Bílá smrt- 4.Kapitola

4.Kapitola

Nenávist je silný a spalující pocit. Někdo ji vnímá jako útěchu, někdo jako zkázu. Ale tak či onak, nemůžete ji ignorovat. Nelze ji ignorovat. Nenávist je jako had, který se kolem vás obtočí a utahuje své tělo a vy se dusíte. Každé probuzení, každé sousto, každý krok, každé nadechnutí bude doprovázené tímto hladovým pocitem, který si žádá své oběti. A pokud ho nenasytíte, spálí vás. Ale je možné cítit k někomu nenávist a lásku zároveň? Je možné někoho hrozně moc milovat a zároveň si přát jeho smrt?
Bolí to…
V náruči drží bezvládné tělo vědce, který pro ni býval strýcem. Tento hnědovlasý, hnědooký vědec ji naučil číst, psát, četl jí pohádky a naučil ji rozumět příběhům. Nikdy se k ní nechoval špatně. Možná…
Drobnýma rukama mu hladí vlasy slepené krví. Snaží se nezírat na rozervanou hruď, ze které trčí žebra a kus plíce, snaží se nekoukat na urvanou ruku u jejího stehna.
„Ioli, neutíkej, Prosím. Neublížím ti.”řekl před tím, než ho zabila. Viděla naději v jeho očích. Před očima vidí jeho ruce, natahující se po jejím obličeji.
Vztekle si skousne rty.
Vždyť ho nenávidím!
Snaží se porozumět svým pocitům. Smutku rozlézajícímu se v jejím srdci. Tito lidé jí zničili život. Sebrali svobodu a vše na čem jí kdy záleželo. Ale i přes to všechno jsou její jediná rodina. Její jediný svět, který kdy poznala.
Zadívala se do vrásčité tváře svého nevlastního strýce.
Ne! Není to můj strýc! Je to můj nepřítel! Člověk co mi ublížil!
Tak proč tak bolí pomyšlení na to, že za jeho smrt mohu já?
11 let krmila svou nenávist, ale možná to nestačí. Možná by nestačilo ani milion let. Možná nejde zapomenout na to, že tyto lidi milovala.
Roztřásla se. S píchavým pocitem u srdce odstrčila tělo, co nejdál za sebe, kde ležela ostatní těla. Vstala a klidným krokem se vydala vpřed. Snažila se přesvědčit samu sebe, že jí to nemrzí. Že jí to je jedno. Že na nich nezáleží. Ale stejně se po nich ohlédla. Po lidech, zrůdách, které bývali její rodinou.
Před ní se objevilo široké schodiště. Pomalu schod po schodu se vydala směr nahoru a přitom pozorně sledovala okolí.
Z dálky k ní doléhaly výstřely a výkřiky. Slyšela zoufalé štěkání psů v laboratořích. Tlučení ptačích křídel o kovové klícky. Pamatuje si, že vždy tu byl klid a deprimující ticho. Ozývaly se jen kroky spěchajících vědců, šustění papírů a sem tam naříkání zvířat. Ale teď tu vládne chaos.
Slyší své vlastní bosé nohy na kachličkové podlaze. Rukama se přidržuje dřevěného zábradlí. Snaží se zklidnit dech, aby tak nefuněla, ale její nitro spalují probuzené emoce a tělo je moc slabé. Její vyrovnanost je fuč.
Krok za krokem se pomalu sune dál. Rozhlíží se po svém domově, ale nepoznává ho. Najednou jí přijde chladné a bezcitné. Už to není to hřejivé místo s rodinou. Teď je to vězení, které ji na 11 let pohřbilo do tmy. Ukrývalo ji před světem, před lidmi, ale teď…
Teď si vezmu svou svobodu zpět!
Najednou se celé centrum od základu roztřáslo a ozvala se ohlušující rána. Ioli padla k zemi, kde si dlaněmi zakrývala kočičí uši přitisklé k hlavě. Ze rtů jí uniklo rozechvělé zaúpění. Tiskla své drobné tělo k chladné podlaze, která ještě pořád duněla.
Když konečně vibrace ustaly, klekla si.
Neměla nejmenší ponětí o tom, co se kolem ní děje. Proč vždy klidné a uspořádané centrum se dnes otřásá v základech. Proč na vědce útočí neznámí muži v uniformách a střílejí je. Proč ji všichni chytají.
Ze shora na schodech se k ní sneslo dunění něčích kroků. Vystřelila ze schodů, zahnula za nejbližší roh a vlétla do prvních dveří, které spatřila. S roztřesenou hrudí potichu zavřela dveře uši nastražené. Kroky se blížili. Odhadla to na tři, nebo čtyři lidi. Asi vojáci, protože vibrace kroků byly silné.
Nehty zarývala do dřevěných dveří, až když kroky utichly, svalila se úlevou na zem.
Možná je Peregrimus s vyvinutějšími smysly, rychlou regenerací a zvláštními schopnostmi, ale bojovat s několika vojáky, si netroufne. Její tělo je rychlé a mrštné, ale kdyby jí střelná zbraň zranila srdce, bylo by jí to k ničemu. A něco jí říkalo, že tihle chlapíci o ní vědí hodně věcí.
Když se konečně zklidnila na přijatelnou úroveň, rozhlédla se kolem sebe.
Prudce sebou škubla, vycenila tesáky, ocas stáhla mezi nohy a úzkostlivě zavrčela.
Ne…
Nadechla se. Obezřetně došla ke skleněnému oknu na druhé straně. Před ním stálo několik kovových stolků se židlemi. Byl tu jeden počítač a několik obrazovek. Ale ji zajímala jen druhá strana poškrábaného skla.
Rty se otevřely v němém úžasu spojeného s mučivou bolestí. Velké oči byli ještě větší než obvykle a upíraly se na jediné místo, na druhé straně skla. Tlukot srdce zaplnil celý její svět.
Přitiskla obličej na sklo. Hleděla do bílé kachličkové místnosti, kde přímo naproti sklu ve zdi vyseli řetězy. Na nohy, ruce, krk a trup. Kachličky na zdi byly místy roztříštěné, nebo úplně chyběli. Když zamžourala, spatřila slabé stopy po krvi. V jednom rohu stála židle s pouty na zápěstí a kotníky. V dalším kovová postel, také s pouty a rozškrábaným povrchem.
Dlaněmi si zakryla ústa, aby nevykřikla. Sesunula se na zem pod návalem bolesti a mučivých vzpomínek.
Zná to místo. Ví, k čemu slouží, nebo spíš sloužilo. Ví, co se tam dělo. Kolik krve bylo prolito, kolik křiku a slz skrývá ta prokletá místnost. Jaké zrůdnosti pozorovali vědci z tohoto okna.
Bezmyšlenkovitě si začne šmátrat po těle. Na místa, kde se kovové řetězy zařezávaly do kůže. V hlavě se jí začnou vybavovat vzpomínky, které by nejradši někde zamknula.

      ***
„Neboj se zlatíčko, bude to v pořádku. Uklidni se a posaď se.”promluvil na ni mladý vědec Daniel, který ji konejšivě držel za rameno a ukazoval na křeslo v rohu místnosti.
„Ne! Já se bojím, bráško.”zavrtěla malá Ioli hlavičkou. Odmítala se posadit do toho zlověstně vyhlížejícího křesla. Sledovala chladné odlesky zářivek na stropu, zkoumala řetězy, které ji nutili se otřást.
Objala své drobounké nahé tělo a nechala si bílé vlasy spadat do obličeje. Normálně nosí bílou košilku, ale před testy ji vždy vědci seberou. Teď se nemá do čeho ukrýt. Kam schovat strach a úzkost.
Daniel si klekl, aby se jí mohl podívat do očí.
„Prosím, Ioli. Když budeš hodná holčička, donesu ti večer čokoládu. Ano?”
Ioli na něj upřela velké křišťálově modré oko, druhé ji schovaly pod pásku.
„Bude to zase bolet?”zeptala se tiše.
Vědec polknul a uhnul pohledem. „Nebude to trvat moc dlouho.”řekl vyhýbavě.
„Ioli, okamžitě si sedni a dělej, co ti říkáme! Tohle je pro dobro nás všech, tak buď hodná holka.”rozezněl se místností hlas z bedýnek.
Ioli se zadívala na sklo, za kterým stáli ostatní vědci v čele s hlavním vědcem Mirajem. Všichni na ni hleděli s chladným pohledem.
„Strýčku Miraji…”
„Ne, Ioli! Víš, že nemám rád, když musím věci opakovat. Chceš, abych se rozzuřil? Přestaň se pořád vymlouvat a spolupracuj!”řekl podrážděně Miraj.
Ioli poraženecky sklonila hlavu a posadila se do křesla, které ji studilo na kůži. Chlad jí většinou nevadí, ale tento chlad měl v sobě něco zlověstného.
Daniel se na ni usmál. „Hodná holka.”
Ioli k němu taky vyslala úsměv a nechala si připoutat zápěstí i kotníky.
Musím být hodná holka. Nesmím jim přidělávat starosti. Oni vědí, co je pro moje dobro nejlepší. Nezklamu je!
Pohledem zabloudila k oknu a usmála se na vědce. Ti už, ale živě debatovali a horlivě zapisovaly do notesů. Nikdo jí nevěnoval jediný pohled, a tak se zadívala na špičky palců u nohou. V hlavě se jí honily myšlenky na ráno, kdy se u ní v pokoji stavil otec s matkou. Po dlouhé době je zase směla obejmout, protože byla hodná holka. Byla moc šťastná, když jí otec vzal do náruče, když jí matka pohladila po vlasech. Ale potom museli rychle odejít, kvůli nějakým záležitostem.
„Poslouchej, dnes to možná bude bolet trochu víc, ale musíš to vydržet.”řekl Daniel.
Ioli vyvalila očka. „Bojím se…”hlesla, ale to už Daniel mířil ke stolku s tlačítky dva metry od ní.
„Jdeme na to. Připravená Ioli?”ozval se Miraj.
Ioli trhaně přikývla a pokusila se o úsměv.
Musím to vydržet. Musím být hodná, statečná.
Miraj dal rukou znamení Danielovi a ten stiskl tlačítko.
Ve vteřině Ioli projel elektrický proud. Zachvátil celé tělo, chtěla se schoulit do klubíčka, ale byla pevně svázána. Proud postupně nabíral na intenzitě. Cítila vlny přicházející ze zad a šířící se po celém těle. Svaly jí škubaly. Měla pocit, že se jí krev v žilách vaří.
Daniel stále přidával intenzitu.
Ioli cítila pach spáleného masa. Jejího masa. Celé tělo hořelo a stahovalo se v nesnesitelné bolesti. Křičela, škubala sebou, snažila se osvobodit, ale marně. Už ani neviděla Daniela, vše splynulo do jedné obrovské čmouhy barev a stínů.
„Prosím!”vykřikla uplakaným hláskem. „Prosím!! To bolí!!”
Měla pocit, že jí někdo něco říkal, ale ona nebyla schopna ten zvuk zpracovat.
Zmítala se na křesle, slzy jí stékaly na krk a zoufale volala o pomoc. Tak moc chtěla utéct do bezpečí něčí náruče. Chtěla cítit teplo lidského těla. Chtěla vědět, že ji mají rádi. Že je hodná holka. Ale všichni se jen dívali, jak se malá holčička zmítá v kovovém elektrickém křesle.
V tom na zádech ucítila teplou tekutin, jak stéká dolů. V hlavě jí tepalo a nesnesitelně bzučelo. Tělo už skoro vůbec necítila.
Musím……….to……vydržet…
Pevně zavřela oči.
Cítila chvění celého těla, bolest každého svalu, nervu, buňky. Měla pocit, že se smaží.
Najednou to všechno ustalo.
Vyčerpaně se svezla do křesla a snažila se najít dech. Otevřel oči a zahleděla se na vědce za sklem. Jejich tváře byly dokonale nečitelné.
Potlačila nával slz.
Někdy přemýšlela o tom, jestli ji mají vážně rádi. Jestli je pro ně opravdu dcera, živá bytost. Ale jakmile se k ní Daniel obrátil s úsměvem, zahnala tyto myšlenky.
Přišel k ní a ona si myslela, že ji jde odpoutat, ale místo toho ji na krk připnul nějaké čidlo.
Nechápavě koukala, jak se k ní obrací zády.
„Bráško…”zašeptala.
O pár vteřin později jí opět tělem projel proud.

      ***
Hodná holka.
Hodná holka.
Hodná holka…
Už nejsem hodná holka.
Zahleděla se na své ruce špinavé od krve. Přejížděla očima pod dlouhých hubených prstech, sledovala linie vrásek. Tyhle ruce vždycky nevraždily. Tehdy objímali a chytaly vědce za pláště, když si chtěla hrát.
Mamka a taťka se budou zlobit. Nedovolí mi je obejmout. Oni vědí, že jsem zlobivá.
Přitiskla stehna k hrudi a objala se pažemi. Dlouhé vlasy jí splývaly přes ramena, skrývaly její tvář.
Nechci, aby mamka plakala. A taťka byl smutný.
Jsem moc zlobivá holka. Strýček Miraj se bude moc zlobit.
Sevřela ruce v pěst, když si vybavila obličej postaršího muže. To on ji tam zavřel. On ji slíbil, že se pro ni vrátí a nepřišel. To jeho touží ze všech nejvíc zabít.
Ostře se nadechla a vyběhla z místnosti.
11 let jsem byla zavřená v samotě a tmě. Nikdo nepřišel. Ani mamka, ani taťka, ani strýček, nikdo!!! Bylo jim jedno, co se se mnou stane. Bylo jim jedno, jak se cítím. Nechali mě tam!
Běžela prázdnou chodbou, zahnula za roh a vyletěla do schodů. Cítila, jak se jí celé tělo chvěje. Měla chuť křičet, plakat a nadávat. Emoce v ní vřely. Láska, nenávist, samota, vztek, bolest. Tak ráda by řekla, že je z hloubky duše nenávidí, že si přeje je zabít, ale nemůže… Jak může zavrhnout vlastní rodinu? Jak může nenávidět jediné lidi, které kdy poznala? Jak může nenávidět lidi, které milovala z celého srdce?
Bolest.
Strach.
Nenávist.
Láska.
Chci být hodna holka. Chci mít zpátky svou rodinu.
Ale moc dobře si uvědomovala, že to nemůže vrátit. Nemůže zapomenout na to, co se stalo. Nemůže zapomenout na stovky temných hodin. Nikdy nezapomene…
Byla tak rozrušená, že přestala dávat pozor na cestu, a proto vyjekla, když ucítila tvrdý náraz a svalila se na zem.
Zvedla oči a střetla se s chladným pohledem modrých očí. Byla to stejná modř, kterou měla v pravém oku.
Vše zmrzlo. Její myšlenky i dění kolem. Plíce se jí stáhly a ona se snažila najít alespoň jediný doušek vzduchu.
Z úst po 11 letech vyklouzlo první tichoučké slovíčko. Uslyšela svůj jemný hlas, který se teď třásl.
„Tati…”