodla jednat sama za sebe. Ale teď je tu. Jeho pohled zamrazil všechny její pohyby i myšlenky.
„Strýčku Miraji.”špitla slaboučce.
Miraj hlavní vědec, ten co řídí pokusy a ten co ji nechal zavřít. To on ji označil za nebezpečné monstrum, které by nemělo pobývat mezi lidmi. Ale zároveň tak důležitý pokus, že nemůže být zabit. Musí zůstat zavřen, než nadejde jeho čas.
„Přeji dobrý odpoledne, Ioli.”pousmál se na ni.
Polkla a obrátila se k němu čelem. Hleděla do šedých bezcitných očí, skryla strach a znechucení za kamennou masku. Ale i tak se jí v očích leskl rozohněný vztek, který Miraje pobavil.
„Zlobíš se, maličká?”
Zavrčela.
„Jsi divočejší, než jsi byla. Myslel jsem, že tě samotka naučí poslušnosti,”pokrčil rameny, „ale zmýlil jsem se.”
To ses hodně přepočítal! Jak bych se mohla v těch nekonečných hodinách zklidnit?! Víš jaké to je, když tě vlastní duše rozežírá? Taky bys nebyl nejklidnější…
Sjel její drobné tělo pohledem vědce. Jakoby počítal míry, hledal chyby, pojmenovával části těla, vážil, přepočítával a zase docházel k novým a novým závěrům. Pozorně zkoumal její vyhublý bledý obličej, bezedně černé oko, hubené tělo, vyceněné tesáky.
Moc dobře si uvědomoval, že ho může kdykoli zabít. Teď když není její síla pod kontrolou. Ale pořád je tady. Nezabije ho. Ví, že to nedokáže. I když ji nechal zavřít, považuje ho za svou rodinu.
Ioli ho také propalovala pohledem.
Chci ho zabít.
To je můj slib. Zbavit toho parchanta života.
Ale nemohu. Proč? Proč ho nedokážu zabít?
Kousla se tesákem do rtu, až ucítila kovou chuť krve na jazyku.
„Je na čase odejít.”vyslal k ní vědec.
Udělala krok k oknu. Nechtěla s ním nikam jít. Nechtěla cítit jeho vrásčité ruce na svém těle.
„Neboj se. Vše bude v pořádku. Odjedeme do druhého centra a výzkum bude pokračovat. Dostaneš i nový pokoj. Co?”
„Nechci.”zašeptala.
„Oh, ty mluvíš.”podivil se Miraj. „Nemusíš chtít. Je tvojí povinností se mnou odejít. Díky mně seš na světě. Díky mně máš neskutečnou sílu. Jsem tvůj stvořitel.”
A za to ti mám děkovat?! Za to, že jsi ze mě udělal zrůdu?! Za to, že jsi mi zničil život?! Za to, že se mě lidi bojí?!
Nechápala, jak to hle může říct. Vždyť jí zničil život. Sebral ji vše. Vše co měla a o co stála a co milovala. Nechápala, kde lidé berou tu aroganci. Zrůdy stvořily zrůdu.
„Nechci.”zopakovala důrazněji.
Cítila, jak jí vztek poleptal celou hruď. Dech se jí zkrátil.
„Pročpak se tak mračíš maličká?”dotázal se s úsměvem.
Dělej! Zabij ho! Dopřej mu utrpení!
Nemohu….
Přísahalas. Přísahalas, že zabiješ toho, který ti zničil život. Tady stojí. Je tu sám. Zab ho!!
Ale je to strýček Miraj. Děsivý a hodný.
Rozhodnutí je jen a jen na tobě. Bude žít? Nebo umře?
Zaryla si dlouhé nehty do dlaní.
Přála si jeho smrt, chtěla vidět jeho utrpení, slyšet jeho nářek, ale nedokáže to. Stále v něm vidí kus svého života. Stále zapomíná, že on ji tam zavřel.
Jak snadno se pocity mohou smíchat. Jak snadno mohou trhat srdce na malé kusy. Nedokáže, zapomenou na své utrpení, bolest. Tyto pocity v ní zůstanou už navždy. Už navždy se bude bát tmy, ticha a samoty. Bude se bát, že ji znova pohltí, zničí. V jejím srdci bude vždy květ nenávisti.
Ale ta stará Ioli nebyla tak úplně zničena. Jen se krčí někde v koutku schovaném v temnotě a volá po svých milovaných. Touží po jejich lásce a objetí. Touží je chránit a milovat. Touží žít mezi svou rodinou, najít si kamarády a smát se. Cítit štěstí a radost z toho že žije. Protože lidé jsou slabí, a když se neochrání sami, musí to zvládnout ona. Chce být jejich štítem, ale vlastním mečem.
Miraj k ní natáhl ruku. „Pojď se mnou, dítě. Uvidíš náš nový domov.”
Hleděla na jeho ruku a víc se přitiskla na teplé sklo okna.
Zavrtěla hlavou tak prudce, až jí dlouhá bílá ofina zaclonila výhled. Rukama ji rychle shrnula z očí.
„Kam půjdeš? Svět tě nepřijme. Nenajdeš tam své místo. Tvůj domov je tam, kde jsem já a ostatní vědci.”
Svět tě nepřijme… Svět tě nepřijme… Svět tě nepřijme… Svět tě nepřijme… Svět tě nepřijme… Svět tě nepřijme……… Jsi zrůda……. Zabilas lidi……Budou se tě bát…. Seš pro ně zrůda….. Vrahu……….
„Ať budu kdekoli, mezi lidi nezapadnu. Narodila jsem se jako zrůda a s tím také musím žít. Je jedno, jak moc mě to bude bolet, jak moc mě lidé budou nenávidět, jak moc mě budou toužit zabít, já chci svobodu.”zašeptala.
Miraj pomalu ruku zase stáhl a nevěřícně koukal na dívku před sebou.
„Takže raději budeš trpět ve světě venku, než abys žila v klidu u nás?”zeptal se překvapeně.
Ioli přikývla.
Radši venku, než tady kde mě každou vteřinou objímá smrt a její píseň.
„Raději budeš každý den slýchávat výkřiky strachu, který způsobíš?”pomalu se k ní sunul. „Raději budeš slýchávat urážky, než to jak tě máme rádi? Raději budeš trpět, než žít v pohodlí u nás? Raději se budeš každou noc bát toho, že tě někdo najde a zabije, protože jsi zrůda?”byl skoro u ní. Zbývalo pár posledních kroků a mohl se jí dotknout.
„Raději budu žít, než umírat.”pípla.
„To ti nedovolím. Jsi Peregrimus a já ti nedovolím odejít.”jako by se z jeho hlasu vytratila veškerá barva a zbyl jen chlad.
Ioli očima uhnula před jeho mrazícím pohledem.
Pokusil se jí chytit za paži, ale ona vyskočila a odhodila na druhou stranu místnosti. Výhružně zavrčela.
Miraj se vyhrabal na nohy.
„Tvé místo je tady. Seš moje!”vykřikl, když na ní namířil zbraň.
Normálně by byla Ioli v klidu, ale poznala uspávací pušku. Možná je imunní proti normálním kulkám, ale chemie v této šipce ji uspí, jako kohokoli jiného.
Přikrčila se.
„Ioli, nenechám tě utéct.”zašeptal vědec a stiskl spoušť.
Ne! Já nechci! Chci být svobodná, poznat svět, žít! Nechci pomalou smrt v laboratoři. Nechci se každé ráno bát.
Plná zoufalství se rozběhla k oknu. Vše se odehrálo v jedné sekundě. Šipka prosvištěla těsně kolem ní, když se po místnosti rozlehlo tříštění skla a Mirajův křik.
Padá.
Slyší svůj vlastní jekot.
Marně se snaží něčeho chytit.
Je to přesně jako v tom snu, až na to že teď dopadnu…
Kousky rozbitého skla se jí zařezávaly do kůže a ven stříkala teplá rudá krev. Zavřela před střípky oči.
Dopad byl bolestný.