Veronika rozhodla se

Komu tvář ta nic neříká
seznamte se - Veronika,
úřednice magistrátu, finančního odboru.
Veronice to prý pálí.
Nadřízení si jí chválí.
Její hvězda magistrátem
zvolna stoupá nahoru.

Jednoho dne pozdvižení.
Verču čeká povýšení.
Na úřadě uvolnilo se prý místo vedoucí.
Tahle zpráva rozkřikla se,
Verča přijímá gratulace
a tetiček delegace
ruce chce si potřást s ní.

Na otázky - jakpak má se -
Verča jenom usmívá se.
Úřednici z finančního
upřímnost moc nehrozí.
Jenom jednou podřekla se
Verča tiše mámy ptá se:
Jaký to má všechno smysl?
Pro co vlastně může žít?

Maminka se tomu diví:
Co ti, Verčo, co ti chybí?
Vždyť máš práci,
máš kde bydlet,
ne každý to může říct.
Venku je finanční krize,
tak se mi tu netvař cize
a v životě užívej si toho,
co my nemohli jsme mít.

Na otázku, co jí schází,
odpovědi nenachází.
Na otázku, co jí chybí,
odpovědět neumí.
A tak se nejde moc divit
mamka přestane se pídit
a otázka (ta zásadní)
jenom zvolna vyšumí.

A tak léta klidně plynou.
Položme otázku jinou:
Jak dlouho to jde vydržet?
Jak dlouho to může jít?
Žádný život, samá práce,
Veronika rozhodla se
skončit život, který, zdá se,
vlastně vůbec nejde žít.

Přesně podle statistiky
zvolila si Verča léky.
Zvolila si Verča léky,
léky, co má na spaní.
Půlku plata spolykala,
pak se její duše dala,
pak se její duše dala
na svou cestu poslední.

Jak už to tak bývá - zase
tahle zpráva rozkřikla se.
Na úřadě nikdo, zdá se,
nic jinýho neřeší.
Hele, holky, už to víte?
Prej ji našli v jejím bytě.
Otrávila se práškama.
A proč? To nikdo neví...