Průzkum zodpovědnosti

Je chladné léto. Na sobě mám tenkou bundu, ve které mi není zima, ale ani se nepotím, a na nohách mi dobře drží pohodlné černé sandály. Jdouc po stoupající asfaltové cestě, nesu zhruba pětikilogramový náklad.

Rozeběhne se mi fantazie a představím si, že by tím nákladem bylo moje vlastní dítě. Je to příjemná představa. U člověka s neobvyklou genderovou identitou není vůbec samozřejmé, že nějaké má. Byl/a bych jako Brian Molko. Ale takové představy si mohou dovolit jen děti. Ve skutečnosti je tím nákladem pětilitrové balení kojenecké vody, které musím donést do místa svého přechodného pobytu.

Dělám to sotva potřetí. Moje útlé tělo není na takovou námahu zvyklé a nepatří k nejsilnějším. Do mysli se mi vkrádá myšlenka, že by bylo hezké, kdybych mohl/a dělat něco, na co se hodím víc, a tu vodu by někdo donesl za mě, třeba nějaký pohádkový princ. Ale to je jen další dětská iluze. Vždyť i v Princezně Arete, kde takoví existovali, přicházeli, kdy se jim chtělo, a ne, když byli potřeba. (A o takového prince, který by pro mě povraždil třeba půlku království, aniž bych ho o to žádal/a, by stála snad jedině Olga Hepnarová.) Ne, není tu nikdo, kdo by ode mě převzal zodpovědnost. Jsem tu jen já a zodpovídám jen za sebe. Ale není to smutné. Právě díky tomu mám jistotu, že to, co dělám, má smysl a není to jen iluze vymyšlená někým jiným. Dává mi to sílu jít dál a namáhat svoje tělo jako volžský burlak. Připadám si trochu jako trosečník. Ten se o sebe také musí postarat sám, ale činí ho to snad androgynním?

Míjí mě nějaké oblečené tělo, tak ho nešikovně pozdravím: „Dobrý den.“ Dodržuji tak pravidlo, že ve městě se nezdraví, ale na venkově ano. Nečekám na odpověď a ani ji neslyším.

Asfaltová cesta zatáčí a přechází v kamenitou. Za plotem se tu pase několik ovcí. Zbystří a jedna po druhé přiběhnou k plotu. Včera jsem si je přišel/a vyfotografovat, a jakmile jsem na ně namířil/a objektiv, seběhly se a začaly se předvádět a pózovat. Myslel/a jsem, že to dělají jen lidé, zvlášť děti, ale tyto ovce to umí také. Když teď kolem nich jen projdu, nespokojeně zabečí: „Béé!“ Trochu se zastydím, že jim nemohu (a ani nechci) vyhovět. Myslím, že se cítí osaměle, celý den jsou zavřené v ohradě a touží po troše pozornosti. Třeba by pomohlo založit jim profil na sociální síti. Vystavily by tam svoje fotografie a dostaly by k nim spoustu likeů a komentářů. Nevím, zda je to druh pozornosti, o který ovce stojí, ale spoustě mladých lidí to ke štěstí stačí, byť ta jejich „ohrada“, ve které jsou celý den zavření, vypadá jinak. Myslím, že ovce na sociální síti jsou jen další iluzorní představa.

Skutečnost je, že kamínky pod mými sandály ujíždějí a vydávají křupavé zvuky. Musím si dávat větší pozor, kam šlapu. Občas se mi vyvrátí kotník. Důvěřuji svým botám; vím, že se na ně mohu spolehnout, a těší mě to.

Poslední úsek cesty vede po nízké trávě. Je příjemný a místy zasypaný borovými šiškami. Míjím místo, kde jsem předvčerejškem po dešti potkal/a hlemýždě. Na rtech se mi při té vzpomínce rozzáří úsměv. Hlemýždi jsou moji nejoblíbenější živočichové. Jsou to hermafrodité, žijí samotářským způsobem života a mohou se stáhnout do ulity, odkud pak opatrně vykukují. Někdy se chovám trochu podobně (v přeneseném smyslu). Myslím, že by se mi líbilo být hlemýžděm. Ale to je jen další iluze. V dvojepizodě Star Treku „Zvěřinec“ jsem našel/a ponaučení, že když si člověk zvykne žít v iluzích, úplně zdegeneruje. To mě děsí. Mám radost, že nemusím žít v hladkých iluzích, že žiji život opravdový a svůj. I když není sladký jako med. Ta trocha námahy za to stojí. Na druhou stranu iluze úplně nezatracuji; život v realitě mi s nimi stále připadá příjemnější a méně beznadějný. A ve fikci se často skrývá víc pravdy než v televizním zpravodajství.

Dojdu na konec své cesty. Ohlédnu se a mám zvláštní pocit. Vím, že pozítří či popozítří půjdu s vodou znovu. A jsem si jistý/á, že to tak má být.