Bílá smrt- 5. Kapitola

5.Kapitola
„Tati…”zašeptala slaboučce.
Vzhlížela k muži, který ji probodával ledovýma očima. V jeho pohledu byl jasně znatelný vztek, ale toho si nevšímala. Hleděla na svého otce neschopna pohybu.
„Ioli.”řekl.
Ioli pootevřela pusu, ale nic z ní nevyšlo.
Nevěděla co říct, jak se zachovat, co dělat. 11 let svého otce neviděla, neobjímala. Zapomněla, jaké to je cítit teplo ostatních. Zapomněla na to, jaké to je být dcerou. Už není ta malá holčička, co pobíhala za vědci a smála se. Samota ji změnila. Nenávist ji změnila.
Sklopila oči k podlaze, nechala vlasy spadat do obličeje.
Tatínku……. Tolik si mi chyběl. I maminka. Tak moc jsem toužila po vašem doteku a slovech. Čekala jsem, že přijdete a odvedete. Ale vy jste nepřicházeli. Uběhl rok a vy pořád nikde. Začala jsem propadat nenávisti k lidem, kteří mě tam uvěznili. Chtěla jsem je zabít. Chtěla jsem vás zabít. Chci vás zabít! Ale já stále miluji… Stále toužím po vaší lásce a po tom, abych tohle místo směla nazvat domovem. Ale copak mohu vše vymazat? Všechny ty prázdné dny? Tu bolest?
„Už nejsem hodná holka…”vydechla a podívala se otci do tváře. Všimla si, že vrásky kolem očí se mu prohloubily, oči vypadaly lesklejší, než si pamatuje a ve vlasech mu září pár šedých vlasů. Stárne.
Jak teď asi vypadá maminka?
„Ne, to nejsi, Ioli.”promluvil otec. „Uvědomuješ si vůbec, co jsi provedla?”zeptal se.
Ioli na něj jen hleděla. Nedokázala mu dopovědět. Nechtěla vidět jeho zklamání.
„Odpověz! Uvědomuješ si následky toho, co jsi provedla?!”zařval otec. Jeho hlas se odrážel od bílých zdí a ztrácel se v útrobách centra. Zaťal ruce v pěst a rozzuřeně hleděl na dceru u svých nohou.
„Tatínku….”špitla Ioli vyděšeně.
„Jestli teď hned se mnou v klidu neodejdeš, budeš považována za nevydařený pokus a zabijí tě! Zabila jsi vědce a ochranku. Jak mi to hodláš vysvětlit?!”
Jak? Jak mám obyčejnému člověku vysvětlit své utrpení? Mohl by to vůbec pochopit?
„Už jednou si neposlechla naše rozkazy a byla jsi zavřena. Po druhé už tak mírní nebudeme!”
Místo odpovědi po něm Ioli natáhla hubené ruce a popadla za dlouhý plášť. Křečovitě svírala látku v zaťatých pěstích a hleděla otci do očí.
„Bála jsem se.”řekla nakonec.
„Ty?! Ty ses bála?! A čeho?! To my se máme bát! Ty vraždíš lidi!”zařval jí do obličeje, ale zdálo se, že Ioli to nevnímá. Nevnímá otcovu zlobu v očích a hlase.
„Bála jsem se.”zopakovala.
Otec vztekle zavrčel a odstrčil ji od sebe. „Poslouchej mě. Jsme schopni toto přehlédnout, když se nám v klidu vydáš. Tak co ty na to? Půjdeš se mnou?”naléhavě jí stiskl dlaně.
Vydat se jim? Odejít s nimi?
Bodlo ji u srdce.
Má odejít od všeho, co kdy znala do neznámého světa, o kterém nic neví? Odejít od své rodiny a přátel? Opustit vše na čem jí kdy záleželo? Dopustit, aby ji nenáviděli? Nebo tu zůstat? S lidmi co ji zradili, ublížili, zavřeli. Může zapomenout na vše, co se stalo?
Nikdy nezapomenu.
Vytrhla se otci.
„O-omlouvám se.”
„Ioli. Nehraj si se mnou. Ty s námi musíš odejít. Musíš s námi zůstat. Musíš! Bez tebe bychom museli začít od začátku! Co pak to nechápeš?! Jsi příliš důležitá, než abychom tě mohli pustit!”řve zoufale otec.
V Ioli se vzedmul vztek.
Copak ho vůbec nezajímá? Copak ji vůbec neposlouchá?
Ne, nezajímám. Jsem věc, pokus, pohár.
„Omlouvám se. Nemohu s tebou odejít.”řekla se sklopenýma očima.
Otec něco nezřetelně zavrčel, popadl ji za vlasy a smýkl s ní k sobě. Obličejem vrazila do jeho hrudi.
Sykla bolestí.
„Ty-musíš-jít-se-mnou! Rozumíš?! Kam si myslíš, že bys šla?! Lidi tě nepřijmou! Budou se tě bát! Seš pro ně zrůda!”křičel jí do obličeje.
Zavrčela na něj.
„Zrůdy jste vy.”
Práskl jejím drobným tělem o zem. Ioli projel blesk bolesti, ale hned na to vyskočila. Po těle se jí rozléval smutek. Otec, její vlastní otec, jí nazval zrůdou.
To není ten tatínek, kterého jsem znala. Ten by nikdy nic takového neřekl.
Nebo jsem byla slepá?
Snažila se uklidnit rozbouřené pocity. Potřebovala je dostat pod kontrolu.
Vztek se mísil se smutkem, nenávistí, nerozhodností, láskou.
„Ty ve světě venku nenajdeš své místo. Tvé místo je tady!”
Dál zůstávala nehybně stát s hlavou skloněnou. Neodvážila se mu podívat do očí. Nechtěla vidět vztek namířený proti ní. Nechtěla vidět jeho nenávist.
„Poslouch-“
„Bála jsem se, že tam zůstanu navždy. Že už vás nikdy neuvidím. Neuvidím lidi, které jsem zapřísáhla zabít. Bála jsem se té tmy a ticha kolem sebe. Přála jsem si vás mít u sebe, ale vy………..nechali jste mě tam. Vždy jsem se snažila být hodnou holkou, přesně tak jak si mi říkal. Vše jsem dělala pro vás. Tak proč?”zašeptala.
Chvěla se. Obtočila si paže kolem trupu a snažila se uklidnit.
„Ty-ty nás chceš zabít?’povytáhl otec obočí.
„Ano.”
„Rozmysli si dobře, co říkáš, Ioli.”
„Vím, co říkám. Měla jsem 11 let na promyšlení. Lidé, které jsem milovala a vzhlížela k nim, mě zavřeli do tmy a samoty. Ale já vás stále miluji. Nemohu…..ne, nechci zapomenout na to, že díky vám jsem tady. “
„Ioli…”
Zaslechla rychle se blížící kroky.
„Omlouvám se.”špitla, vyrazila dlouhou chodbou přímo k ozbrojeným vojákům.
„Peregrimus, chyťte ho!!”zařval jeden z trojice. Ioli po něm skočila, zvrátila mu hlavu dozadu. Něco křuplo a muž se bezvládně skácel k zemi. Mezitím i zbylí dva na ni začali střílet. Kulky se provrtávali hluboko do masa. Cítila neskutečnou bolest, kterou přehlušovalo zoufalství a vztek.
Taťka mě odmítl.
Dalšího muže popadla za ramena a zahryzla se mu do krku. Přidušeně zavřeštěl, ale to už jeho tělo letělo dlouhou chodbou a narazilo do zdi. Třetí nerozhodně stál. Přemýšlel, jestli utéct, nebo bojovat. Ioli se na něj vrhla, zabořila ruku do jeho břicha a vytrhla vnitřnosti ven. Ty pak hodila před klečícího otce.
„Už nejsem hodná holka, tatínku.”řekla potichu.
Otec seděl neschopen pohybu, jen hleděl na dílo své dcery. Neodvážil se podívat do její zakrvácené tváře. Nechtěl to vidět.
Sbohem tati…….. Jednou mě možná pochopíš. Pochopíš mou bolest, mou nenávist a lásku. Možná mě jednou přestaneš nenávidět.
Hleděla na svého třesoucího se otce, který k ní pořád nezvedl oči. Cítila, jak jí po tvářích stékají potůčky slz a smývají krev z bledých tváří.
Vždy jsem tě milovala a tak to taky zůstane. Budu si tě pamatovat jako mého hodného tatínka. Ale nemohu zůstat s tebou. Odpusť mi to. A řekni mamince, že ji mám ráda…
Měla chuť začít bušit do stěn, křičet z plného hrdla a plakat a plakat. V hrudi se jí srdce tlačilo ven, stejně jako slzy v očích. Je tak těžké ubránit se emocím, o kterých neměla nejmenší tušení.
„Mám vás ráda…”zašeptala a dala se do běhu. Neotočila se, aby viděla, jak k ní otec vzhlédl se zaslzenýma očima. Neslyšela ho zašeptat: já tebe taky. Nechala ho za sebou spolu se svým srdcem.
Uháněla chodbami a rozrážela dveře, o kterých doufala, že vedou ven. Vědecké centrum ji připadalo nekonečně rozlehlé. Chodby se různě napojovali a zase rozdělovali, bylo tu milion dveří, ale žádná okna. Doběhla k dalším schodům, když se ozvala další rána následovaná otřesem.
S vrčením přikrčeně běžela vzhůru.

Zjistila, že centrum je skoro prázdné. Zbyli tu jen cizí vojáci, kteří se jí snažili chytit, i když marně. Všichni skončili jako zakrvácené mrtvoly. Vědci už dávno opustili budovu i se svou ochrankou.
Vyběhla další schody, vrazila do kovových dveří a vpadla do místnosti zalité slunečním světlem. Ztuhla.
S-sluníčko…
Nehybně stála ve dveřích a vytřeštěně pozorovala zlatý kužel osvětlující místnost.
Tak nádherné… Tak hřejivé…
Cítila srdce až v krku. O tomhle vždy snila. Toužila spatřit hřejivé sluneční paprsky, toužila je cítit na své kůži.
Pomalu se přibližovala ke zlatavému světlu a ponořila do něj ruku. Užasle sledovala, jak jí ozařuje bledou pokožky. Cítila šimrání tepla.
Vzdychla.
Celých 16 let snila o slunci, o světě venku, o rostlinách, o zvířatech a lidech žijících na druhé straně zdí. Chtěla je spatřit, dotknout se jich, mluvit s nimi. Ta touha ji spalovala a teď…
Vstoupila celá do paprsků. Připadala si, jakoby její tělo pokrývaly zlaté šaty hřející na kůži. Pak si všimla okna.
V hrudi se jí cosi zachvělo a ona se pomaloučku přibližovala k oknu. K bráně do venkovního světa. K bráně na svobodu.
Co je to za pocit uvnitř mě? Proč se najednou cítím tak hrozně moc plná?
Oči se jí rozšířily, ústa pootevřely a tělo rozechvělo. Měla pocit, že ji srdce dělá v hrudi salta a přemety, že její pocity víří v nekonečném víru, že se její starý svět bortí před očima.
Přitiskla čelo na teplé sklo a zapřela se o něj dlaněmi.
Ze rtů jí unikl prapodivný zvuk překvapení a úžasu.
Svět…
Hleděla na nekonečný les ovládnutý zelenou barvou. Koruny mohutných majestátných stromů tančily ve větru. Nad jejich listy létali ptáci a u kmenů na zemi viděla barevné květiny. Slunce vše barvilo do teplých zlatavých odstínů. Sledovala mraky plující po modré obloze.
Zatlačila na sklo.
Jsem šťastná.
Rozechvěle se nadechla.
Jsem tak hrozně moc šťastná. Já vidím skutečný svět, je tak krásný.
Je barevnější než v mých snech, je živější a hezčí. Je dokonalý a skutečný.
Vždy jsem si to přála. Spatřit venkovní svět ukrytý za zdmi. Tak moc jsem po něm toužila.
Sledovala linie stínů. Proplétající se koruny stromů. Ptáky. Mraky. Nebe. Les. Barvy. Slunce. Květiny. Keře. Trávu.
Cítila, jak do ní proudí život. Zlatý, teplý a radostný. Měla pocit, že slunce ohřívá její zamrzlé pocity a dává prostor novým. Krásnějším.
Pro tohle bojovala. Pro svou svobodu a možnost žít tam venku. Chtěla se dotknout tekoucí vody, jemných motýlích křídel, listů, květin. Bojovala, protože toužila. Toužila žít.
Já žiju. Žiju!
Zaslechla klapání podrážek, které se zastavilo kousek od ní.