Gasteinská past IV.

Stála jsem uprostřed pracovny neschopná pohybu a vnímala jenom kvílení, které přicházelo odněkud shora a plnilo místnost ponurým děsem. Chvílemi znělo silněji, pak zase sláblo až úplně přestalo, ale vždycky se ozvalo znovu. Dlouho jsem tak stála a podvědomě čekala, že stejně jako předešlou noc uslyším rychlé kroky po schodech, ale nic takového se nestalo. Kromě nářku, ve kterém jsem stále jasněji rozeznávala ženský hlas, se v domě neozývalo vůbec nic. Nakonec jsem zkontrolovala nůž v zadní kapse kalhot, znovu vzala do ruky druhý nůž odložený na stole a s čepelí namířenou kolmo před sebe vyšla na chodbu. Vedena sténajícím hlasem jsem opatrně vyšlapala po schodech do druhého patra a přesvědčila se, že zvuky opravdu vycházejí z pokoje, který sousedil s mojí včerejší ložnicí. Děsily mě a odpuzovaly, ale byl to hlas naříkající oběti, která se jako jediná mohla stát mým spojencem proti útočníkovi. Útočníkovi, který se pořád ukrýval někde v domě, jenže kde?

Opatrně jsem vzala za kliku těžkých dubových dveří, ale zámek mě dál nepustil. S tím jsem počítala a vytáhla z kapsy klíč nalezený ve stole pracovny. Lehce to cvaklo a já znovu vzala za kliku. Na okamžik mě ochromila myšlenka, že doktor možná čeká schovaný uvnitř, ale to už mě udeřil do nosu těžký zápach, po jehož úderu jsem zavrávorala a ustoupila zpět na chodbu. Podobně byly cítit pokoje v léčebně dlouhodobě nemocných, kam jsem kdysi jezdila navštívit svoji pratetu, ale zdejší intenzita byla násobně silnější a všemu vévodil pronikavý puch stolice. Zevnitř pokoje se ozývalo tlumené skučení a mně se zvedal žaludek. Přemáhala jsem odpor i strach a zvažovala, jaké mám jiné možnosti než vkročit do dveří. Mžourala jsem do přítmí, kde se rýsovalo okno a po straně široká postel, na níž se cosi hýbalo a vydávalo sípavé zvuky. Nevím, jak dlouho jsem tak stála, ale najednou jsem zaslechla vrznutí schodů. Všechny vlasy i chlupy na těle se zježily a nejdřív jsem stála přimrazená jako socha, ale vtom se ozvalo druhé vrznutí ještě blíž, já impulsivně vytáhla klíč ze zámku, skočila do pokoje a ramenem zabouchla dveře. Z třesoucích se rukou mi v té chvíli vypadly nůž i klíč, takže jsem padla na všechny čtyři a začala po klíči šátrat. Postava na posteli stále úpěla, ale i tak jsem ke své rostoucí hrůze slyšela další vrzání. Horečně jsem dlaněmi projížděla dřevěnou podlahu, zatímco se chodbou blížily šouravé kroky. Konečně jsem nahmátla klíč, bleskově se napřímila a vrazila ho do zámku přesně ve chvíli, kdy někdo zvenčí zabral za kliku a zatlačil dveře proti mně. Opřela jsem se do nich celým svým tělem, veškerou silou vybičovaného strachu, která se ve mně probudila, a dveře se prudce zabouchly. Otočila jsem klíčem, odskočila o kus zpět a zhroutila se na zem, kde jsem lapajíc po dechu sledovala, jak se ten na druhé straně dobývá dovnitř, lomcuje klikou a potom ztěžka naráží do dveří, až se zárubně otřásají. Z nervového vypětí jsem se rozbrečela, ale nejen to. Začala jsem sténat a skučet podobně jako ta druhá, která ležela na dosah mé ruky uvězněná stejně jako já, jen déle a bídněji, a spolu jsme pěly žalostný duet bezmoci, který rytmicky přehlušovaly tupé rány do dubového dřeva.

Byla jsem jako v transu a trvalo docela dlouho, než jsem si uvědomila, že rány už přestaly. Také moje spoluvězenkyně mezitím upadla do jakési apatie a z hlasitého kvílení přešla do tlumeného vzlykotu. Znovu mě udeřil do nosu těžký zápach, který jsem do té chvíle díky hrůze nevnímala. Otevřela jsem dokořán okno, které zvenčí chránila tepaná mříž, a do pokoje vtrhnul svěží alpský vzduch. Za dveřmi vládlo zlověstné ticho. Nevěděla jsem, kolik mám času, jestli majitel domu odešel třeba pro sekeru, kterou chce rozmlátit dveře, nebo jen odpočívá na chodbě. Ale musela jsem to zkusit, okno byla jediná cesta ke svobodě. “Hülfe!” křičela jsem do ozdobné mříže, za kterou svítily první hvězdy. “Hülfe!” Křičela jsem dlouho a ze všech sil, až mě bolely hlasivky a pálilo v krku. Ale neodpovídalo mi vůbec nic, ani venku, ani na chodbě. Jako by celý svět umřel a zbyla jsem na něm jenom já a ona, schoulená na lůžku a vyděšená. Jen my dvě lapené do pasti.
Musela jsem se napít. Rozsvítila jsem v koupelně, která vypadala navlas stejně jako ta, kterou jsem použila předchozí večer o pokoj vedle. Stejné zelenobílé kachličky mě přenesly o den zpět. Tehdy mi připadalo, že prožívám zlý sen, přitom jsem o zlu nevěděla ještě vůbec nic. Trpce jsem se pousmála. Jako by od včerejška uběhlo snad sto let. Chrstala jsem si do obličeje vodu a hltavě pila. A potom... potom jsem konečně rozsvítila i v pokoji, abych si ji prohlédla, a ozval se hrozný křik.

Na posteli ležela žena s dlouhými tmavými vlasy, teď mastnými a slepenými, už na pohled dlouho nemytými a nečesanými. Navlečená do volné haleny, jaké nosí pacientky v nemocnicích, ale tam bývá bílá a naškrobená z prádelny, zatímco tohle byl šedivý kus zváleného a špinavého hadru. Dlouhé ruce a nohy prozrazovaly, že je ještě mladá, ale obličej byl strhaný a zkřivený do grimasy strachu, s vyrážkou kolem popraskaných a do krve rozkousaných rtů. Celá byla vyhublá a zubožená, ale nejhorší byl pohled na její ruce rozhozené do stran. Útlá zápěstí obepínaly kožené řemeny utažené tak těsně, že kůži okolo rozedřely až do krve. Vedly k nim pevné řetězy ukotvené pod postelí a poskytující přesně tolik volnosti, aby se přikurtovaná mohla napít z karafy na nočním stolku nebo vyměnit plínu mezi nohama, ale jedna ruka k druhé nedosáhla. A teď už jí ruce nepomohly vůbec v ničem, karafa s hadičkou byla prázdná a v nohou postele ležely jen použité plíny s typickým zápachem. Když jsem cvakla vypínačem, ubožačka vykřikla úlekem ze světla i z neznámé osoby, ale jak jsem si vzápětí uvědomila, ten hrozný řev, který bodal do uší, nevypouštěla z úst ona, ale já sama.

Když jsem se z děsivého pohledu vzpamatovala, nejdřív jsem kolem novodobé ukřižované uklidila tu největší spoušť a otřela její tělo navlhčeným ručníkem z koupelny. Přitom jsem na ni pořád mluvila, česky ji chlácholila mazlivým hlasem, jakým se uklidňuje malé dítě. Celá se třásla a vyděšeně mě pozorovala, ale už přestala kvílet. Karafu jsem naplnila čerstvou vodou, vsunula jí do úst hadičku a nechala dlouze pít. Potom jsem si k ní sedla a zkusila uvolnit kožené řemeny, ale měly speciální kovový mechanismus se zpětnou záklopkou, který nešlo tak snadno rozepnout, a chvíli jsem s nimi bezradně lomcovala, což provázel dívčin bolestivý sykot. Když se mi po pár pokusech přece jen podařilo osvobodit ji z pout, nevěřícně natáhla ruce před sebe, prohlížela si svá zubožená až na maso rozedraná zápěstí, hladila se dlaněmi jednu o druhou a nakonec jimi přejížděla obličej, jako když nevidomý poznává jen hmatem. Pak se znovu rozvzlykala, ale už to nebylo kvílení, nýbrž úlevný pláč. Posunula se hlavou ke mně, opřela se mi temenem o stehno a pevně mě chytila za loket. Tehdy jsem poprvé slyšela její skutečný hlas, ale mezi vzlykotem bych jí těžko rozuměla, i kdyby mluvila nějakým mně známým jazykem. Takto jsem rozeznala jen opakované “blagodarju” a “spasítěl”. Hladila jsem ji po tváři a konejšila broukáním, takže dýchala pořád klidněji, nakonec už jen slabě popotahovala a pomalu usínala, ale sebe jsem stejným způsobem ukonejšit neuměla. Hlavou mi rezonovalo trpké vědomí, že nejsem žádný spasitel, jsem jen nový kolega v jejím vězení. A za dveřmi bylo pořád ticho.

Věděla jsem, že odtud vede jen jediná cesta, kterou se dříve nebo později budu muset vydat, ale zatím mi naháněla hrůzu už jen představa, že bych měla v zámku otočit klíčem. Vězení pro mě teď bylo jediné bezpečné místo v domě. Určitě jsem ho nechtěla opustit za tmy, kdy bych pořádně neviděla, na co kde narazím, a světlem bych na sebe zase okamžitě upozornila. Takže až ráno a cestou z prvního patra, kterou jsem si už jednou vyhlédla, jen se na ni musím předem připravit.

Moje spoluvězenkyně usnula, já se opatrně vyprostila z jejího sevření a pustila se do průzkumu pokoje. V jedné skříni jsem ke své radosti objevila rezervní oblečení a ložní prádlo. Košile by se trhaly, ale z pevných prostěradel jsem začala vázat lano. Postupovala jsem velmi pečlivě, každý uzel dvakrát jistila a několikrát zkoušela jeho pevnost. Okno v prvním patře mohlo být pět nebo šest metrů nad zemí, ale pod ním byla podle mých vzpomínek jenom dlažba, na kterou se mi padat nechtělo. Když jsem byla s délkou lana spokojená, opatrně jsem si lehla na druhou stranu postele, než spala dívka, abych odpočinkem nabrala síly. Usnout jsem se bála, ale nakonec mě únava přece jen přemohla. Z trhaného spánku jsem se několikrát probudila a za ranního šera vstala už definitivně, napila se a čekala.

Když se obrysy nábytku vylouply z nočních stínů, přistoupila jsem ke dveřím a dlouho napínala uši, ale slyšela jen údery vlastního srdce. Levá ruka, kolem které jsem omotala své provizorní lano, držela ještě nůž, zatímco pravá vsunula klíč do zámku. Vzápětí se ozvalo tiché cvaknutí a já vůbec nedýchala, připravená při sebemenším zvuku otočit klíčem zpět, ale žádný se neozval. Stála jsem tak možná několik minut, než se mi vrátila odvaha pokračovat a stisknout kliku. Podařilo se to tiše, otevřela jsem dveře na malou škvírku a s nervy v nejvyšší pohotovosti mžourala do chodby, která se ještě topila v šeru. Nikde žádný zvuk ani pohyb. Přehodila jsem si nůž do pravé ruky a vykročila mezi stíny.

Našlapovala jsem pomalu a zlehka jako kočka, ke schodišti chybělo jen pár kroků, když vtom mi nějaký instinkt poručil otočit hlavu zpět. Při tom pohledu jsem ztuhla a zapotácela se. Chytila jsem se zábradlí a hlavou mi blesklo, že teď přece nesmím omdlít. Na druhé straně chodby, v temném koutě, kam od dveří pokoje nebylo vidět, ležela zhroucená postava. Chvíli jsem doufala, že doktor spí nebo je v bezvědomí, ale najednou otevřel oči a zašklebil se jako šílenec. Vyjekla jsem a chtěla utéct ke schodům, když vtom se nečekaně hbitě zvedl a skočil chodbou. Já stačila uhnout, takže místo na mě dopadl ztěžka na zem, ale povedlo se mu chytit mě za kotník. Ječela jsem bolestí i strachem a snažila se mu vysmeknout, ale jeho stisk byl pevný, jako by mi chtěl nohu utrhnout. Nakonec se mi podařilo otočit a seknout ho nožem do předloktí, jenže mou nohu držel dál, zavěsil se na ni už oběma rukama a tahal mě svou váhou k zemi. Držela jsem se zábradlí, ale přesto cítila, že jeho tlak už dlouho nevydržím a brzo spadnu. Z posledních sil se mi podařilo ještě víc otočit a bodla jsem nožem, v přítmí a zmatku jsem ani nevěděla kam, jen jsem cítila, že střenka zajela do měkké tkáně a narazila na kost. Teprve potom stisk konečně trochu povolil, já se trhnutím vysmekla a ztratila rovnováhu. Padala jsem po zádech ze schodů a marně se snažila zachytit zábradlí.


http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=30780-gasteinska-past-iii

http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=30167-gasteinska-past-ii

http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=30126-gasteinska-past-i