Aeneás a Satyr- část I.

Nefros klidně mířil k přístavu na kamenitém pobřeží. V zátoce kotvilo jen několik lodí a na břehu se nehýbalo takřka nic. Posádka zamyšleně hleděla ke strmým kopcům, jež se zvedaly hned za městem. Byly hustě zalesněné a postupně přecházely v hory, jejichž vrcholky čněly strmě do výše jak sloupy v trojském megaronu.
"Pěkně odlehlej kraj," zamumlal Menos při pohledu na pobřeží. "Nikdy jsem si tady na to nezvyk."
Aeneás se usmál. "Menší přístav, menší konkurence. Kromě toho se dá s Midasem dobře smlouvat."
"Je to zmekčilec," odplivl si Achates. "Žádnej pořádnej chlap se nemůže furt věnovat hudbě."
"Samozřejmě. Díky Diovi, že já mám takové ctnostné a chrabré bojovníky jako jsi ty, Achate!" s úšklebkem jej šťouchl do ramene.
Pak zvážněl. "Nech skasat plachtu, přistaneme."

O chvíli později již Nefros nehybně odpočíval vytažený na pláži vedle ostatních lodí a Poseidon byl ukojen obětí. Aeneás vydal příkaz, aby zboží zatím zůstalo v podpalubí a posádka u něj. Pětici mužů však dovolil, aby se vydali do města a nakoupili pro své druhy nějaké víno a čerstvé zásoby.
"Odpočiňte si, Menone. Vrátím se do dvou hodin."
"Zůstaneme přes noc?"
"Nejspíše ano, jak znám Midase..."
Zamířil k městu. Menos si spokojeně protáhl ztuhlá ramena a uvelebil se do stínu lodi. Byl jasný den bez jediného mráčku a ač se již blížil soumrak, slunce mělo stále sílu.
Vstup do královské pevnosti střežila mohutná brána u níž hlídkovali dva ozbrojenci ve zbroji. Opodál, co by kamenem dohodil, stál hostinec. Lacinému vínu z keramických džbánů se na lavicích venku věnovalo několik mužů. Možná by si na chvíli mohl odpočinout, blesklo mu hlavou. Usedl a poručil si také džbánek. Celodenní plavba jej zmohla, ale sezóna teprve začínala a ještě je třeba navštívit spoustu přístavů.
Nápoj zamyšleně poválel na jazyku. Víno nebylo dobré, ale ani mu to nevadilo. Spokojeně se zadíval na nedaleké moře. Vlny harmonicky mířily k pobřeží a s uspávajícím šuměním objímaly oblázky na pláži. Slunečný kotouč boha Hélia klesal k západu a obloha se barvila do bronzova. Nad mořem zaskřehotal racek a nerušeně se snesl až k hladině, snad za nějakou rybkou.
"Takže stáda ti prospívají?" ozval se jeden z mužů sedících vedle. Aeneás sebou překvapeně trhl, ale pak si uvědomil, že chlapík nemluví na něj, ale na svého druha.
"Nestěžuju si," odvětil druhý, oblečený do ovčí houně. "Vlka ani škodnou jsme neviděli už přes měsíc. S tímhle starosti nemám."
"Bohové ti přejí!"
"Už jsem obětoval Artemidě... ale v lesích na salaší viděli kance. To není dobré znamení. Tenhle je prý obrovitý a má tesáky jako meče!"
Jeho přítel se soustrastně přikývl. "Snad jej bohyně zažene do hor."
Pastýř pokrčil rameny. "Tak či tak jsem dnes uvědomil krále."
"Ale! Ten je úplně zblázněný z toho svého pěvce..."
Aeneás zbystřil. "Myslíte Selepa?"
Oba muži se na něj zaraženě podívali. Při pohledu na princovu zdobenou tuniku a plášť se zatvářili značně nedůvěřivě.
"Nemusíte se mě bát," řekl jim s úsměvem. "Nemám v úmyslu vás udávat."
Jestli se nechali přesvědčit, nedali nic najevo. "Slyšel jsi jej už zpívat, pane?" zeptal se pastýř.
"Ano. Minulý rok jsem zde také zakotvil. Talentovaný hoch!"
Muži si vyměnili rozpačité pohledy. "To nepochybně. Ale někdy se zdá, že už je to..."
"Co?"
Muž věnoval obezřetný pohled strážným u brány a jen cosi zamumlal.
"Někomu může přijít," začal pastevec zvolna. " Že se Selepos až moc povyšuje. Mám u sebe kluka, co se mu vyrovná. Na to vsadím tyhle sandály z černé kůže!"
"Hoho, copak je to za pastýře?" ušklíbl se jeho společník.
"Říkáme mu Satyr a, přísahám při Héře, ještě nikdy jste neslyšeli hrát na flétnu nikoho tak krásně!"
Aeneás nevěřícně naklonil hlavu na stranu. "Selepa bych si jako společníka na pustý ostrov vážně nevybral," přiznal, "ale hraje i zpívá úchvatně. Jsi odvážný když něco takového tvrdíš, pastevče!"
Muž od ovcí mu rozrušeně zašermoval pravačkou před obličejem. "Je to tak pane. Věř mi. Jen si ho přijď poslechnout!"
Aeneás se nechtěl přít. Dopil číši a vstoupil do paláce. Teď byl na řadě obchod. Kupců bylo v téhle zemi pomálu. Víc jak prstů na rukou se jich najít nedalo. Aeneás se procházel po malém tržišti a provedl několik bezvýznamných směn. Tu několik barvených chitónů za amfóry olivového oleje. Tam zas trojskou keramiku za obnos stříbra. Celé tohle oťukávání mělo jediný cíl; přilákat pozornost Midase. Netrvalo to nijak dlouho a Aeneovi se už hlásil postarší holohlavý otrok.
"Princi," oslovil jej s úklonou až k zemi. "Můj král si přeje tvoji přítomnost v megaronu. Pořádá hostinu na tvoji počest."
"Vyřiď mu můj dík. Smím přivést i své společníky?"
"Ano. Slavnost začíná se západem slunce. S tvým dovolením, můj princi, se vzdálím..."